Předmluva[1]

Na začátku studia relaxační terapie v letech 1975-1978 jsem se seznámila s pojmy hypo- a hyperreakce[2], které se později dostaly do bodynamické analýzy jako základní pojmy[3]. Tyto pojmy se ukázaly jako velmi důležité, protože mi pomohly pochopit, jak v sobě mám vzorce ochabnutí (hyporeakce) a kontroly (hyperreakce) a dostupné zdroje energie. Tyto koncepty mi osobně pomohly pochopit dynamiku mezi těmito třemi aspekty ve mně – a jak úzce spolu spolu­pracují. Pozoruhodné je, že během mého osobního i profesního rozvoje mi bylo stále jasnější, jak radikální strategií ochabnutí ve skutečnosti je, protože je často neviditelné, protože nevyžaduje pozornost.

Dnes se moje práce do značné míry točí kolem uvědomování si této neviditelné strategie, zejména v souvislosti s vysoce intenzivními aspekty života: stresem, traumatem a také se zážitky rozšířeného vědomí. Jak integrujeme naše hyporesponzivní části do našeho chápání sebe sama a naší seberegulace, zatímco fungujeme – možná dokonce prosperujeme – pod tlakem?

Myšlenky, které uvádím v tomto článku, vycházejí z více než třicetileté profesní zkušenosti učitele a terapeuta. Na základě vlastního studia a výměny zkušeností s kolegy a dalšími odborníky na mezinárodní úrovni zjišťuji, že další profesní zkušenosti a poznatky podporují a rozvíjejí mou metodologii. Neustálý dialog mi stále nabízí nové přístupy k prohloubení vlastního porozumění a schopnosti interpretovat jevy, které zažívám na každodenní úrovni.

Úvod

Již několik let se při práci s problémy souvisejícími se stresem a traumatem specializuji na používání metody "tréninku dovedností orientovaných na zdroje" [resource-oriented skill training, ROST]. Klíčem k této metodě je pochopení hypo- a hyperreakce jako psychologických zvládacích strategií, které jsou vyjádřeny napětím /přílišným uvolněním – ochabnutím – ve svalech – a důležitost přizpůsobení nebo "dávkování" tréninku fyzických dovedností adekvátně přesné úrovni vědomé přítomnosti, které je daný jedinec, daná oblast těla a daný sval schopen[4].

Hyperreakce odpovídá napětí, tísni, kontrole a zadržování emocí a psychomotorických impulzů spojených s daným svalem. Hyporeakce odpovídá vzdávání se, podvolení, ochabnutí, psychickému oddálení, ztrátě energie a vzdávání se emocí a impulsů. Neutrální reakce odpovídá volnému přístupu jedince k emocím a impulsům, které jsou spojeny s daným svalem[5].

Nadměrná reakce nebo napětí jsou v souvislosti se stresem dobře známé a dobře zdokumentované. Většina literatury o stresu zdůrazňuje stres jako vnitřní stav charakterizovaný přítomností příliš velkého napětí a jako stav, od kterého se lidé musí naučit uvolnit, odpočívat, najít vnitřní klid atd. Tento přístup je pochopitelný vzhledem k tomu, jak na stres reaguje náš autonomní nervový systém (ANS), který často vykazuje výraznou převahu sympatiku. Vidíme nebo zažíváme, jak se stres může projevovat jako potíže se spánkem, obtížné hledání odpočinku atd.

Přesto se však nedostává náležité pozornosti jinému, skrytějšímu fenoménu zvládání stresu – hyporesponzivní strategii.

Oblasti těla, které mají na začátku nejnižší úroveň energie, a dovednosti, kterých se nejčastěji vzdáváme, jsou ty, od kterých se odpojujeme jako od prvních, když jsme pod tlakem, ať už vnějším, nebo vnitřním. Jednou z reakcí na tlak může být obrana tím, že se ještě více podvolíme, vzdálíme se a ztratíme vnitřní plnost a přítomnost. Tímto způsobem se člověk vyhne pocitu tlaku nebo podnětům a činnostem, které s ním souvisejí. Člověk si nevšimne, že dosáhl svých limitů a jeho vnitřní energie a záměry se vytrácejí.[6]

Hyporeakce je při řešení problémů se stresem obzvlášť energeticky náročná, protože oblasti, které ochably, nevyžadují pozornost tak, jako by ji vyžadovala například napjatá ramena. Je velmi snadné přehlédnout signály těla, které fungují na základě nepřítomnosti – což v důsledku obvykle posiluje mechanismus ochabnutí. Jedná se o začarovaný kruh, který nabízí nový pohled na zásadní dynamiku působící ve fenoménu vyhoření.

Naučit se relaxovat tuto dynamiku nezmění. Aby se změnila, je třeba naučit se tolerovat a udržovat určitou úroveň přítomnosti. Vyžaduje to nácvik toho, jak najít takovou úroveň dávkování činnosti, která bude umožňovat a budovat přítomnost namísto vyčerpání. To jsou základní dovednosti, které jsou oslabené, když jsou ve stavu ovlivněném hyporesponzivitou.

Podle mých zkušeností to dodává zásadní rozměr pro pochopení a řešení problémů se stresem. Zlepšení schopnosti zvládat stres začíná přijetím vlastní vnitřní kapacity – bez ohledu na její velikost – a podporou jak potřeby odpočinku a získávání, tak i udržení úrovně energie[7] a přítomnosti.

Co je to svalová reakce – včetně hyporeakce?

Svalová reakce či svalová odpověď je termín používaný v bodynamické analýze pro popis úrovně svalové plnosti a přítomnosti. Bodynamická analýza rozlišuje tři typy odezvy, jak bylo uvedeno výše – neutrální nebo vyrovnanou odpověď, hypo a hyper reakci – a také různé úrovně hypo- a hyperreakce[8].

Sval může být charakterizován "plnou" přítomností, když je jeho psychomotorická funkce snadno dostupná vědomí člověka a svobodě volby.[9] Sval může být charakterizován napětím/hyperreakcí, když kontrolujeme jeho psycho­motorickou funkci. Volný přístup k použití dovednosti v akci není jedinci k dispozici, protože možnost volby je ovlivněna vzorcem kontroly. Na druhé straně může být sval charakterizován ztrátou energie, ochablostí, nedostatkem napětí (hyporesponze), což odpovídá tomu, že přístup jedince k psychomotorické funkci je ovlivněn tím, že se zdrží akce, ztrácí energii nebo není schopen jednat. Silný stupeň hyporesponze znamená, že dovednost zcela mizí z dosahu vědomé volby.

Hypo- a hyperresponze jsou chápány jako strategie zvládání nebo obrany, které se uplatňují, když jsme konfrontováni se situacemi nebo zkušenostmi, v nichž vnitřní prožitky a impulsy nelze zvládnout v interakci s konkrétním sociálním kontextem. Konfrontace mezi osobním prožitkem nebo aktivním impulsem a odmítnutím či popřením ze strany okolí musí být nějakým způsobem vyřešena. Svalové ochabnutí nebo kontrola jsou možnými "řešeními" pro přizpůsobení se kontextu, v němž v daném okamžiku musí jedinec fungovat. Tato "řešení" ponechávají člověka uzamčeného v "rozhodnutích" vyjádřených jako uzamčené, rigidní vzorce[10].

Hyporeakce jako strategie a její rozlišení od hyperreakce

Vzdát se svalů, ochabnout, znamená doslova ztratit přístup ke smyslové přítomnosti a schopnosti jednat. Obrazná logika, která se za tím skrývá, je tedy taková, že člověk nemusí vnímat tu část svého já, kterou pro něj není v daném kontextu možné zpracovat. Pokud jsem například velmi zaneprázdněná a dlouho jsem neměla čas na milování s manželem, vnímání mých vnitřních stehen by vedlo k vnímání mé sexuality – ale také bolesti, touhy, frustrace, hněvu, "nemožnosti". Mým "řešením" by pak mohlo být zvýšení mé vrozené tendence k hyporesponzivitě v částech mých vnitřních stehenních svalů, což by vedlo k tomu, že bych prostě necítila impuls k sexuálnímu kontaktu. Přestávám vnímat svou sexuální touhu – „řešení", které sdílím s mnoha dalšími, kteří se ocitají ve stresu. Odpojení od sexuality se pak může stát aspektem uzamčené role, v níž funguji, pokud se stanu příliš efektivní, příliš rychlou, přičemž musím vše zvládnout atd.[11]

Přirozeným vysvětlením, proč sexualita takto mizí, jsou “uzamčené stavy” v našem ANS[12]. Výše jsem k mizení sexuality přidala svalový rozměr, který může být velmi užitečný, pokud se s ní člověk chce znovu spojit, jakmile se sníží hladina stresu, nebo pokud chce pomoci vnímat, že jeho sexualita stále existuje, a to i ve stresu. Podpora přítomnosti budováním energie ve svalech, které se jí vzdaly, je jednou z cest zpět k potenciální životní energii, kterou svaly nesou.

Osobně jsem se s touto dynamikou setkala, když jsem vedla týmový projekt zaměřený na propojení psychomotorických dovedností s genderem a sexualitou (Brantbjerg & Ollars, 2006; Marcher & Fich, 2010). Stalo se to v době, kdy jsem byla pod obrovským vnějším tlakem – na schůzkách jsem se cítila vyčerpaná a bez jakéhokoli sexuálního apetitu. Během několika minut fyzické aktivace svalů a experimentálního psychomotorického pohybu jsem pocítila svou smyslnost a sexualitu. I když to nic nezměnilo na tom, že jsem si ve svém životě těžko vytvářela prostor pro její vyjádření, bylo pro mě důležité vnímat, že je stále mou živou součástí.

Hyporeakce je účinná strategie. Dokáže doslova odstranit možnosti z vědomí, takže už nejsou k dispozici. Pokud se hyporesponzivní strategie, zahrnující velkou míru ochabnutí, vytvoří během vývoje osobnosti v dětství, potenciální dovednost spojená s danými svaly se pro jedince nemusela nikdy stát přístupnou.

V tom se hyporeakce liší od hyperreakce, kdy impulzy a pocity, které jsou zadržovány, stále existují ve vědomí. V těle sice není prostor pro jejich rozvinutí, ale jsou tam. Proto hyperreakce vyžaduje pozornost: Zadržené pocity nebo impulzy v těle jsou obvykle patrné. Napjatá ramena, stažená spodní část zad, napětí v břiše jsou nepříjemné a často bolestivé. Upozorňují na to, že je něco zablokováno; volný tok v těle je nějakým způsobem přerušen. Často je to druh smyslového vstupu, který nám dá najevo, že jsme ve stavu stresu, obrany a blokád. Hyporeakce naopak způsobí, že člověk zmizí. Části člověka se stanou neviditelnými a uniknou pozornosti. To je mocná a brilantní strategie, jak zvládnout to, co se zdá být na vědomé úrovni nemožné zvládnout.

