Hodnocení frekventantů v psychoterapeutických výcvicích je nevyhnutelně zatíženo interpretační nejistotou a odpovědností za jejich budoucí profesní způsobilost. V tomto kontextu se někdy objevují označení frekventantů jako „nečitelný“, „uzavřený“, „neautentický“ či „vyhýbavý“. Zároveň však nebývá vždy explicitně řečeno, že tato označení mohou odrážet způsob, jakým jsou projevy frekventanta v daném kontextu vnímány či interpretovány výcvikovým týmem a nejde o jasně vymezené charakteristiky samotné osoby. Protože tyto pojmy nebývají jednoznačně vymezeny, mohou fungovat jako zástupné kategorie v situacích, kdy lektorský tým obtížně formuluje své pochybnosti. Nabízí se proto otázka, zda jejich používání vždy odkazuje k individuálním charakteristikám frekventanta, nebo zda současně nesignalizuje limity samotného hodnoticího procesu.

Zaměření na pojem „nečitelnosti“ v tomto textu souvisí s tím, že se objevuje zejména tehdy, když hodnocení frekventantů naráží na limity explicitních kritérií a opírá se o implicitní, obtížně sdělitelné dojmy (Messina & Trimoldi, 2024). Taková období nejistoty mohou vést k používání zástupných označení pro obtížně formulovatelné obavy, nejasnosti či nedostatek porozumění individuální životní zkušenosti frekventanta a jejím širším kontextům. Pojem nečitelnosti tak často neodráží jednoznačně identifikovatelný odborný problém, ale spíše signalizuje napětí mezi očekáváními institucí psychoterapeutického vzdělávání a komplexitou žité reality jednotlivce. Empirický výzkum v oblasti psychoterapeutického vzdělávání přitom ukazuje, že hodnocení potenciálu a profesního zrání frekventantů je do značné míry relační, interpretační a zatížené nejistotou, přičemž hodnoticí jazyk často zůstává implicitní a obtížně formalizovatelný (Messina & Trimoldi, 2024).

Přestože mohou být obavy týkající se nečitelnosti frekventantů míněny jako legitimní snaha o odpovědnou reflexi profesní způsobilosti, jejich zobecněné a málo konkretizované používání otevírá řadu odborných i etických otázek. V tomto kontextu si text klade za cíl nabídnout kritickou reflexi pojmu nečitelnosti, jak se používá v běžném jazyce terapeutické praxe, a upozornit na úskalí jeho používání jako hodnoticí kategorie v psychoterapeutickém vzdělávání. Text vychází z předpokladu, že nečitelnost nepředstavuje objektivní vlastnost osoby, nýbrž relační fenomén vznikající v interakci individuálních charakteristik frekventanta, institucionálních očekávání, mocenských asymetrií a projekčních procesů přítomných ve výcvikovém prostředí.

Nečitelnost jako projekční konstrukt

V psychodynamickém pojetí je projekce chápána jako obranný mechanismus, jehož prostřednictvím jsou vlastní obtížně snesitelné pocity, nejistoty či vnitřní napětí připisovány druhému člověku. Tento mechanismus může mít v kontextu psychoterapeutického vzdělávání specifickou a méně nápadnou podobu, neboť se odehrává na pozadí institucionální odpovědnosti a mocenské asymetrie mezi výcvikovým týmem a frekventanty.

Neurčitý pocit nejistoty v týmu, absence jednoznačně formulovaných hodnoticích kritérií či obavy spojené s odpovědností za budoucí profesní praxi frekventanta mohou být v takových situacích externalizovány do obrazu „nečitelného člověka“. Označení nečitelnosti zde nefunguje jako popis konkrétního odborného deficitu, ale spíše jako zástupný výraz pro obtížně uchopitelné napětí, které zůstává nepojmenováno na úrovni samotného vzdělávacího rámce.

