Sociologie generací má svého nezpochybnitelného klasika – a téměř žádnou tradici. To je výhoda i nevýhoda, jak se to vezme. Karl Mannheim vytyčil před téměř osmdesáti lety základní osy výzkumného programu, jenž výslovně volá po empirickém otestování a implicitně po teoretickém rozvinutí i korekci. Obojího se mu dosud dostalo v míře, která daleko zaostává za tradicí sociologického výzkumu tříd, etnicit, religiozity, sociálního rodu a dalších strukturujících mechanismů sociálního prostředí. Jde o lákavou výzvu: pole zkoumání je otevřeno, dobře připraveno, a čeká na své plné analytické zúrodnění. V sociálních vědách najdeme málo tak atraktivních a zároveň opomíjených klasických témat, v nichž jde stále držet krok se vším podstatným, co bylo dosud napsáno. Přitáhne-li toto téma nakonec masivnější pozornost sociologů a socioložek, dojdou možná záhy k bodu, kdy bude třeba výrazněji zasáhnout do Mannheimova schématu, snad ho i opustit a nahradit jiným, přesnějším, nebo jej alespoň doplnit o stejně analyticky plodné alternativy. Bez soustavné a soustředěné práce – empirické i konceptuální – to ale nepůjde. Mannheimův text dodnes zůstává svěžím teoretickým programem, jenž může oslovit naši sociální zkušenost a analytickou představivost. To je jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli připravit dvojčíslo Sociálních studií na téma generace – a uvést jej právě překladem Mannheimova klasického příspěvku.