Ve vývoji "postmoderní společnosti" se rovnováha mezi hypo- a hyperreakcí jako významnými obrannými strategiemi změnila. Carsten René Jørgensen (2008), klinický psycholog, doktor a učitel na univerzitě v Århusu, zde tento názor podporuje (překlad je autorky vlastní):

Zjednodušeně řečeno, zatímco lidé v klasické modernitě trpěli hodně neurotickými poruchami s potlačenými emocemi a potřebami, poruchy v postmoderně se mnohem více týkají poruch identity (Hohl, 1989). Dále lze tvrdit, že historické změny v moderní společnosti a v postojích k člověku změnily projevy některých klasických nemocí (např. deprese a úzkosti). Do jádra neurotických poruch je vložen zralý obranný mechanismus, represe. Represe udržuje "zakázané" činnosti, potřeby a fantazie víceméně trvale mimo vědomí. U závažnějších poruch identity je represe nahrazena primitivnějším obranným mechanismem, štěpením, kdy jsou subjektivně neslučitelné prvky identity udržovány přísně oddělené od sebe a střídají se v ovládání vědomí jedince. (s. 21)

"Neurotické poruchy" podle mého výkladu odpovídají hyperreaktivním stavům. Výrazná hyperreaktivita organismu je spojena s klasickými neurotickými obrannými strategiemi. Výrazná hyporesponzivita naopak souvisí se stavy, kdy v osobnosti chybí integrace. Jedinci s poruchami identity – hraničními a dalšími podobnými stavy – mají podle mého názoru a mých zkušeností výraznou svalovou hyporesponzivitu (Bernhardt & Isaacs, 2000; Jørgensen & Marcher, 1998; Fich & Marcher, 1997; Marcher & Fich, 2010).

Pro terapeutické účely je stále větší výzvou identifikovat terapeutické strategie schopné zmírnit tyto neintegrované, difúzní hyporesponzivní stavy. Metody zaměřené na emoční uvolnění, svobodné vyjádření, obrannou relaxaci, uvolnění napětí a celkové uvolnění se zaměřují především na hyperreaktivní strategii. Při hyporesponzivitě je však něco zadržováno a potřebuje to při vyjádření, uvolnění nebo relaxaci podporu či oporu.

Hyporesponzivní stav potřebuje jiný jazyk, jiné zaměření a metody, které podpoří rozvíjení přítomnosti, schopnosti zadržení, budování soustředění a rozvoj identity a zvládacích strategií. Dnes se mnoho forem terapie zaměřuje především na podporu rozvoje osobnosti prostřednictvím orientace na přítomnost.

Jako jedna z metod, jak se přesně zaměřit na hyporesponzivní strategii, se doporučuje trénink dovedností zaměřený na zdroje, který se používá s přesným individuálním dávkováním, které přizpůsobí fyzická cvičení úrovni energie a přítomnosti, kterou mohou hyporesponzivní oblasti těla dané osoby tolerovat (Brantbjerg, 2007; Brantbjerg, 2008).

Jak ovlivňuje hyporeakce zvládání stresu?

Co je to stres?  Zvládání vnitřní a vnější intenzity[13]

Stres je slovo, které se používá k popisu vnějších podmínek i vnitřních stavů. O stresu mluvíme jak tehdy, když čelíme velkému vnějšímu tlaku například v práci, tak tehdy, když popisujeme, jak se cítíme uvnitř, když jsme pod tlakem (Sørensen, 2007). Když vyučuji zvládání stresu, používám pojem "intenzita", abych rozlišila jak stupně dopadu zvenčí, tak stupně vnitřní intenzity naší reakce na vnější dopad.

Vliv vnějšího světa lze hodnotit na škále od každodenních problémů až po existenční hrozbu. Dalším rozlišením v souvislosti s dopadem z vnějšího světa je, zda se jedná o dopad akutní nebo chronický.

Vnitřní stavy lze hodnotit na škále mezi nízkou a vysokou intenzitou, přičemž stupeň intenzity se projeví v míře nabuzení autonomního nervového systému a v radikálnosti našeho stylu zvládání (to znamená, zda je náš styl zvládání řízen osobností nebo "inteligencí přežití“ obsahující reakce uvolněné při vysokém stresu).

Různí lidé mají různé schopnosti vyrovnat se s vysokou intenzitou tlaku z vnějšího prostředí a s vysokým vzrušením nervového systému. Relativně nízký stupeň intenzity vnějšího dopadu u některých lidí uvolní vysoký stupeň vzrušení ve vnitřní reakci – a u jiných zůstane reakce stejně nízká nebo alespoň nižšího stupně intenzity. Někteří lidé jsou schopni zůstat přítomní a aktivní i při vysoké míře vzrušení a při působení tlaku zvenčí, zatímco jiní ztrácejí přítomnost, orientaci a schopnost aktivně reagovat i při malé míře tlaku. V čem spočívá tento rozdíl? Mohou existovat nějaké dovednosti, které jsou pro zvládání silných podnětů zvenčí klíčové?[14]

Obr 1: Vliv intenzity stresu na řízení stresové odpovědi

Trénink dovedností zaměřených na zdroje

Moje pedagogická a osobní zkušenost za posledních 30 let potvrdila, že přítomnost a zvládání na základě vnímání těla přináší velký rozdíl v tom, jak lidé snášejí a zvládají různé stupně zatížení (Brantbjerg, Marcher a Kristiansen, 2004). To platí jak pro vnitřní stavy, tak ve vztahu k dopadům vnějších podnětů. Dovednosti jako flexibilita, centrace, uzemnění, hranice, zadržování impulzu, orientace a regulace kontaktu podporují přítomnost tady a teď. Konkrétní vnímání těla udržuje soustředění na sebe sama, takže člověk cítí, že je tady. Člověk je schopen registrovat signály svého těla a reagovat na ně. Vnímání vlastního těla slouží jako nádoba (containment) pro emocionální stav člověka.[15] Konkrétní vnímání vnějšího světa kolem člověka ho ukotví ve faktické realitě.[16]

Pokud se dovednosti trénují a používají dostatečně často, stanou se automatickými. Pod tlakem se reakce v ANS radikálně zintenzivní, což zase sníží přístup k vědomé kontrole akcí. Člověk bude jednat automaticky, na "autopilota" – což znamená, že bude používat dovednosti, které jsou zautomatizované, a tím snadno dostupné (Siegel, 2004; Gladwell, 2005; Brantbjerg, Marcher & Kristiansen, 2004; Gonzales, 2003). Neumíme dobře měnit strategie zvládání zátěže, když jsme pod tlakem, a proto využijeme neuronové sítě, které jsou v mozku již zmapované a dobře používané (Maurer, 2004; Gladwell, 2005).

S rostoucí intenzitou uvnitř i kolem vzniká obrovská výzva: Jak zůstat v přítomnosti? Může to znít jednoduše, ale pro většinu lidí to není tak malý problém.

Moje zkušenost z učení lidí základním dovednostem přítomnosti a zvládání je taková, že jejich schopnost vyrovnat se s různými úrovněmi vzrušení se jasně projevuje mírou jejich schopností udržet si smysl pro soustředění, hranice, uzemnění atd., a také že schopnost lidí zůstat přítomný během vnějšího i vnitřního tlaku se tréninkem a automatizací těchto dovedností posílí. Dovednosti vnímání těla – v kombinaci s vědomým setrváváním v přítomnosti – vytvoří základ pro to, aby člověk zůstal aktivní, když čelí vnějším vlivům a snáší vnitřní mobilizaci.

Čím slabší jsou schopnosti člověka, tím nižší úroveň vzrušení je schopen tolerovat při zachování pocitu vnitřního klidu. Oslabené soustředění, uzemnění nebo hranice brzy přiživí prožitky zahlcení, zmatku, emoční rozpolcenosti, potřeby kontroly atd. Hyporesponzivita svalů, které jsou spojeny se základními dovednostmi přítomnosti a zvládání povede k tomu, že tyto dovednosti budou oslabeny, ztratí se jejich dostupnost a budou zranitelné vůči vnějšímu tlaku i narůstající vnitřní intenzitě. Zvýšený vnější tlak obvykle posílí hyporesponzivní strategii. Člověk se s ní vyrovnává tak, že se od sebe distancuje nebo se distancuje od svých částí. Tato obranná strategie je způsob, jak se pokusit “ponořit pod tlak”, způsob, jak mu uniknout. V rámci hyporesponzivní strategie neexistuje způsob, jak tlaku čelit a zaujmout vědomý postoj.

Reakce na stres a význam hyporeakce

Jakmile se úroveň nabuzení zvýší, použijeme všechny automatické dovednosti, které máme k dispozici. Každý má své vlastní, odlišné strategie, které se spustí při různých úrovních intenzity. Zvažte, jaká míra a druhy podráždění vyvolávají vaši zvědavost, připravenost, přítomnost, zapojení. Jaká míra a druhy podráždění vyvolávají nepříjemný tlak. Jak na to obvykle reagujete?

Všichni máme v těle jak hypo-, tak hyperreaktivní svaly, nemluvě o svalech s neutrální nebo vyrovnanou odezvou. Všechny jsou v různém stavu rovnováhy a v různé míře. Všichni máme rovnováhu mezi částmi, které reagují na tlak tím, že se napínají, stahují, bojují; mezi jinými částmi, které se vzdávají, stahují, stávají se obrannými; a částmi, které jsou schopny zůstat přítomné a realistické, když čelí tlaku, kterému jsme vystaveni. Kdyby jednotlivé části našeho já měly hlas, mohly by říci:

Hyperreaktivní část: "Bojuju, zvládám ten tlak. Splňuji očekávání světa i svá vlastní. Napínám se, abych nemusel tolik cítit. Nechci být slabý. Musím být silná. Musím to zvládnout."

Hyporesponzivní část: "Tohle je příliš. Odpojuji se. Schovávám se, mizím, abych necítil, jak jsem přetížený. Jsem unavený. Jsem slabý. Nemůžu."

Vyvážená citlivá část: "Jaká jsou fakta? Jaké informace potřebuji získat, abych mohl o této situaci rozhodnout? Jaké jsou mé možnosti? Jsem stále přítomen. Stále mám energii. Mohu ještě chvíli pokračovat. Nevím, jak dlouho. Vím, že v určitém okamžiku budu potřebovat přestávku, abych doplnil energii a vnímal, jak jsem na tom. Zůstanu, setkám se s tlakem a vyrovnám se mu? Dokážu si vytvořit pocit proudění energie, způsob, jak se k němu připojit? Nebo chci odejít?"

Jak jsou u vás tyto tři reakce vyvážené? Možná se rovnováha mění v závislosti na úrovni a druhu stresu, se kterým se setkáváte.

Obvykle platí, že čím silnější je vnější vliv, tím méně flexibilní jsme při volbě strategie a tím více jsme závislí na našich již zautomatizovaných strategiích. Při dominantní hyporesponzivní strategii podléháme tlaku. Zhroutíme se a vzdáme se – a často ze situací vyjdeme s pocitem selhání. Při dominantní hyperreaktivní strategii zůstaneme pod tlakem, aniž bychom se rozhodovali na základě kontroly reality, a pokusíme se probojovat, což se nám možná podaří – a možná opět potvrdíme uzamčený obraz sebe sama jako bojovníka. Čím více jsme schopni zůstat přítomní, tím větší máme šanci učinit rozhodnutí v kontaktu s realitou.