Nečitelnost se tak v tomto smyslu stává nositelem institucionální, respektive týmové nejistoty. Namísto reflexe toho, čemu výcvikový tým nerozumí nebo které aspekty výcvikového procesu zůstávají nejasné, může být problém nevědomě přesměrován do osoby frekventanta. Subjektivní dojem pak postupně nahrazuje odborná kritéria a hodnocení se posouvá od explicitně formulovaných kompetencí k implicitním soudům o osobě, aniž by si tým či instituce tento posun nutně uvědomovaly.

Autenticita a transparentnost

Jedním z klíčových zdrojů možných nedorozumění v psychoterapeutickém vzdělávání je implicitní záměna pojmů autenticita a transparentnost, které mohou být v odborném diskurzu používány bez vnímavého rozlišení. Autenticita je tradičně chápána především jako vnitřní kongruence, tedy schopnost reflektovat vlastní prožívání a jednat v souladu se sebou samým i s profesní rolí. Nejde proto o rozsah osobního sdílení, ale o kvalitu vztahu k vlastní zkušenosti a o způsob, jakým je tato zkušenost uvědomována, zpracovávána a integrována do terapeutické práce. Naproti tomu transparentnost označuje míru sebeodhalení a explicitního sdílení osobních či biografických informací směrem k druhým. Přestože transparentnost může mít v určitých kontextech podpůrnou funkci, nepředstavuje sama o sobě kritérium autenticity ani profesní zralosti. Ztotožnění autenticity s vysokou mírou transparentnosti tak může představovat teoretické zjednodušení, zejména pokud je používáno jako implicitní hodnoticí kritérium v prostředí psychoterapeutického výcviku. Psychoterapeut ani frekventant psychoterapeutického výcviku není povinen sdílet veškeré aspekty své osobní historie, identity či životních zkušeností. Naopak schopnost regulovat míru sebeodhalení, citlivě pracovat s hranicemi a zvažovat kontext, vztah a možné dopady sdílení patří k základním profesním kompetencím terapeuta i frekventanta výcviku. Jak upozorňuje Zur (2007), eticky odpovědná práce s hranicemi zahrnuje nejen rozhodování o tom, co je vhodné sdílet, ale také schopnost vědomě určovat, co zůstává v rovině soukromí.

Humanistické pojetí autenticity klade důraz na vnitřní shodu, vztahovost a přítomnost terapeuta v terapeutickém setkání, nikoli na povinnost úplné osobní transparentnosti. Autenticita se zde vztahuje spíše k tomu, jak terapeut dokáže být v kontaktu se svým prožíváním a zároveň si uvědomovat svou profesní roli. Nezávisí na množství osobních informací, které sdílí, ale na kvalitě jeho vztahového a sebereflexivního postoje. Právě v tomto rozlišení se ukazuje, jak snadno může v prostředí výcviku docházet k jejich záměně. Zaměňování autenticity a transparentnosti může vytvářet tlak na sebeodhalení, který paradoxně oslabuje pocit bezpečí a důvěry, podporuje konformní chování a znesnadňuje skutečnou sebereflexi. Namísto podpory profesního zrání tak může vést k povrchové otevřenosti, jež slouží spíše k naplnění implicitních očekávání instituce než k hlubší integraci osobní a profesní zkušenosti.

Nečitelnost v kontextu minoritní identity

Zvláštní pozornost si zaslouží situace, kdy je nečitelnost připisována osobám s minoritní nebo rozmanitou identitou. Výzkumy menšinového stresu ukazují, že osoby z minoritních skupin jsou častěji vystaveny podezřívání, tlaku na vysvětlování své identity a zpochybňování důvěryhodnosti (Meyer, 2003). Zvláště v terapeutických výcvicích se tyto mechanismy mohou manifestovat citlivěji. Poznatky naznačují, že standardní psychoterapeutické výcviky často neposkytují dostatečné kompetence pro práci se vztahově, genderově a sexuálně rozmanitou klientelou, přičemž terapeuti/tky se často cítí nepřipraveni a chybí jim specifické dovednosti a kulturní kompetence, které by podpořily dobrou praxi (Boekeloo et al., 2024; Carrington & Sims, 2023).

