Interakční analyticko-behaviorální psychoterapie

Skupina interpersonálně orientovaných psychoanalytiků, ke které patřil i autor tohoto pojednání, pod vedením A. Heigl-Eversové a F.S. Heigla pozorovala, že u vývojových, časných strukturálních poruch osobnosti nelze dosíci zlepšení symptomatiky hermeneutickými interpretacemi, tj. poskytováním alternativního vhledu s poukazem na nevědomí, které ještě spíše znejisťovaly nezralou osobnost klientů. Ti přicházeli do léčby s interpersonálními problémy spíše nežli s neurotickými symptomy, chyběly jim důležité meziosobní zkušenosti vedoucí k vytvoření diferencovaných řídících jáských funkcí nutných ke zvládání konfliktů a frustrací. Skupina tzv. Göttingenské školy vypracovala terapeutický postup, který se soustřeďuje na manifestní, oběma stranami viditelné chování a jeho regulaci; místo principu interpretace je aplikován princip selektivně-autentické odpovědi a poskytování tzv. pomocného „já“ zástupným vcítěním se do pacienta v určitých zátěžových situacích. Ve skupině je kladen důraz na vnímání jednostranných a restriktivních norem chování, pomocí něhož se členové skupiny vyhýbají nejistotě, resp. zamezují učení se novým interakcím. Interaktivním i identifikatorním učením v situaci „zde a nyní“ se tato metoda přibližuje KBT.