Představa je zde samozřejmě zjednodušená. Naše realita je obvykle poněkud složitější. Pokud jsem například příliš zaneprázdněn a reaguji na tlak tím, že se snažím, jiné části mého já – ty hyporesponzivní – se odpojí. Bojuji – a ztrácím kontakt se svými částmi. Části, které se odpojí, jsou v první řadě ty, které jsou ve mně nejméně přítomné. Pokud jsem si z nějakého důvodu nedopřál čas na to, abych dělal věci pro potěšení, a pokud je moje představa o tom, co je pro mě příjemné, od počátku mlhavá, tato část se určitě odpojí pod vysoce intenzivním tlakem, kdy je třeba něco dělat. Odpojí se tím, že svaly, které přenášejí impulsy slasti, budou hyporesponzivní. Výhodou této strategie je, že si už nevšimnu, že nemám prostor pro potěšení. Části, které ho měly vnímat, to vzdaly. Tímto způsobem jsem schopen být ještě efektivnější. Nevýhodou je, že ty části mého já, které měly signalizovat čas na přestávku, čas na zpozornění, čas na nadechnutí, na volno atd. už nejsou přítomny. Neúčastní se; odpadly.

Zkušenosti, které mám jako vedoucí seminářů o zvládání stresu, ukazují, že většina lidí tuto dynamiku v nějaké podobě poznává a chápe. Ti, kteří již "narazili do zdi" a jsou v procesu regenerace, rozpoznají tuto dynamiku jako součást toho, čím prošli před kolapsem. Jiní rozpoznají, jak pod tlakem ztrácejí kontakt se svými částmi, zatímco jiné části mají tendenci dominovat a spojují se do “uzamčené” strategie.

Naše hypo- a hyperreaktivní části vedou podvědomý dialog o různých způsobech zvládání a přežití tlaku. Žádná z těchto strategií není založena na volbách ověřených realitou. A protože naše hyperreaktivní části mají k dispozici nejvíce energie, budou obvykle dominovat našemu vnějšímu jednání. Díky tomu jsme schopni se tlačit dál, než je pro nás dobré nebo než jsme schopni tolerovat. V nejhorším případě tato dynamika vede k vyhoření nebo v proměně v člověka, který léta setrvává v uzamčené roli "toho, kdo zvládne všechno".

Zvyšování přítomnosti prostřednictvím budování energie jako možná strategie

Co tedy můžeme s touto dynamikou udělat?

Jak již bylo zmíněno, častým doporučením je naučit lidi relaxovat, ve smyslu přimět hyperreaktivní svaly, aby se uvolnily a relaxovaly. Dalším často navrhovaným postupem je fyzická aktivita ve smyslu cvičení. A tělesná aktivita skutečně má vliv na hyporesponzivní svaly – ale jen do té doby, dokud jsou aktivity přesně dávkovány a respektují, kolik svalové přítomnosti a plnosti si člověk může dovolit vybudovat. Hyporesponzivita není jen ochabnutí ve fyzickém smyslu; je to psychologická strategie. To znamená, že emocionální proces bude spuštěn navozením pocitu přítomnosti ve svalech, kterých jsme se “vzdali”. Ochablé partie se přiblíží vědomé úrovni, a pokud fyzická aktivita tuto skutečnost nerespektuje, riskujete, že se osoba přetíží a hyporesponzivní svaly se opět od aktivity odpojí – což vede osobu zpět ke vzorci, kdy se zapojí nejsilnější a nejenergičtější partie a ochablé partie zůstanou v lepším případě bez úhony a v horším případě ochabnou ještě více.

Při tréninku dovedností zaměřených na zdroje se setkám s hyporesponzivní strategií tím, že naučím lidi dávkovat cvičení tak, aby odpovídala jejich vnitřní úrovni energie. Pokaždé, když cvičení způsobuje vyčerpání nebo se mi zdá, že je vůbec obtížné ho vnímat, vyložím si to jako známku hyporesponzivity a doporučím člověku, aby šel na menší výkon, použil menší sílu nebo třeba zrychlil. "Dělejte stejně jako dosud," řeknu, "ale menší." Vždycky se jim to líbí.

Pokud jsou například svaly podporující svalové vnímání bodu fyzické rovnováhy (psoas major a quadratus lumborum) nedostatečně citlivé, projeví se to při cvičení centrace. Provádění křížového/plazivého pohybu ve stoji, kdy se pravé koleno a levý loket pohybují směrem k sobě, levé koleno a pravý loket směrem k sobě atd. aktivuje svaly středu těla. Tato aktivace podporuje vnímání bodu tělesné rovnováhy a pěstování pocitu soustředění.[17] Pokud jsou zapojené svaly nedostatečně citlivé, bude provádění tohoto cvičení obtížné nebo namáhavé. Nižší dávkou by mohlo být zmenšení velikosti pohybu: nohu vůbec nezvedat od země a pouze mírně pohybovat kolenem a loktem k sobě, pohyb jen naznačit. Dávkování lze regulovat až do míry pouhého uvažování o pohybu a představování si, že ho děláte. Často se kouzlo stane, když dávkování odpovídá úrovni vnitřní přítomnosti člověka a ten náhle zaregistruje vnímání těla zevnitř – lehké svalové vjemy odhalující, že se uvnitř něco děje! Tato forma svalové aktivace, jakkoli malá, iniciuje budování přítomnosti a plnosti ve svalu. Část, která byla odpojena a ochablá, je nyní opět pozvána zpět do vědomí tím, že respektujeme, jaká úroveň energie je pro daného jedince únosná. Cvičení dávkované přesně podle míry tolerance člověka velmi pravděpodobně povede k vnitřnímu pocitu úspěchu[18].

V souvislosti se zvládáním stresu je tento přístup příležitostí k nahlédnutí do dialogu mezi těmi částmi člověka, které mají tendenci převzít kontrolu a dominovat, a těmi, které ztrácejí energii a vzdávají se. Je to příležitost zvolit si podporu přítomnosti a plnosti v částech s nejmenším množstvím energie, a tím zvýšit energii a přítomnost v těle jako celku. Často toto celkové zvýšení energie způsobí, že hyperreaktivní části se začnou samy uvolňovat nebo se mohou svobodněji rozhodnout pro uvolnění napětí pohybem, zvukem atd.[19] V kombinaci těchto změn se zvýší osobní vnímání přítomnosti, čímž se jedinci otevírá možnost realisticky se vyrovnat s tlakem, kterému je vystaven, ať už vnitřním nebo vnějším.

Na seminářích o zvládání stresu začnu tím, že vyzvu účastníky, aby si vybrali situaci ze svého života, kterou považují za stresující. Měla by to být situace s přiměřenou, ne příliš silnou mírou dopadu, aby se proces udržel na takové úrovni nabuzení, kdy je ještě možné zkoumat a integrovat nové dovednosti. Během nácviku tělesných dovedností čas od času požádám účastníky, aby si na tuto stresovou situaci vzpomněli a použili k ní své nové dovednosti. Ptám se: "O které (nové) dovednosti se můžete ve vztahu k vybrané situaci opřít?".

První den semináře provedu účastníky mnoha cvičeními, která podporují konkrétní vnímání těla a budování svalové energie, aby se pomalu zlepšovala tělesná přítomnost účastníků. Energie bude stoupat. A když se přesuneme do pozdního odpoledne, znovu je požádám, aby si vzpomněli na stresovou situaci a pozorovali, jak reagují. Některé běžné odpovědi jsou následující: "Situace se zdá méně významná. Už se necítím pod tlakem. Připadá mi snazší mít k situaci odstup. Jsem teď větší; rovnováha mezi situací a mnou se zcela změnila".

Tyto odpovědi naznačují, jaký vliv má vnímání vnějšího tlaku energetická hladina v těle a naše přítomnost, a tím i to, jaké reakce v nás vyvolává.

Zvládání zvýšeného stresu – převládá inteligence přežití

Již zmíněný mechanismus "autopilota" se spouští, když na okamžik nebo v průběhu času zažíváme vysoce intenzivní vnitřní stavy (vyvolané vnějším tlakem), které přesahují limit dostupných zdrojů nebo obranných strategií naší osobnosti. Siegel a Hartzell (2004) nazvali tuto reakci "spodní cestou" v souvislosti se způsobem aktivace mozku. Jednoduše řečeno, spolupráce mezi prefrontální kůrou a primitivními částmi mozku – limbickým systémem a mozkovým kmenem – je přerušena. Dialog, jak upozorňuje Siegel, mezi reflexní reakcí[20] na jedné straně a schopností reflektovat a vědomě se rozhodovat na straně druhé, jednoduše ustává[21]. Reagujeme přímo z toho, co nazývám naší "inteligencí přežití". Reakce jsou extrémně rychlé, jednáme dříve, než máme čas přemýšlet, a to rychlostí, která je naprosto vyhovující, když se ocitneme v situaci, kdy jde o život. Přežití nám nenechává žádný čas na přemýšlení nebo přizpůsobení se jakémukoli sociálnímu kontextu před akcí. Hodnotový systém naší osobnosti je odsunut stranou a na jeho místo nastupuje jednání založené na čistém instinktu přežití (Brantbjerg, Marcher a Kristiansen, 2004).

Siegel a Hartzell (2004) popisují "spodní cestu" takto:

Nízká úroveň zpracování zahrnuje vypnutí vyšších procesů mysli a zanechává jedince ve stavu intenzivních emocí, impulzivních akcí, strnulých a opakujících se reakcí a nedostatku sebereflexe a ohledů na druhého. Zapojení prefrontální kůry je vypnuto. (s.156)

V porovnání s tím je "horní cesta" forma zpracování informací, která zahrnuje vyšší, racionální a reflexivní myšlenkové procesy mysli. Zpracování myšlenek na vyšších úrovních umožňuje všímavost, flexibilitu našich reakcí a integrující smysl pro sebeuvědomění. Horní cesta zapojuje do svých procesů prefrontální kůru mozkovou. (s.156)

Co vyvolává přepnutí mezi zvládáním z “osobnosti”  (high road) a zvládáním z hlediska “inteligence přežití” (low road)? Podle mého názoru se tento mechanismus spouští v situacích, které se vyznačují intenzitou přesahující to, co jsme schopni zvládnout pomocí zdrojů a obranných strategií, které má naše osobnost k dispozici. Proto se také liší člověk od člověka tím, v jaké zátěži k přepnutí dojde. Liší se, jak intenzivní musí být vnější zátěž nebo vnitřní podráždění, aby se člověk cítil ohrožen na existenciální úrovni do té míry, že spustí posun do režimu inteligence přežití. Nebo, řečeno slovy z výše uvedených citátů: Síla tělesné přítomnosti člověka tady a teď určí, jak velkou vnější a vnitřní intenzitu může tolerovat, a přitom si zachovat přítomnost a spolupráci s prefrontální kůrou. Trénink dovedností tělesného zvládání a přítomnosti může na stupnici intenzity odsunout přepnutí na "spodní cestu" dál. (Viz také obrázek 2.1 na straně 12.)

