Má-li právo efektivně plnit úlohu společenského informační systému, tj. systému organizujícího společnost prostřednictvím normativní informace, neměly by hypotézy právních norem předpokládat nereálné skutečnosti. Stejně tak by ani dispozice či sankce právních pravidel neměly zakládat reálně nesmyslné povinnosti. Jedním z nejkřiklavějších příkladů situace, kdy se právo (nevědomky) staví proti empiricky prokazatelným a vědecky popsaným přírodním zákonům, je právní regulace některých informačních transakcí.

Tento článek se věnuje fenoménu informace a jeho reflexi právem. Na základě poznatků teoretické kybernetiky a informační teorie je v něm provedena diskuse různých pojetí informace právními pravidly. V článku je předně argumentován názor, že informace z podstaty nemůže být sekundárním objektem právního vztahu. Tím se za výjimečných okolností mohou stát data – ani v jejich případě však nemá až na velké výjimky smysl uvažovat o jejich právním pojetí jako věcí. Podstatě a praxi zpracování dat všech možných typů naproti tomu odpovídá v právu již částečně uplatňovaný přístup objektivizace práv k užití dat resp. efektů, které takové užití přináší.