Jak uvádí Mark Crinson, v posledních dvou desetiletích věnují architekti a urbanisté stále větší pozornost historickému rozměru vlastní práce. Vztah urbánních objektů a urbánního prostoru k minulosti – lokální, národní, nadnárodní – se stal zároveň významným veřejným tématem, často s výrazným politickým nádechem. „Starchitects“ typu Daniela Libeskinda oživili koncept monumentální architektury, jež má budoucím pokolením připomínat traumata či triumfy minulosti. Projekt Evropské město kultury podněcuje zájem o historické dědictví a identitu měst, která byla dosud vnímána jako periferní nebo průmyslová. Dříve industriální prostory procházejí namísto demolice rekonstrukcí, stávají se národními památkami nebo aspoň představují materiál pro pokusy zachovat ranně moderního průmyslového genia loci při hledání nového využití. Zvýšená citlivost k urbánní historii a paměti, již přinesly změny politických režimů a vznik nových státně-národních celků, se zdaleka neomezuje pouze na úpravy názvů měst, ulic, náměstí či instalaci nových muzeí, pomníků, plaket, atd. Aniž bychom přeceňovali dějinnou novost těchto procesů – města byla vždy zároveň místy paměti –, chceme v tomto čísle Sociálních studií navázat na dřívější urbánní témata časopisu a představit trend historizace vnímání architektury a urbánního prostoru i domácímu čtenářstvu.