Schopnost přepínat mezi směrem od osobnosti a směrem od inteligence přežití je v podstatě konstruktivní a pro přežití zásadní. A bez ohledu na to, jak dobré mohou být schopnosti udržet se v přítomnosti, vždy se v životě vyskytnou situace, které spustí "spodní cestu". To, že je osobnost opuštěna, když převládne inteligence přežití, je často vnímáno jako bolestivá nebo zdrcující ztráta kontroly. Člověk může náhle říci nebo udělat něco s intenzitou, která ho zaskočí. Nebo v důsledku existenčně ohrožujících situací v průběhu času může mít člověk pocit, že se choval nebo reagoval způsobem, který je jeho sebepojetí velmi cizí. Překlenutí propasti mezi těmito dvěma částmi nás – osobností a inteligencí pro přežití – je podle mého názoru důležitou součástí práce na léčení traumat a vysokého stresu (Brantbjerg, 2007; Brantbjerg, Marcher & Kristiansen, 2004).

Citujme Siegela a Hartzella (2004):

„Jednou z mnoha důležitých funkcí, které orbitofrontální kůra vykonává, je regulace autonomního nervového systému (ANS), což je část našeho nervového systému, která reguluje tělesné funkce, jako je srdeční frekvence, dýchání a trávení. Má dvě větve, sympatickou, která je jako plynový pedál, a parasympatickou, která se podobá brzdovému systému. Oba systémy jsou regulovány tak, aby tělo bylo v rovnováze, připraveno reagovat zvýšeným sympatikem například na ohrožení a dokázalo se uklidnit, když nebezpečí pomine. Schopnost vyvážené seberegulace může záviset na schopnosti orbitofrontální oblasti fungovat jako jakási emoční spojka, která vyvažuje plynový a brzdový pedál těla." (s. 177).

Dokud je člověk schopen přecházet mezi dominantní aktivací sympatiku (S) a parasympatiku (PS) autonomního nervového systému, je podle mých zkušeností schopen zvládat vnější i vnitřní intenzitu. Dokud jsem schopen v noci spát, dokud se mohu zastavit a vyživovat (přechod na dominantní aktivaci PS) a dokud mohu mobilizovat pohon odpovídající tomu, co mě může potkat (aktivace S), úspěšně zvládám situaci, ve které se nacházím. V tomto stavu se mohu cítit pod tlakem, nebo si mohu toto vzrušení užívat; obojí znám.

Během vysoké mobilizace ANS je možné přecházet mezi hyperarousalem (vysoce aktivní S) a hypoarousalem (vysoce aktivní PS). Při hyperarousalu jsme extrémně aktivní, připravení, rychlí, hyperpozorní. V hypoarousalu se “umrtvujeme”, hibernujeme, tvrdě spíme bez snění[22].

V extrémně stresujících obdobích svého života jsem zažila tento přechod mezi stavy. Super připravená a akční, jakmile jsem se probudila – a úplně mrtvá při chvilkové pauze nebo při nočním spánku. Fungovat ve vysokém nabuzení po delší dobu je pro tělo nesmírně namáhavé – ale přesto je to méně namáhavé, pokud je schopnost přecházet mezi odpočinkem a aktivitou neporušená.

Model (obr. 2) znázorňuje stupnice intenzity s výkyvy mezi systémy PS a S. Výkyvy se zvětšují s postupem po stupnici intenzity. Model ilustruje potenciální schopnost udržet výkyv mezi klidovým stavem PS a připraveností S i při vysokém intenzivním vlivu.

Distres

Distres[23] obsahující druhy stresových reakcí, které jsou pro organismus obzvláště namáhavé, se objevuje tehdy, když tato přirozená regulace mezi dominancí S a PS již není dostupná[24]. Při uzamčení v hyperarousalu ztrácí jedinec schopnost odpočinku a regenerace. Je "zapnutý", neustále bdělý a mobilizovaný k jednání a reakcím. Ve stavu uzamčeného hypoarousalu je tomu naopak: tělo umrtvuje, hroutí se, hodně spí a po spánku se nemůže rozběhnout. Model (obr. 2.2 a 2.3) znázorňuje uzamčené polohy jako posun spirálového pohybu na jednu nebo druhou stranu. Uzamčené polohy mohou být více či méně extrémní v závislosti na tom, jak moc se spirála naklání. Obě krajní reakce jsou strategií přežití, která nám pomáhá přežít období vysoké intenzity. Jsou součástí repertoáru inteligence pro přežití. Zároveň jsou pro tělo velmi namáhavé a jejich zastavení a zotavení z nich vyžaduje čas.

To, že zažijeme situace, které spustí tyto stresové mechanismy, je samozřejmostí. Někdy však můžeme učinit taková životní rozhodnutí, která změní naše okolnosti tak, aby lépe odpovídaly naší ideální úrovni fungování. Může být docela důležité těchto příležitostí využít.

Na druhou stranu mám zkušenost, že velký stres a trauma se "stávají". Jsou součástí života, kterou nemůžeme zavrhnout. Můžeme se rozhodnout, jak se k realitě těchto jevů vědomě postavíme, včetně toho, co s nimi budeme dělat.

Dovednosti, které jsme vycvičili a integrovali natolik dobře, že se staly automatickými, nás budou následovat do repertoáru naší inteligence pro přežití. To znamená, že můžeme rozšířit svůj repertoár a rozšířit přístup k různým možnostem během vysokého stresu prostřednictvím tréninku dovedností, zatímco nejsme pod tlakem. To je podstata využití tréninku dovedností zaměřených na zdroje jako transformační strategie ve vztahu ke stresu a traumatu.

Zvládání přechodů

Přemýšlejme: Jaké dovednosti pomáhají zvládat přechody mezi vysokou a nízkou úrovní vzrušení a naopak? Co pomáhá při přechodu mezi aktivitou a odpočinkem? Co umožňuje přistát po fungování pomocí inteligence přežití po krátkou dobu nebo po delší dobu?

Zvládnutí těchto přechodů určuje, jak člověk funguje v různých stavech. Pokud je člověk schopen "udržet se“ během přechodů, tím větší je šance, že bude mít z těchto stavů užitek. Podle mých zkušeností bude hrát vnitřní dialog mezi našimi hypo- a hyperreaktivními částmi významnou roli v tom, jak dobře budeme přechody zvládat. A uvědomění si tohoto vnitřního dialogu může nabídnout nové možnosti.

Střídání přestávek na aktivity a odpočinek

Přechod mezi odpočinkem a aktivitou, mezi PS a S dominancí, je dovednost jako každá jiná základní dovednost – lze ji trénovat. Jak již bylo zmíněno, trénink dovedností je účinný pouze na takové úrovni vzrušení, při které je jedinec přítomen a schopen si osvojit nový materiál. Když se vnější vlivy a/nebo vnitřní vzrušení radikálně zesílí, jsme závislí na dovednostech, které jsou již automatické, jako například střídání mezi odpočinkem a aktivitou. Vyplatí se trénovat tuto dovednost v době, kdy není pod tlakem, kdy to není "nutné".

A teď: co je "dobrá přestávka" a jak to poznáte? Co rozhoduje o tom, zda je přestávka dobrá, nebo špatná? Co vás podporuje při přechodu z aktivity do režimu přestávky/odpočinku? A co vás podporuje v tom, abyste se z odpočinku opět vrátili k činnosti tak, abyste se cítili "tam"? Vnitřní dialog mezi hypo- a hyperreaktivními částmi našeho já se často projeví v odpovědích na tyto otázky.

Aby byla přestávka "dobrá", musí v ANS převládat aktivita PS, ale ne ta část, která se aktivuje při hypoarousalitě. Ve stavu hypoarousal se člověk neregeneruje: fyzické tělo pouze přežívá.

Stephen Porges představil teorii popisující tři větve autonomního nervového systému: S a dvě větve PS systému. Jedna větev, dorzální PS, je prezentována jako inervující naše nejstarší evoluční reakce na přežití v případě ohrožení. Jedna z nich představuje odumírání, druhá přechází do hypoarousálního stavu. Aktivace S větve ANS je spojena se schopností útěku a boje. Naši evolučně nejnověji vyvinutou reakci na přežití představuje schopnost navazovat vazby a vyhledávat sociální kontakt, když jsme se cítili ohroženi. Tato reakce je spojena s inervací druhé neboli ventrální větve systému PS[25].

Nemám neuroanatomické znalosti, abych mohla posoudit Porgesův přínos. Na základě svých praktických zkušeností s prací se stresem a traumatem však uznávám, že má smysl rozlišovat dva typy reakcí PS. Jedna je dominantní při hypoarousalitě – kdy potřebujeme reagovat inteligencí pro přežití – a druhá je dominantní při odpočinku, regeneraci, doplňování energie, , milování atd. Z tohoto důvodu budu v následujícím textu na toto rozlišení odkazovat.

Vraťme se k otázce, co je dobrý či funkční přechod nebo naopak. První den semináře o zvládání stresu se po obědě zeptám účastníků, zda měli dobrou přestávku na oběd a na základě čeho toto hodnocení činí. Poté, co odpoví svými odpověďmi, definuji funkční přestávku jako časový úsek, během něhož člověk přijme něco, co vnímá jako výživné, a během něhož v uspokojivé míře změní zaměření od toho, co dělal předtím. Existuje mnoho individuálních rozdílů v tom, co je považováno za "dobrou výživu o přestávce" a jak moc je třeba opustit činnost, kterou člověk vykonával před přestávkou.

Vyživování sebe sama je činnost, ať už se jedná o jídlo, kontakt, pohyb, přírodu, zážitky nebo inspiraci. Je zapotřebí přítomnosti a tělesných dovedností, abychom se oprostili od toho, co právě děláme, orientovali se podle toho, jaké zdroje výživy jsou k dispozici, a vybrali si je, sáhli po nich, přijali je a strávili. Pokud je člověk vyčerpaný nebo se zhroutil, není tento druh aktivní výměny se světem přístupný. Inspirace Porgesovým názorem na ANS: Dobrá přestávka závisí na schopnosti zapojit se na sociální úrovni a komunikovat výživným způsobem. A to s sebou nese aktivaci ventrální části systému PS[26].

Jak je vnitřní rovnováha mezi hypo- a hyperreaktivními částmi významná pro schopnost navázat toto zapojení do sociální platformy z ventrální části PS?

Stav, ve kterém se člověk nachází v době aktivity a který předchází přestávku, určuje, jak snadné nebo obtížné bude zvládnout přechod do přestávky. Co se nyní stane, když člověk přejde do přestávky v typickém stresovém vzorci s převažujícími hyporesponzivními částmi, zatímco jiné části v hyporesponzivitě zmizely? Často se člověk ponoří do hyporesponzivity – nebo aby tam dole neskončil, nepustí napětí a možnost přepnout zcela mine.

Na hyporesponzivní části se zapomíná, zůstávají nepovšimnuty a nepřitahují na sebe pozornost. Často jsou ještě více odsunuty stranou, když člověk iniciuje akci nebo potřebuje podat výkon či být efektivní, protože jsou pomalé a chybí jim plnost a přítomnost. V tomto smyslu jsou "obtížné". Těžko "drží krok" a jsou často vytěsňovány z našeho vědomého sebeobrazu. A přesto tu jsou – jsou platnými částmi já i pro ty, kteří mají vyšší hladinu energie, a pro ty, kteří bojují.

