Stárnoucí populace představuje jednu z nejzásadnějších výzev naší doby, ale zároveň i příležitost ke změnám v péči o duševní zdraví této skupiny obyvatel. V České republice tvoří senioři (osoby nad 65 let) již 20,7 % populace, což podle údajů Českého statistického úřadu (2025) znamená více než 2,2 milionu lidí. Z dostupných zahraničních studií vyplývá, že s neustále se zvyšujícím průměrným věkem roste také prevalence duševních potíží (Robb et al., 2003; Solway et al., 2010; Stark et al., 2018). Dle údajů WHO (2023) žije celosvětově přibližně 14 % dospělých nad 60 let s některou z duševních poruch, přičemž nejčastěji se vyskytují poruchy nálady a úzkostné poruchy. Těmto obtížím (dále v textu pro zjednodušení označovaným jako deprese a úzkosti) je věnována zvýšená pozornost i ve většině zahraničních studií zaměřených na duševní zdraví seniorské populace, a právě proto jsou v tomto textu zmiňovány podrobněji než jiné formy psychických potíží, které mohou starší dospělé rovněž významně ovlivňovat.

Přestože mezinárodní výzkumy přinášejí řadu cenných poznatků, epidemiologická data týkající se duševního zdraví seniorů v České republice zůstávají nadále omezená. Dosavadní výzkumy se zaměřují na dospělou populaci jako celek. Národní studie Formánka et al. (2019) dokládá, že 21,9 % dospělých splňuje kritéria pro duševní poruchu. Ačkoliv tato skupina zahrnuje i seniory, specifická data pro tuto věkovou skupinu nejsou dosud k dispozici. Duševní potíže byly u seniorů zkoumány pouze v českých zařízeních dlouhodobé péče, kde byla mírná depresivita zjištěna u 40 % členů souboru a silná depresivita u 15 % (Holmerová et al., 2006). Tyto statistiky podtrhují naléhavou potřebu efektivního a vědecky podloženého přístupu ke geriatrické psychoterapii, který by dokázal nabídnout seniorům nejen úlevu, ale i naději na lepší kvalitu života.

Psychoterapie je jednou z klíčových nefarmakologických intervencí, které tvoří důležitou součást podpory duševního zdraví ve stáří. Její využití je však vždy podmíněno klinickou indikací, aktuálním stavem klienta a jeho psychosociálním kontextem. Není tedy vhodné ji chápat jako univerzální odpověď na jakoukoliv formu psychopatologie (Pachana et al., 2010; Wuthrich & Johnco, in press). V některých případech je metodou první volby (např. u úzkostných poruch či poruch přizpůsobení), jinde tvoří součást kombinované léčby (např. u psychóz či některých depresivních poruch) nebo je nahrazena jiným typem intervence (např. kognitivním tréninkem či sociální podporou). Tento článek se soustředí výhradně na tu část seniorské populace, u níž je psychoterapie indikována jako vhodná forma podpory, a zabývá se faktory, které ovlivňují její dostupnost a využívání v českém kontextu.

Lepší porozumění specifickým potřebám a výzvám, kterým lidé ve vyšším věku čelí, představuje důležitý předpoklad pro účinnou psychologickou péči. Psychoterapeutický přístup přizpůsobený této věkové skupině může přinášet významné přínosy a zvyšovat efektivitu psychoterapie. Zároveň může přispět ke zkvalitnění života v pozdní dospělosti. Jak se často uvádí, současná medicína přidala léta životu (Hátlová, 2010), zatímco cílem psychoterapie a gerontologie je „přidat život létům“ (adding life to years) – jak tento princip formuloval R. Butler (Čeledová, 2016).

Zkoumání možností podpory duševního zdraví a kvality života ve vyšším věku má význam nejen pro samotné seniory a jejich blízké, ale představuje i relevantní výzvu pro celou společnost. Výsledky výzkumů v této oblasti mohou z dlouhodobého hlediska napomoci prevenci nákladných a negativních dopadů na veřejné zdraví a sociální systémy. Z celospolečenské perspektivy lze rozvoj odbornosti a komplexního přístupu v péči o seniory vnímat také jako příležitost ke zlepšení sociální soudržnosti a udržitelnému ekonomickému rozvoji.

