Bílá místa v sociálních vědách mohou vystupovat ve dvojím významu. První význam se odvozuje z tradice osvícenské vědy a pozitivismu. Ta na pomyslné mapě poznání vyznačuje bílou barvou místa, jejichž zaplnění nám chybí k tomu, abychom dosáhli úplného poznání. Cesta za poznáním znamená rozsvěcování nových a nových pochodní, na jehož konci stojí svět plně zalitý světlem, ve kterém není místo pro sebemenší temné zákoutí. Přestože je představa pokroku a kumulace vědění zapuštěna v samotných základech modernity, těch, kdo by se s ní byli ochotni ztotožnit, bychom dnes našli mnohem méně než před sto lety. Přerod modernity z její rané, industriální fáze do fáze reflexivní a kritika, kterou na adresu pozitivistické a kumulativní vědy snesli autoři jako Lyotard, Feyerabend nebo Beck, vrátily naději všem cestovatelům: bílá místa nemizí. Věda sice bude nadále zodpovídat aktuální otázky a odstraňovat bílá místa, zároveň však bude vytvářet bílá místa nová. Zaplnění starých bílých míst nejenže vytváří bílá místa nová, ale může také nechat zbělat ta místa, jejichž vybarvení jsme již brali za definitivní. Proces poznávání nabývá povahy kráčení s lucernou, která střídavě vrhá světlo tam a onde, nikdy však světlem nepokryje celý svět. A co více – samotný svět se už nejeví jako konečná realita, ale připomíná spíše tekuté písky, které neustále proměňují svůj tvar a znehodnocují naše minulé odpovědi.