Zapomenuté, hyporesponzivní části se často dostanou do popředí, když člověk přejde do režimu přestávky. Pokud člověk nevěnoval těmto částem těla pozornost, když byl aktivní, leží v nečinnosti a "čekají", až člověk aktivitu ukončí. Pak se vynořují jako pocit prázdnoty, vyčerpání, nedostatek impulsů – pocity "nevím, co potřebuji nebo chci". Funkční přestávka se stává obtížnou, protože části, které měly zpozornět a hledat potenciální zdroje potravy, to vzdaly.

Uznávám, že je to moje typická reakce, když se vracím domů z delšího období intenzivní výuky. Části mého já, kterých jsem si nestačila všimnout nebo se jim věnovat, se po návratu domů objeví – obvykle jako pocity prázdnoty, smutku nebo potíže s vnímáním toho, jakou potravu potřebuji. Jsem přirozeně unavená, ale také mě ovlivňuje určitá míra hyporesponzivity. V této situaci hrozí, že začnu znovu pracovat, abych se vyhnula prázdnotě, nebo že se zhroutím. Pokud s tímto pocitem prázdnoty a ztráty energie zůstanu, pokud budu tolerovat vnímání těchto stavů, pomalu se v mém těle vybuduje pocit přítomnosti jiným způsobem. Do oblastí, které se vzdaly, se znovu dostává energie. Často nastane fáze, kdy se cítím celkově frustrovaná – poté začnu vnímat, co chci. Vztah k této dynamice na vědomé úrovni podpoří dostatečně dobrá znalost vlastních sklonů k hyporeakci.

Zeptám se sama sebe: Které části těla obvykle "mizí"? Které části snadno zapomínám vnímat? S jakými druhy podnětů obvykle ztrácím kontakt – s dýcháním, rozhlížením se kolem sebe, otázkami, co chci, přijímáním směru zevnitř, pohybem, pocitem soustředění, hledáním podpory atd.

Na základě tohoto poznání sebe sama se mohu vědomě rozhodnout, že před zahájením činnosti podpořím a zaměřím svou pozornost na přítomnost v těchto oblastech. Záměrem těchto voleb je vědomě vyživovat ty části mého já, které mají tendenci se ztrácet – ne "z lítosti", ale s vědomím jejich existence a skutečnosti, že mají (bez ohledu na to, co dělám) vliv, když jsem aktivní, a také když potřebuji přestávku. Zvyšování mé přítomnosti budováním energie v mých hyporesponzivních oblastech znamená být za ně zodpovědný jako za části mého já – a zároveň zahrnout jejich vnímání jako základ mých vědomých rozhodnutí.

Je důležité mít na paměti, že, jak již bylo řečeno, hyporeakce je psychologická obranná strategie. Zvyšování přítomnosti v hyporesponzivních částech těla je transformační proces, který může probíhat pouze do té míry, do jaké je na něj člověk připraven. V zásadě trénink dovedností orientovaný na zdroje vždy vybízí k tomu, abychom se věnovali cvičením, která v nás zanechávají pocit úspěchu – což s ohledem na hyporesponzivitu bude znamenat oblasti s mírnou tendencí k rezignaci, které jsou schopny svalovou aktivací znovu získat přítomnost a kde lze rozvířený psychický materiál vnímat jako zdroj.

Dysfunkční přestávky jsou často popisovány jako přestávky, při kterých se člověk zhroutil – při kterých se člověk propadá do hyporesponzivity nebo ještě více do hypoarousality. Příkladem může být uvíznutí před televizí, aniž by si člověk mohl vybrat, na co se bude dívat, a aniž by byl schopen vnímat, co sleduje. Nebo "špatné přestávky" mohou být ty, při nichž člověk zůstane zaseknutý v činnosti, sice má přestávku, neuvolní se; takže se nepustí inervace S a možná ani hyperreaktivní dominance, možná to funguje jako pojistka, aby se neponořil do ochabnutí.

Regulace této dynamiky je interakcí mezi regulací v ANS a povahou zvládacích dovedností a projevuje se stupněm hypo-, hyper- nebo vyrovnané svalové odpovědi. Obvykle se stresové vzorce popisují z hlediska regulace nervového systému. Při stresu jsme obvykle uzamčeni v nadměrném S nervového systému; jsme uzamčeni v aktivitě a potřebujeme vstoupit do PS a odpočívat. Zaměření na svalovou hyporesponzivitu dodá tomuto zjednodušenému obrazu další rozměr. Hyporesponzivní svaly se aktivně nepodílejí na regulaci aktivity. Nesignalizují zastavení nebo pokračování. Často se do činnosti nikdy skutečně nezapojí, nebo se od ní odpojí, pokud začne stoupat úroveň zatížení.

Bez dostatečné svalové přítomnosti se člověk nenaladí na sociální kontakt, který podle Porgese odpovídá aktivitě ve ventrální části systému PS. Místo toho člověk zůstává v těle charakterizovaném ochabnutím ve větších či menších částech svalstva. V tomto stavu se zastavení a regenerace stávají obtížnými, protože člověk obtížně vnímá a využívá impulsy, které zahájí vyživující výměnu s okolním světem. Ve vztahu k nervové soustavě to někdy vede k tomu, že člověk sklouzne do hypoarouzality v systému PS, a tím vypadne ze sociálního zapojení, když by se měl zotavit.

Těchto stavů se nezbavíme tím, že se naučíme relaxovat, ale tím, že si uvědomíme a začleníme hyporesponzivní části do sebeobrazu a naučíme se, jak budovat a udržovat energii.

Tento poznatek je důležitý:

• při přechodu z odpočinku do aktivity. Zvýšení přítomnosti budováním energie v hyporesponzivních oblastech nás podporuje v co nejplnějším zapojení do činnosti.
• během činnosti. Jak udržujeme kontakt s těmi částmi našeho já, které jsou nejméně plné a přítomné? Jak střídat zaměření pozornosti a kontakt s částmi, které snášejí vysokou intenzitu a možná se jim i daří, a s těmi, které se při zvyšující se úrovni vzrušení odpojují?
• při přechodu od aktivity k odpočinku. Jak podpořit přítomnost v hyporesponzivních částech těla při relaxaci, abychom byli schopni regenerace ve výměně s okolním světem, místo abychom se zhroutili?

Přechody jsou zde přítomny mnohokrát během dne na různých úrovních vnitřní i vnější intenzity. Náš každodenní život nabízí nekonečné množství přechodů, na nichž si můžeme procvičit pozornost k tomu, jak se v přechodech orientujeme. Jak ráno vstáváme z postele? Jak zahajujeme denní aktivity? Jak během dne přecházíme mezi odpočinkem a aktivitou? Zahrnutí pozornosti zaměřené na naše hyporesponzivní části během těchto přechodů v sobě skrývá hluboký transformační potenciál. A rozvíjí dovednosti, které jsou klíčové, když je třeba zvládat prudké přechody mezi stavy řízenými vůlí a stavy vysokého nabuzení.

“Do” a “z” vysokého vzrušení – jak "vzlétnout" a "přistát"

Jak bylo popsáno výše, stav, ve kterém se člověk nachází během vykonávání určité činnosti, bude hrát významnou roli v tom, jak tuto činnost ukončí.  "Platforma", ze které člověk "vzlétne" při vstupu do vysokého vzrušení, ovlivní platformu, na které nakonec "přistane". Které dovednosti nás tedy při těchto přechodech podporují a jak je významná pozornost věnovaná hyporeakci?

Čím více přítomnosti a plnosti má člověk v těle, tím intenzivnějšímu vnějšímu vlivu je schopen čelit a vyrovnat se mu. Jinými slovy, člověk se může připravit na přechody do vysokého vzrušení prostřednictvím budování svalové energie. Z rozšířené tělesné přítomnosti se přechod do reflexně řízených reakcí bude zdát mnohem méně zdrcující nebo děsivý, než když je tělo uvolněné a ochablé, a my se náhle ocitneme pod nějakou formou vysoce intenzivního podnětu. Jakmile člověk přejde na "spodní cestu" - podle pokynů inteligence přežití – dojde k posunu v motorických funkcích. Dokud člověk funguje řízen osobností, je ovládání svalů řízeno vědomím a vůlí. Člověk se rozhoduje, zda ruku zvedne, nebo ne. Ve stavech vysokého vzrušení jsou pohybové impulzy do značné míry řízeny reflexy.[27] Nepřemýšlíme, než sundáme ruku z rozpálených kamen. Naštěstí ji odtamtud dostaneme dřív, než si stačíme cokoli rozmyslet nebo ucítit.

Tato reflexivní změna směru je trénovaná dovednost. Článek "Tělo jako zásobárna instinktů, emocí a pocitů" (Brantbjerg & Stepath, 2007) popisuje sérii cvičení, která trénují specifickou dovednost odvážit se pustit kontrolu a nechat se ovládnout reflexními pohyby těla[28]. Pokud tělo ovládá svalová hyporesponzivita, přechod do vysokého vzrušení je zdrcující. Tělo není ve stavu vhodném pro zvládnutí úrovně intenzity, která se uvolní při reflexním pohybu. Zamyslete se na chvíli nad tím, jak vaše tělo reaguje, když ztratíte rovnováhu, chystáte se spadnout a pak rychle znovu získat rovnováhu. Rychlost a intenzita těchto pohybů je vysoká. A teď si představte, že ve vteřinách před ztrátou rovnováhy je velká část vašeho těla v režimu ochabnutí? Jaký je to pocitový rozdíl? Úzkost a ztuhlost jsou běžné reakce. Na základě Porgesových tří kategorií reakcí na přežití je velmi pravděpodobné, že tělo "zvolí"[29] nejradikálnější strategii – ztuhnout a odumřít.[30] Mechanismus boje/útěku vyžaduje energii, která směřuje ven. To je obtížné a obvykle nemožné mobilizovat z převážně hyporesponzivního stavu.

Dominantní svalová hyporesponzivita může jinými slovy předurčovat člověka k tomu, aby ve stavu vysokého vzrušení odumřel nebo zamrzl. Naopak dominantní hyperreakce bude člověka předurčovat k boji nebo útěku, pokud to situace dovolí.

Reakce na přežití, které si člověk "vybere", jsou založeny na okamžitém prověření možností v okamžité situaci v kombinaci s dostupnými zdroji v nás. Práce s hyporesponzivními svaly, a tím zvýšení obecné úrovně přítomnosti v těle, se ukázala jako metoda schopná ovlivnit druhy reakcí, které jsou nám dostupné během silného stresu. Zvýšená přítomnost v hyporesponzivních oblastech těla často vede k většímu pocitu bezpečí při uvolnění v hyperresponzivních vzorcích (uvolnění kontroly), a tím k volnějšímu vedení reflexů.

Přemýšlejme dále: Co přistání po návratu ze stavu vysokého vzrušení? Jak člověk zvládne přechod od vysoké k nízké vnitřní intenzitě, od řízení reflexy ve vysokém vzrušení zpět k ovládání osobností?

