Možnosti rodinné terapie dětí s OCD

Obsedantně kompulsivní porucha (F42.1) bývá považována za terapeuticky těžko ovlivnitelnou diagnózu, jejíž léčba se neobejde bez dlouhodobé psychofarmakoterapie (WHO, 2017). Na našich pracovištích se s ní setkáváme především u dětí a rodinnou terapii pokládáme za metodu volby. Obtížné chování a myšlení dítěte vždy ovlivňuje celou rodinu. Z našeho hlediska jde o typický příznak, který vzniká i zaniká v závislosti na kvalitě a proměnách rodinných vztahů. Na zlomcích jedné kazuistiky ukážeme, jak lze tuto diagnózu úspěšně ovlivňovat v modu narativní rodinné terapie s externalizací za předpokladu dobré spolupráce s oběma rodiči, případně dalšími klíčovými postavami v rodině. Často je nezbytné pracovat paralelně s více rodinnými subsystémy: v dětském, dospělém, v subsystémech rodičovském a partnerském, případně transgeneračně. Zabývat se budeme významem symptomu v rodině, a jak právě proměna významů, které jednotliví členové rodiny poruše přisuzují, vede k nevratné změně druhého logického řádu tak, že symptom ztrácí svou náhradní regulační funkci v nevědomí rodiny.