Sociologická teorie kulturní pragmatiky, tak jak ji zformuloval Jeffrey C. Alexander, pramení z údivu: jak je možné, že v našich racionalizovaných společnostech neustále působí formy symbolického jednání podobné rituálům? Je to klasická sociologická otázka, která předpokládá, že žijeme v období po velkém dějinném zlomu, po kterém by současné společnosti měly být jiné, než byly předtím. Tradiční podoby rituálů, charakteristické pro dřívější, jednoduché formy sociální organizace, by už v naší racionalizované sociální realitě neměly hrát podstatnou roli. Alexander přijímá klasické sociologické vymezení naší moderní situace, podle které tradiční podoby rituálů zanikly nebo byly ze své dřívější ústřední pozice vymístěné. Ovšem svou teorii sociálního jednání může stavět na modelu divadelního představení díky tomu, že se na přítomnost „ne-aktuálních“, marginálních a cizích elementů v naší moderně dívá jinak než klasická sociologická diagnóza doby. Na skutečnost, že ritualizované formy symbolické komunikace nevymizely úplně ani ze současných pozdně-moderních společností, se nedívá skrz optiku ukazující tyto formy jednání jako přežitky. Ruiny nemusí být nutně považované za znaky překonané minulosti. Přítomnost ruin v naši současnosti může být důležitým symptomem povahy našeho současného světa, a tím pádem také nás samých.