Výzva, kterou je třeba řešit, závisí na tom, zda jedinec potřebuje najít cestu zpět z hyper – nebo hypoarousalu a také na tom, zda stavy vysokého vzrušení, ve kterých se nacházel, prožíval jako pozitivní nebo negativní. Přistání z pozitivně prožité situace vysoké intenzity[31] může být stejnou výzvou jako přistání z negativně prožitého vysokého stresu, při kterém byl člověk buď paralyzován/zmrtvěl, nebo byl připraven k boji/útěku.

Je pro mě výzvou skončit a vrátit se domů z velké odborné konference nebo intenzivního workshopu. Znamená to přesunout se z velmi intenzivního prostředí se spoustou lidí a činností zpět do každodenního prostředí, které sdílím se svým manželem. Udržování tělesné přítomnosti během přistání a přijímání opatření, která zajistí přiměřeně pomalé snižování úrovně vzrušení namísto náhlého a okamžitého, jsou nejlepší nástroje, které jsem pro tento přechod objevila.

Riziko zhroucení, jak jsem popsala dříve, když jsem hovořila o pauze, je při návratu ze stavu vysokého vzrušení velmi vysoké. Tělo je přirozeně unavené z vysoké mobilizace a často dochází k přirozenému impulsu k přehoupnutí do klidového režimu. Zároveň člověk obvykle přistane v kontextu, kde je méně zapojení, méně podnětů a méně ohrožení, pokud se vrací z negativně prožívané situace. Při přistání dochází ke ztrátě – ztrátě intenzity, kterou lze prožívat jako úlevu nebo zklamání.

Při přistání se mohou vzbudit různé emoce. Pokud je posun náhlý a člověk ztratí přítomnost a určitou úroveň aktivity v těle, je velmi snadné přistát v kolapsu s převládající hyporesponzivitou nebo dokonce hypoarousalitou, kdy bude obtížné vnímat, co se děje uvnitř. Člověk nemusí vnímat své emocionální reakce na tento posun adekvátně úrovni intenzity. Výzvou je udržet si dostatečnou přítomnost těla, aby člověk mohl přistát zapojený do sociální platformy. Ze svalového hlediska by si člověk měl zachovat část plnosti a aktivity, která je v těle již přítomna, a pomalu ji uvolňovat, místo aby se zhroutil. Pomalé odpoutávání je dovednost, která vyžaduje stejně velkou přítomnost jako příprava pomocí budování energie. A obojí bude výzvou pro ty části já, které jsou ovlivněny hyporeakcí[32].

Další verzí "přistání" z vysokého vzrušení je nepřistání . Člověk se "rozhodne" zůstat ve stavu vysokého vzrušení. Podle mého chápání je to klíč k nevyřešeným traumatům a stavům vysokého stresu. Člověk zůstává plně nebo částečně v reakcích vysokého vzrušení.

Podmínkou schopnosti přistát je, že existuje platforma, na které lze přistát v rámci sebe sama a v sociálním kontextu. Jinými slovy: stupeň bezpečí v doméně osobnosti určuje stupeň přistání[33].

Proces přistání zviditelňuje přechod mezi osobností a inteligencí pro přežití – a tím zdůrazňuje, jak dobře tyto dvě části spolupracují. Totéž platí pro přechod z normální úrovně vzrušení na vysokou úroveň vzrušení, jak bylo popsáno dříve. V následujícím textu systemizuji různé vzorce ve vztahu mezi osobností a inteligencí přežití a hypo-/hypervzrušením autonomního nervového systému.

Prezentace je založena na mých interpretacích vzorců, které jsem pozorovala u klientů, studentů, kolegů i u sebe během mnoha let práce se stresem a traumatem. Zahrnuji také představy o léčebných strategiích ve vztahu k hypo- a hypervzorcům, které jsem zažila jako účinné.

Schematicky lze tyto možnosti znázornit následovně (Obr. 3):

Hyperaktivita v ANS v kombinaci s dominantní svalovou hyperreakcí

Stav připravenosti k boji v nervovém systému a převažující svalové napětí a kontrola znamenají, že hladina energie v těle je VELMI vysoká. Typicky bude člověk uzavřen ve vysoce intenzivní činnosti, a pokud si vezme volno, bude stále aktivní. Další možností je, že člověk nepřistane a nikdy si nevezme volno, protože osobnost, do které měl přistát, to nedovoluje. Člověk jede dál. Hyporesponzivní části člověka – pokud existují – jsou drženy daleko od vědomí a nikdy nevyjdou najevo. Jsou ze sebeobrazu člověka zcela vytěsněny.

Kdo má tuto kombinaci hyperaktivity a dominantní svalové hyperreakce, musí se naučit, jak se uvolnit natolik, aby si začal všímat i těch částí, kterých nikdy nevšímal. Poté je moudré pracovat na budování přítomnosti v zanedbávaných částech současně se zaměřením na uvolnění. Takto silná strategie napětí má svůj smysl. Čemu jsme se vyhnuli, když jsme udržovali tak vysokou úroveň aktivity? Tato tajemství jsou obvykle dobře ukryta v zanedbaných hyporesponzivních partiích.

Hyperaktivita v ANS v kombinaci s dominantní svalovou hyporeakcí

Tato kombinace často vede k tomu, že se člověk pohybuje mezi neochotou/neschopností přistát a zhroucením. Dominantní svalová hyporesponzivita ztíží "přistání do sociální platformy" (odpovídající ventrální větvi PS podle Porgese). Intenzita poklesne, projeví se tendence ke zhroucení a místo přistání ve výživné výměně se světem člověk skončí v pasivním odevzdání se nebo v extrémní hypoerupci (zhroucení). V jiném případě člověk zůstává v hypervzrušení mobilizovaný, má drive, je ve vysokém tempu, je společenský tak, jak může být ve vysokém vzrušení, aby se nakonec nezhroutil.

Velmi často se s touto kombinací setkávám buď jako s hlavním vzorcem, nebo s částí vzorce u lidí, kteří mají nevyřešené problémy s traumatem. Práce na budování přítomnosti v hyporesponzivním svalstvu a díky tomu přidávání dalších zvládacích dovedností do osobnosti je zásadní pro zahájení procesu transformace. Strategie zaměřená na hyperreaktivní část vzorce, která učí člověka relaxovat, nebude fungovat. V nejhorším případě vyvolá kolaps v hypoarousalitě, kde nedochází k žádnému uzdravení a ze které je často obtížné se dostat, jakmile se v ní člověk ocitne.

Lidé, kteří "vyhoří", tento vzorec znají.  Určitou dobu se nacházejí v hyperarousalu, který zakrývá vzorce rezignace vysokou stresovou mobilizací – dokud se systém a oni nezhroutí do hypoarousalu. Chybějícím prvkem je naučit se budovat přítomnost a energii způsobem, který respektuje vnitřní dávkování. Pomalým získáváním dovedností se člověk stává schopným zapojit se do sociální platformy z osobnosti, a ne ze vzorce vysokého stresu.

Hypoaktivita v ANS v kombinaci s dominantní svalovou hyperreakcí

Hypoarousalní stavy jsou pro většinu lidí děsivé, protože v sobě skrývají hluboký pocit bezmoci. Přistání z hypoarousalu je výzvou pro každého a moje zkušenost spolu se zkušenostmi dalších traumaterapeutů ukazuje, že k přistání dojde pouze tehdy, pokud je bezpečný kontakt s bezpečnými lidmi a je k dispozici kontakt, který zahrnuje přijetí a pochopení mrtvosti a nedostatek podnětů v tomto stavu (Rothschild, 2000). Tato forma kontaktu nabízí způsob, jak stav začít posouvat. Když se tak nestane (což je případ mnoha nevyřešených traumat a vysoce stresových vzorců), jak člověk "přistane" v osobnosti? Jednou z možností je využít všechny své dostupné hyperreaktivní vzorce, aby udržel stav hyporeakce mimo vědomí. Jinými slovy: zůstat stále v pohybu, stále aktivní. V takovém stavu je obtížné se uvolnit. Pod povrchem číhá ochabnutí, připravené převzít vládu, jakmile člověk jen trochu povolí. Člověk se tomu tedy bude snažit vyhnout. Čas od času prolomí obranný val osobnosti stav hypoarousal a pak začne nový boj o únik z mrtvolnosti a návrat k aktivitě.

Funguje zde pomalé zvyšování přítomnosti v hyporesponzivních částech těla. To usnadní přístup k hlubokým prožitkům bezmoci a mrtvosti z vynalézavějšího místa uvnitř. Je třeba vybudovat v těle a osobnosti nádobu, která bude schopna tyto stavy tolerovat a umožní jejich uznání a integraci. Koneckonců jsou to přirozené reakce na extrémní zážitky.

Strategie zaměřená na relaxaci je naprosto nevhodná. Uvolnění podle tohoto vzorce se rovná ponoření se do hypoarousalu – a dokud pro tento stav neexistuje kontejner, není jiná možnost než se z něj znovu probojovat, a tím znovu nastolit kontrolu prostřednictvím hyperreaktivních svalů.

Hypoaktivita v ANS v kombinaci s dominantní svalovou hyporeakcí

Tato kombinace obsahuje hluboké ochabnutí jako strategii přežití i jako obranu osobnosti. Tento stav se často projeví jako potíže s fungováním v běžném životě. Při dominantní svalové hyporesponzivitě nezbývá člověku žádná možnost, jak se vymanit z bezmoci a mrtvolnosti. Neexistuje žádná nádoba (hranice) ani schopnost jednat, která by člověka z mrtvolnosti vyvedla. Pomalé a pečlivé budování energie – s neustálou integrací, verbalizací a budováním dovedností zvládání v terapeutickém vztahu – má šanci tento stav ovlivnit. Strategie zaměřené na relaxaci a emoční uvolnění jsou v tomto případě kontraindikovány. Problémem je, že nedochází k žádnému soustředění, shromáždění, schopnosti jednat - není co pustit, není kde brát.

Výše uvedená prezentace je samozřejmě zjednodušená. Většina lidí má obvykle k dispozici více než jednu z těchto strategií - a bude střídat jednu a druhou, i když často upřednostní jednu, která bude převládat. Mým hlavním záměrem je sdělit představu o tom, jak zásadní je budování přítomnosti v hyporesponzivním svalstvu pro zvládání a přistání z vysoce stresových stavů. Právě síla kontejneru osobnosti, podpořená přítomností svalů, určí, jak bude člověk schopen komunikovat se sociální platformou. A právě tato interakce se sociální platformou nabízí možnost přistání a uvolnění stavů vysokého vzrušení.

Fyzický dodatek: Další dílek skládačky do hypo/hyper krajiny

Při pozorování lidí ve stavech vysokého stresu se nabízí otázka, jak se tyto stavy projevují v těle. Vzorce svalových reakcí se projevují mírou odstupu/ochablosti, plnosti/přítomnosti nebo napětí ve svalech. Stavy vzrušení se projevují změnou tepu, srdeční frekvence, rozšířením zornic, teplotou, dýcháním atd. Vyjadřují se však také ve stavu tělesné pojivové tkáně – šlach a fascií.[34] Pojivová tkáň je první tkání, která se mobilizuje, když nás poprvé vůbec napadne se hýbat – dříve, než se aktivují svaly a než si vědomí uvědomí, že se na něco připravujeme.

