Necelých sto padesát let od svého vzniku se religionistika dostala do situace, v níž je zásadním způsobem zpochybňována jak její identita, tak její relevantnost. S touto situací se pojí dvě klíčové otázky: 1) Je vůbec možné vědecké studium něčeho takového jako náboženství? 2) Čím se religionistické uchopení a s ním spojený výklad, popis, interpretace náboženství liší od toho, jak k tomuto fenoménu přistupují jiné disciplíny, zejména pak sociologie, antropologie a psychologie? Má-li religionistika či jakékoli jiné vědecké studium náboženství dostát svým závazkům a ambicím, musí se vrátit ke svým kořenům a být plně založeny na empirických a experimentálně ověřitelných faktech. Jednu z možností vidí v této souvislosti v tzv. kognitivních vědách, které jsou kromě splnění tohoto požadavku schopné ještě podat přirozené vysvětlení náboženství. K náboženství bychom podle nich měli přistupovat jako k ostatním lidským projevům a zkoumat je, obrazně řečeno, nikoli „v rukavičkách“, ale třeba i v laboratoři. Jak by takový „výzkum náboženství v laboratoři“ mohl vypadat, se pokusí ukázat toto číslo, sestávající z několika studií nabízejících příklady experimentálně orientovaného výzkumu různých náboženských jevů, a to nejen z pozice kognitivní psychologie, která je v současném kognitivním diskurzu jednoznačně dominující, ale také například z pozic experimentální antropologie či sociologie.