V tomto kontextu je relevantní fenomén tzv. stealth existence (nesdílená existence nebo strategie nesdílení identity), tedy vědomého rozhodnutí nesdílet určité aspekty identity v profesním prostředí. Například u transgender osob je stealth existence popsána jako adaptivní strategie ochrany před stigmatizací a sekundární traumatizací (Pachankis et al., 2015). Avšak tato strategie může být v terapeutickém výcviku interpretována jako nedostatek autenticity či sebereflexe. Následně může docházet k nezáměrné stigmatizaci identity a k posunu od odborného postoje k morálnímu soudu. Tyto dynamiky mají nejen vztahový, ale i širší odborný a etický rozměr, který se promítá do současných hodnoticích profesních rámců. Je důležité zdůraznit, že genderová identita sama o sobě není klinickým tématem ani kontraindikací k výkonu psychoterapeutické profese, viz Mezinárodní klasifikaci nemocí – 11. revizi (MKN-11) (WHO, 2019). Rozhodnutí nesdílet citlivé osobní informace představuje legitimní projev v souladu s GDPR (Evropský parlament a Rada EU, 2016) a lze jej chápat jako charakteristiku autonomie a práce s profesními hranicemi, což odpovídá i tomu, že genderová identita je v právním a etickém kontextu zpravidla považována za citlivý osobní údaj.

Etické souvislosti a institucionální odpovědnost

Otázka nečitelnosti se nevyhnutelně dotýká etického rámce psychoterapeutického vzdělávání. Profesní kodexy zdůrazňují respekt k autonomii, důstojnosti a soukromí všech osob zapojených do výcviku a upozorňují, že osobní charakteristiky, včetně kulturně prožívané identity, nemají samy o sobě představovat kritérium odborné způsobilosti (EAP, 2018; IPsyNet, 2017). Tyto principy vytvářejí kontext, v němž je třeba citlivě zvažovat, jakým jazykem a na základě jakých kritérií či kontextu jsou frekventanti odborně evaluováni.

Diskuse se tak přesouvá k otázce transparentnosti hodnoticích postupů a k odpovědnosti institucí za jasné vymezení odborných kritérií (Paunov et al., 2024). Pokud jsou používány obecné pojmy bez dostatečné konkretizace, může docházet k nejasnostem, které zatěžují vztahové pole výcviku. Výzkumy navíc naznačují, že implicitní očekávání a nevyřčené normy mohou oslabovat pocit bezpečí a důvěry (Vybíral, 2024). V tomto smyslu se reflexe jazyka a hodnoticích kritérií stává součástí širší úvahy o hodnoticím a etickém rámci psychoterapeutického vzdělávání.

Závěr

V prostředí psychoterapeutických výcviků se pojem nečitelnosti často objevuje ve chvílích nejistoty. Avšak ne vždy označuje konkrétní odborný limit. Může spíše signalizovat napětí ve vztahu nebo nevyjasněná očekávání výcvikového rámce. Pokud je nečitelnost vykládána jednostranně jako problém frekventanta, pozornost se přesouvá od struktury prostředí k jednotlivci. Tím se ztrácí prostor pro reflexi nastavení hodnoticích kritérií, práce s mocí a institucionálních norem, které daný vztah důvěry spoluutvářejí.

Z psychoterapeutické a etické perspektivy není zdrženlivost ani práce s hranicemi známkou profesní nezralosti. Naopak patří k základním dovednostem terapeuta. Nejasné rozlišování autenticity a transparentnosti může ve výcvicích vytvářet tlak na „správnou“ otevřenost, která vede spíše k adaptaci než k opravdové sebereflexi. Proto eticky udržitelný výcvikový rámec vyžaduje schopnost pracovat s nejistotou vnímavě, informovaně a rovněž s respektem k rozmanitosti profesních i osobních zkušeností frekventantů a výcvikového týmu.

Konflikt zájmů

Bez konfliktu zájmu.

Grantová podpora

Grantové financování: COREmind – How media images change our minds and society. This work was supported by the Johannes Amos Comenius Programme (OP JAK), project reg. no.CZ.02.01.01/00/23_025/0008715.