Historický mezník vstupu do EU klade na státy střední a východní Evropy vysoké nároky, a to nejen z hlediska nezbytné vnitřní transformace. Země nevstupují do EU, popř. do NATO, ve fázi relativního klidu, ale naopak v období zásadních změn na mezinárodním poli. Stávají se partnery evropského společenství v momentě, kdy je Evropa poznamenána nejednotností a vznikem opozičních táborů. Formování „staré Evropy“ a „nové Evropy“, patrné v průběhu propuknutí irácké krize, je pro státy střední a východní Evropy výzvou, současně však i rizikem. Pro Českou republiku, která má již pětiletou zkušenost členství v NATO, ale na poli EU je nováčkem, znamená příslušnost k „nové Evropě“ šanci, jak zaujmout silnější pozici na poli mezinárodních vztahů. Má ale Česká republika k využití této možnosti dostatečný potenciál? Je na následky vstupu do EU dostatečně připravena? Využila téměř patnácti let postupného přibližování k finální reintegraci Evropy k profilaci vlastních zájmů a přípravě kapacit? Jsou zmapovány dopady procesu integrace na otázky vnitřní bezpečnosti, politický systém a jeho aktéry, trh práce a další sektory? Předkládaná Sociální studia nabízejí celkem sedm analýz psaných převážně z perspektivy politologie a mezinárodních vztahů. Spektrum témat však neobsahuje pouze rozbor aktuálních politických problémů, ale zahrnuje také výzkum fenoménů oboru sociologie a oblasti sociální práce.