Chcete-li pocítit rozdíl mezi aktivací svalů a pojivové tkáně, zkuste následující:

Jednu ruku nechte viset u boku a pak ji zvedněte do strany. Druhou rukou nahmatejte sval na horní straně paže (deltový sval). Při zvednutí paže do strany se sval aktivuje, což pocítíte jako napětí a zpevnění svalu. Jedná se o aktivaci svalu.

Nyní nechte ruku opět viset podél těla. Jednoduše myslete na pohyb paže do strany a všímejte si mobilizace, ke které při tom dochází. Tato mobilizace probíhá ve šlachách a fasciích kolem svalu. Všimněte si také stavu připravenosti, který se aktivuje touto téměř neviditelnou fyzickou mobilizací.

Pojivová tkáň se aktivuje, když se mobilizujeme a připravujeme na akci. Aktivita pojivové tkáně souvisí s naším záměrem pohybovat se – nikoli s pohybem samotným.[35] Je patrná jako pocit energie u nás i u druhých. I pojivová tkáň může být hypo- a hyperreaktivní. To přidává další dílek do skládačky a další řadu možných vzorců a kombinací hypo- a hypervzorců. Nebudu tyto možnosti schematicky rozebírat, pouze zdůrazním jeden vzorec, který často vídám u lidí s uzamčenými stresovými vzorci.

Nadměrná reaktivita v ANS je často spojena s nadměrnou reaktivitou v pojivové tkáni (zatímco hypoaktivace je spojena s hypoaktivitou v pojivové tkáni). Tělo má napjatý projev, který vychází nejen z nervového systému, ale také z toho, jak energie vyzařuje z napjatého fasciálního systému. Tělo je fixováno v permanentní mobilizaci.

Pokud jako terapeut nehledáte svalovou plnost nebo nemyslíte na to, že by pod napjatou pojivovou tkání mohla být dominantní svalová hyporesponzivita, můžete ji přehlédnout a zvolíte strategii, která pomůže člověku uvolnit se. Tato strategie se nedoporučuje.

Při základní dominantní svalové hyporesponzivitě není dostupná a vybudovaná žádoucí základna pro přistání. Mobilizace k akci v rámci inteligence přežití není totéž jako přístup k podnětům k akci v osobnosti. Stále je třeba budovat svalovou přítomnost a trénovat základní psychosociální dovednosti, které časem pomohou vytvořit platformu pro přistání v osobnosti.

Závěrečné poznámky a postřehy

Tento článek se zaměřil na přiblížení konceptu hyporesponzivní strategie, zejména ve vztahu k různým úrovním stresu. Hyporesponzivita, jak napovídá název, je skrytou výzvou při zvládání stresu, protože na sebe neupozorňuje. Uznání a přijetí přítomnosti hyporesponze v těle je mocný proces, který je potenciálně schopen proměnit vnímání sebe sama. Pro většinu lidí, které učím poprvé, je hyporesponzivita nepřiznanou součástí jejich tělesné reality a sebepojetí. Signály z hyporesponzivních částí těla jsou často interpretovány jako "napětí" a navyklé myšlení často vede k závěru, že lékem je naučit se tělo uvolnit. Pojmenování hyporesponze jako skutečnosti v částech svalstva, přičemž je stejně významná jako hyperresponze, rozšíří naše vnímání sebe sama a také náš rámec interpretace signálů těla.

Když si člověk něco neuvědomuje, nemůže za to vědomě převzít odpovědnost. Uvědomění si existence hyporesponzivity nabízí možnost převzít odpovědnost.[36] Člověk může zvolit vědomou strategii vůči svým hyporesponzivním částem. Poznání a zkušenost s tělesnými strategiemi, jako je budování energie a respektování individuálního dávkování, jako účinnými strategiemi při zacházení s hyporesponzivními oblastmi, umožňuje zvolit si aktivní vztah k těmto hyporesponzivním částem. Člověk má pak možnost vědomé volby, jakým způsobem. Jak na jedné straně respektovat hyporesponzivitu jako obrannou strategii, kterou nebudu schopen změnit mrknutím oka, a na druhé straně skutečně být schopen sáhnout za tuto strategii pomocí realistického dávkování a navázat kontakt s psychomotorickým potenciálem, který se ve svalech skrývá?

Nepřiznaná hyporesponzivita je často spojena s uzamčenými rolemi.[37] Pokud je člověk v dominantním hyporesponzivním stavu, snadno se vnímá jako "oběť", "malý", "zbytečný". Člověk si myslí: "nemůžu", "musí to udělat někdo jiný" atd. Tyto role vyvolávají určité protirole – člověk vyzývá druhého, aby věci převzal, kontroloval, řešil, zachraňoval nebo pronásledoval.

Znalost hyporesponze a znalost přesných metod ovlivnění hyporesponze otevírá možnost vystoupit z těchto uzamčených rolí. Mohu se například zeptat studenta/klienta uzamčeného v pasivitě, kdy cítí nedostatek přítomnosti v těle. Už jen tato otázka má potenciál prolomit uzamčené role – a zahájit vzájemné zkoumání světa hyporesponze.

Kde se nachází ochabnutí? Je zde impuls k pohybu? Pokud ne, mohu jako terapeut navrhnout pohyb, který aktivuje určitou oblast těla, a velmi přesně dávkovat. Možná, že pohyb musí být velmi malý. Nebo možná bude správné dávkování spočívat v prostém nasměrování pozornosti na danou oblast, potvrzení její existence nebo třeba jen v tom, že tam položíte ruku. Jsou v těle i jiné části, které se začínají uvolňovat, když se tomuto konkrétnímu místu dostává pozornosti a ožívá?

Cesta do světa hyporesponze může často přivolat pocit naděje – naděje, že změna je možná i tam, kde člověk ztratil přístup ke své přítomnosti a schopnost jednat. Tuto naději nevyvolává to, že to za mě udělá někdo jiný. Naděje vyvěrá z toho, že zde je něco, co mohu udělat sám za sebe, třeba tím, že podpořím kontakt sama se sebou.

Příloha A

Použití tělesných aktivit – Principy tréninku v tréninku dovedností orientovaném na zdroje.

V tomto článku naleznete popis dlouholetých zkušeností o tom, jak mohou různé formy práce s tělem ovlivnit svalovou odezvu (napětí nebo nedostatečné napětí), a tím i osobnost a psychologický/emocionální materiál spojený se svalovými vzorci. Tyto zkušenosti shrnuje následující schéma.

Lze rozlišit tři hlavní kategorie svalových reakcí:

• Napětí a hyperreakce odpovídají zadržování emocí a impulsů.
• Neutrální nebo vyvážená reakce odpovídá přístupu k impulsům a emocím a možnosti svobodné volby, zda je vyjádřit, nebo ne.
• Nedostatečné napětí a hyporeakce odpovídají vzdávání se emocí a impulsů.

Různé fyzické aktivity mají různý vliv na hyperreaktivní a hyporeaktivní svalové reakce.

Výše uvedená příloha představuje zkušenosti, které skupina učitelů Bodynamic Insitute/Bodynamic International nasbírala v průběhu let 1985-2000. Syntézu zde provedli Steen Jørgensen a Merete Holm Brantbjerg.

Poznámky pod čarou

[1] Překlad do češtiny: Alena Večeřová Procházková.

[2] Tento překlad využívá slova hyporeakce a hyperreakce jako synonyma slov hyporesponze a hyperresponze.

[3] Bodynamická analýza je systém tělesné psychoterapie vyvinutý v Dánsku a založený Lisbeth Marcherovou. Na vývoji systému se podílelo několik osob: Lisbeth Marcher, Lennart Ollars, Ellen Ollars, Steen Jørgensen, Erik Jarlnæs, Sonja Fich, Marinanne Bentzen, Merete Holm Brantbjerg a od roku 1994 Ditte Marcher (Bentzen, Bernhardt & Isaacs, 1997; Fich & Marcher, 1997; Jørgensen & Ollars, 2001; Brantbjerg, 2005; Brantbjerg, 2007).

[4] Dávkování je základním konceptem dovednostního tréninku zaměřeného na zdroje jako metody. Tento koncept je dále rozpracován v publikacích Brantbjerg (2007) a Brantbjerg (2008).

[5] Koncepty svalové reakce jsou podrobně rozpracovány v rámci bodynamické analýzy (Bentzen, Bernhardt & Isaacs, 1997). Svalová odezva se nerovná svalovému tonu ve fyzioterapeutickém smyslu ani v úrovni tělesného tréninku. Svalová odezva je mírou přítomnosti nebo plnosti svalů. Termíny hypo- a hyperreakce vytvořila Lisbeth Marcherová (Ollars, 1980; Bentzen, Bernhardt & Isaacs, 1997), přičemž inspiraci čerpala mimo jiné z termínů hypo- a hypertonie Lillemora Johnsena (Johnsen, 1976).

[6] Pojem "energie" je v tomto článku používán jako synonymum pro přítomnost a plnost. Energii je obtížné, téměř nemožné definovat, a přesto je podle mého názoru fenomenologickým faktem, že jsme schopni fyzicky vnímat "energii" nebo úrovně přítomnosti a plnosti u sebe i u druhých. Je pro nás viditelné, zda je tělo více či méně plné. Můžeme vycítit, zda je stisk ruky nabitý energií, nebo zda je odtažitý/chybí mu energie. Bez "energie" by mrtvé a živé tělo bylo totožné. Pojem "energie" v tomto kontextu neodpovídá fyzické síle, metabolismu atd. ale přítomnosti, plnosti, vnímání života.

[7] "Budování energie" se týká svalového efektu práce s pomalou svalovou aktivací a uvolňováním. Svalová aktivace vytváří teplo, energii, proudění – a když se tato zvýšená živost neuvolňuje výrazem, pohybem atd. zůstává v našich svalech jako zvýšená úroveň přítomnosti nebo energie.

Jak "budování energie", tak "uvolňování energie" jsou považovány za principy fyzického tréninku s různou úrovní dopadu v závislosti na úrovni hypo- nebo hyperreakce aktivovaných svalů. V příloze A jsou znázorněny principy fyzického tréninku a jejich dopady na svalovou hypo-, resp. hyperreakci.

[8] Ve Škole dynamiky těla, Skolen for Kropsdynamik, a později v rámci Bodynamického systému, byl vyvinut svalový test, při kterém se palpací svalů registruje přítomnost různých druhů svalových reakcí v těle člověka. Test rozlišuje čtyři úrovně hypo- a čtyři úrovně hyperreakce a neutrální reakce. Tento svalový test dnes nese název BodyMap - a tvoří základ pro hodnocení snadno a obtížně přístupných psychomotorických dovedností u jedince a hypotézy o vývoji osobnosti, charakterových strukturách a traumatech v historii a současném životě člověka. (Bernhardt & Isaacs, 2006; Jørgensen & Marcher, 1998).

[9] Bodynamická analýza zkoumala souvislost mezi konkrétními svaly a psychomotorickými dovednostmi (Brantbjerg & Ollars 2006; Jørgensen & Marcher 1997; Marcher & Fich, 2010).

