Uvažovat o tradiční lidové kultuře - omezené v tomto textu na koncept folklóru - jako o neživém dědictví minulosti by bylo nejen velmi zjednodušující, ale také matoucí. Na jednu stranu zde existuje mnoho lidí, aktuálně praktikujích folklór, kteří v něm nalézají osobní a univerzální zakotvení stejně jako pocit autenticity. Na druhou stranu, folklór a celý koncept tradiční lidové kultury je - navzdory svému antimodernismu - zřetelným produktem modernity, dokreslujícím obecné modernizační procesy jako urbanizace, industrializace a zvláště konstituce národního státu. Prostřednictvím četby příkladů oficiálních současných českých kulturních textů a zkoumáním rozvoje a institucionalizace místních folklórních hnutí se snažím ukázat neadekvátnost tvrzení o folklóru jako pouhém zkamenělém protonacionálním dědictví minulosti. Není to příběh muzejních exponátů, ale spíše příběh uchovávání, tvorby a racionálního plánování, útoků na autenticitu folklórního vyjadřování a nakonec i jeho krize. Znovuobjevení autenticity folklóru neznamená pouze uspokojení těch, kdo ho praktikují, ale také katarzi na konci metaforického narativu o smrti tradiční komunity, emancipaci moderního národního ducha a vymístění těch, kdo jsou vnímání jako uvízlí ve starém světě.