Dětství jako sociální instituce, stejně jako děti a mladí lidé, jsou dlouhodobým předmětem zájmu sociálních věd. V uplynulém čtvrtstoletí se však napříč různými sociálně vědními obory (sociologie, antropologie, geografie, sociální politika a práce, kulturní studia, pedagogika atp.) začínají prosazovat takové přístupy ve výzkumu, které tematizují děti, jejich pozici ve společnosti a potažmo ve výzkumu výrazně novým způsobem. Tato nová „studia dětství“ vycházejí z koncepce dítěte jako samostatně reflektujícího aktéra a dětství jako instituce nezávislé na ostatních. Vymezují se tak vůči dříve převládající praxi, kdy byly děti chápány jako neschopné samostatného pohledu na svět a zkoumány jako pasivní objekty (a oběti) širších společenských procesů a kdy byla dětská perspektiva ve výzkumu zprostředkovávána dospělými. Nově se rozvíjející paradigma dětství reflektuje obecnější změny pozice dětí ve společnosti, dané široce rozšířenou individualizací zasahující i sféru rodiny. Snahy zapojit děti do výzkumného procesu jsou tak odrazem jejich nové pozice ve společnosti.