[10] V bodynamické analýze jsou “uzamčené vzorce” pojmenovány jako charakterové struktury (Bentzen, Bernhardt & Isaacs, 1997; Fich & Marcher, 1997; Marcher & Fich, 2010). Charakterová struktura se svalově rovná určitému počtu svalů (přibližně 30), které jsou ovlivněny buď hypo-, nebo hyperreaktivitou – všechny se podílejí na určité psychomotorické vývojové fázi.

[11] Koncept "rolelock" neboli “uzamčení v roli” je inspirován systémově orientovanou terapií (SCT). Rozlišuje se mezi funkčními a uzamčenými rolemi. Být ve funkční roli znamená, že člověk může naplnit společenskou roli v současném kontextu, ve kterém se nachází, zatímco být v uzamčené roli je obvykle poháněno starými automatickými vzorci souvisejícími s kontextem v minulosti (Agazarian, 2004).

[12] Sexualita je v podstatě parasympatická činnost. Pokud je ANS uzamčena ve vysokém vzrušení sympatické větve, což je případ většiny všech běžných stresových stavů, bude obtížné nebo nemožné se uvolnit. Jedná se o stejnou dynamiku, která lidem ztěžuje usínání nebo hledání odpočinku. Existuje také jiná dynamika, v níž jsou hypervzrušení a hromadění sexuální energie propojeny a v níž člověk usiluje o snížení stresu prostřednictvím sexuálního uvolnění.

[13] Stupně "vnitřní intenzity" se zde používají jako pojem popisující úrovně aktivace v ANS. Vysoce intenzivní vnitřní stav tak může být charakterizován jak vysokým stupněm hyper-, tak hypo-vzrušení a vnitřními pocity spojenými s těmito dvěma druhy vzrušení. Vysoká vnitřní intenzita koreluje s tím, že nervový systém silně reaguje na tlak zvenčí. Stupeň vnější intenzity se používá jako synonymum pro to, jak silný vnitřní dopad má potenciálně vnější událost.

[14] Tato otázka se podobá otázce, kterou si klade mnoho lidí v oblasti výzkumu traumatu: co charakterizuje "dobrého přeživšího"? Zajímavou nabídku k zodpovězení této otázky poskytuje kniha Deep Survival od Gonzalese (2003). Zmiňuje klíčovou dovednost: schopnost orientovat se v realitě, umět přizpůsobit mentální mapu faktické realitě – a umět si stanovit malé cíle v kontextu většího celkového cíle.

[15] Stejnou myšlenku podporuje i zcela odlišný přístup zvaný "Kaizen" (Maurer, 2004). Změna uzavřených vzorců má největší šanci na úspěch, když se postupuje po malých krocích. Prostřednictvím této strategie se neaktivuje vnitřní stres, k němuž dochází, pokud se úkol stane zdrcujícím, "nemožným", naléhavým apod. Při vysokém vnitřním stresu se člověku nedaří měnit strategii nebo se učit něco nového. Volbou dostatečně malých kroků najednou se tato dynamika obchází.

[16] Gonzales, 2003, upozorňuje na to, že klíčové pro naši šanci na přežití v kritických situacích je schopnost orientovat se ve faktické realitě a ochota upravit svůj mentální plán.

[17] Toto cvičení je podrobněji popsáno v Brantbjerg 2007.

[18] Podrobněji o konceptu dávkování viz Brantbjerg (2007) a Brantbjerg (2008).

[19] "Uvolňování energie" je vnímáno jako princip výcviku v souladu s "budováním energie". (Viz také poznámka 5.) Daný pohyb lze provádět buď za účelem budování energie, nebo za účelem jejího uvolňování. Uvolňování energie je pohyb prodloužený do maxima a na konci puštěný – třeba pomocí zvuku. (Viz také příloha A.)

[20] "Reflexní reakce" je chápána jako reakce a akce vyvolané aktivací limbického systému, který spolupracuje přímo s mozkovým kmenem, nikoli s mozkovou kůrou. Tyto reflexní reakce jsou částečně vrozené a částečně automatizované našimi zkušenostmi.

[21] Zabývat se podrobněji funkcí mozku při vysokém stresu přesahuje rámec tohoto článku. Jednoduché a precizní teoretické rozpracování této problematiky předkládá Siegel 2004

[22] Upozorňujeme, že svalová hypo- a hyperreakce a hypo- a hyperreakce v autonomním nervovém systému nejsou totéž. Kosterní svalstvo zpracovává naše psychomotorické dovednosti - a pokud pokyn vychází od osobnosti, jsou naše svaly pod naší vědomou kontrolou. Můžeme se rozhodnout, zda jednu ruku zvedneme, nebo ne. Svalová reakce, ať už hypo-, hyper- nebo neutrální/vyvážená, je spojena s dovednostmi, které má v sobě osobnost. Pomocí svalové reakce regulujeme svůj přístup k těmto potenciálně vědomým dovednostem. Autonomní nervový systém reguluje životně důležité funkce, jako dýchání a srdeční frekvence. Regulace je automatická a mimo kontrolu osobnosti.

[23] Termín distres zavedl Hans Selye ve 30. letech 20. století. "Distres" je vnímán jako negativně nabitý stres zatěžující organismus fyziologicky i psychicky. Na opačném konci spektra je termín "eustres", který se používá pro pojmenování stresu, který je vnímán pozitivně jako euforie (Goldwag, 1979).

[24] Slovo "dominance" používám proto, abych zdůraznila, že výkyv v autonomním systému není skokem mezi buď/anebo. Parasympatická i sympatická větev jsou obě neustále aktivní, ale jedna z nich je v daném okamžiku dominantní. To by mělo také pomoci objasnit, že pojmy "klid" a "aktivita" jsou relativní a mohou se měnit s různou úrovní aktivace PS, respektive S.

[25] Tyto tři strategie přežití má člověk společné s mnoha druhy zvířat. Mechanismus "zemřít" je společný všem živým tvorům, dokonce i amébám. Strategii "boj/útěk" sdílejí s ostatními živočichy, kteří jsou schopni se aktivně přemístit ze situace. A vyhledávání kontaktu a zapojení se na sociální úrovni je společné se zvířaty, která žijí ve smečkách (Hart, 2006; Claesson, 2003).

[26] Výraz "interakce se sociální platformou" nebo "zapojení do sociální platformy" je v následující části článku používán v širším smyslu. Může znamenat cokoli od čtení knihy, rozhodnutí podívat se na film, jít na procházku, telefonovat, někoho navštívit, podívat se z okna, aby se pokochal výhledem, nechat se pohladit atd - jakýkoli z mnoha stupňů kontaktu mezi já a světem.

[27] Usměrňování pomocí reflexů v mém výkladu zahrnuje také používání automatických dovedností.

[28] Brantbjerg, Marcher & Kristiansen (2004) vyhrazují celou kapitolu (kapitola 5) popisu nácviku dovedností tělesného zvládání jako terapeutické metody pro léčbu traumatu. Tam najdete starší verzi toho, co uvádím v tomto článku. Některá terminologie se změnila, ale základní pojmy jsou stejné.

[29] "Rozhodne" je v uvozovkách, aby se zdůraznila skutečnost, že volby, které člověk činí v rámci inteligence přežití, nejsou vědomé. Nicméně existuje vnitřní autorita, která okamžitě skenuje situace a činí volby, které pak diktují reakci.

[30] "Umřít" je silná strategie přežití. Ve výzkumu a terapii traumatu existují dva hlavní názory na to, co se děje v ANS při reakci " go dead » « stavět se  mrtvým": Jedna představa je, že v ANS zcela dominuje aktivace PS, což je v Porgesově verzi dorzální větev PS (Hart, 2006; Claesson, 2003). Druhá představa je, že "akcelerátor a přestávky jsou aktivovány současně", což znamená, že existuje silná aktivace v S, na níž leží silná aktivace v PS (Levine, 1998). Tyto dva směry ukazují na různé terapeutické strategie - záleží tedy na tom, na kterém z nich založíte své intervence. Podle mého názoru pravděpodobně dochází k oběma verzím - a výzva pro traumaterapeuta spočívá v rozlišení, kdy se setkáváte s jakým druhem hypoarousalu. Tento článek vnímá hypoarousalitu jako projev silné aktivace dorzální větve PS.

[31] Pozitivně prožívané události s vysokým vzrušením se také označují jako "vrcholné zážitky". Tyto zážitky v sobě skrývají stavy rozšířeného vědomí přesahující oblast osobnosti (Jarlnæs & Luytelaar, 2004; Brantbjerg, Marcher & Kristiansen, 2004).

[32] Na psychoterapeutické konferenci v Cambridgi v roce 2007 jsem byla požádána, abych vedla účastníky k přípravě na konec akce a na cestu domů pomocí tréninku dovedností orientovaných na tělo. Slovně jsem podporovala uvědomění si toho, že ukončení konference s sebou nese změnu intenzity, a také jsem účastníky vedla k vnímání základních tělesných dovedností, jako je uzemnění, vycentrování a osobní hranice. První část tohoto vedení proběhla ráno posledního dne a druhá část 30 minut před koncem konference. Ohlasy účastníků i hostitelů byly velmi pozitivní. Mnohým pomohlo lépe si uvědomit, jak lze konkrétní vnímání těla využít při zvládání přechodu.

[33] Optimalizace bezpečnosti je klíčem k přistání a k integraci těch částí člověka, které zůstaly zaseknuté v nevyřešených traumatických reakcích. "Bezpečná základna", "kotva" a "bezpečné místo" jsou termíny používané ve všech druzích terapie traumatu (Bowlby, 1988; Rothschild, 2000; Levine, 1998; Anstorp, Benum & Jakobsen, 2006).

[34] Fascie jsou tenké vazivové blány, které obalují všechny tkáně těla, svaly, kosti a orgány. Jsou svázány do jednoho velkého systému spojujícího celé tělo.

[35] Termín "záměrné pohyby" týkající se pojivové tkáně jsem se naučila od Petera Levina v 80. letech. Záměrný pohyb je klíčovým pojmem při práci s traumatem (Levine, 1998).

[36] Jak již bylo řečeno na jiném místě tohoto článku, je důležité respektovat hyporeakci jako psychologickou obrannou strategii. Budování přítomnosti v hyporesponzivních svalech evokuje zapomenuté nebo nikdy neintegrované části člověka - a může vést k úspěchu pouze v takovém tempu, které umožní tyto části integrovat do vědomí. Zaměření se na oblasti v těle nebo cvičení, kde kontakt s hyporesponzivními svaly okamžitě vyvolá určitý pocit vnitřního zdroje, je jedním ze způsobů, jak tento proces integrace dávkovat a respektovat.

[37] Termín "role" používám opět inspirována systémově orientovanou terapií (SCT). Viz poznámka 10. (Agazarian, 2004). Další důležitou inspirací pro mé chápání dynamiky uzamčených interakcí spojených s je Karpmanův trojúhelník oběti, pronásledovatele a zachránce (1973). Podle mých zkušeností jsou hyporesponzivní vzorce vždy zastoupeny ve skrytých interakcích mezi těmito třemi rolemi. Výrazné hyporesponzivní vzorce vidím u těch, kteří nesou roli oběti, a skryté, často nepřiznané hyporesponzivní vzorce u těch, kteří nesou roli zachránce a pronásledovatele, maskované extrovertními, hyperresponzivními vzorci.