Cílem tohoto textu je nabídnout srozumitelný teoretický rámec pro porozumění psychoterapii starších dospělých, zasadit jej do současného mezinárodního kontextu a upozornit na klíčové výzvy a mezery, které jsou relevantní pro českou terapeutickou praxi a výzkum.

Historický kontext

V minulosti bylo běžné, že jsme se setkávali s negativními stereotypy a nepřesnými zobecněními v souvislosti s psychoterapií v pozdním věku. Tyto postoje bránily starším klientům nejen v přístupu k psychoterapii, ale také omezovaly úspěch psychoterapeutického procesu. Deficitní model stárnutí (ang. deficit model of aging) představoval negativní pohled na proces stárnutí a popisoval pozdní fázi života jako období neustálých ztrát, které jsou spojené s depresivními reakcemi (Knight, 2006). Předpoklady, že deprese a úzkosti jsou samozřejmou součástí stárnutí, že prostřednictvím psychoterapie nelze ve vyšším věku dosáhnout výrazné změny, nebo že senioři budou psychologickou podporu vyhledávat méně často než lidé mladšího věku, způsobovaly zaujatost výzkumníků a výzkum psychoterapie starších dospělých tu po většinu dvacátého století chyběl (Yang & Jackson, 1998). V posledních letech se poznatky o psychoterapii u starších dospělých stále více opírají o vědeckou gerontologii namísto stereotypních představ o stáří a vykreslují proces stárnutí jako období, v němž si jedinec zachovává schopnost adaptace a možnost dalšího osobního rozvoje i ve vyšším věku. Od 80. let 20. století se vědecké práce podporující teorii, že psychoterapie je vhodným nástrojem pro léčbu různých stavů u starších dospělých, rozrůstají rychlým tempem (Pinquart & Sörensen, 2001; Gatz, 2007). Počáteční skepse ohledně psychoterapie u starších dospělých rychle ustoupila také s tím, jak se zlepšila kvalita psychoterapeutických intervencí a psychoterapeuti lépe porozuměli tématům spojeným se stárnutím, naučili se s nimi pracovat a dále je rozvíjet (Tampi et al., 2020). V posledních několika desetiletích přinášejí výzkumné studie neustále nové důkazy o pozitivních efektech psychoterapie starších dospělých nejen na jejich duševní zdraví, ale také na celkovou duševní pohodu (Cuijpers et al., 2023). Nejen starší klienti mohou ovšem čerpat benefity z psychoterapeutických setkání. Mnoho psychoterapeutů pracujících se seniory popisuje tuto práci jako velmi obohacující (Knight, 2004).

Psychoterapie jako aplikovaná gerontologie

Bylo by žádoucí, aby psychoterapie ve vyšším věku probíhala v rámci multidisciplinárního týmu. Například poznatky z gerontologie mohou poskytnout psychoterapii širší rámec pro porozumění procesu stárnutí se všemi fyzickými, sociálními i psychologickými aspekty. Gerontologie hraje v psychoterapii starších dospělých klíčovou roli zejména tím, že nabízí porozumění stárnutí, identifikuje rizikové faktory a přispívá tak k rozvoji jednotlivých terapeutických přístupů.

Relativně málo psychoterapeutů působících v České republice má formální školení zaměřené specificky na práci se starší populací. Z průzkumu provedeného mezi členy České asociace pro psychoterapii (n = 525) vyplynulo, že přibližně 10 % respondentů absolvovalo odbornou přípravu nebo specifické školení v této oblasti (náš výzkum – článek v přípravě). Ačkoli více než polovina dotázaných (57 %) uvedla, že někdy pracovala nebo pracuje se seniory, u většiny z nich tvoří klienti ve věku 65+ pouze malou část praxe. Osm z deseti těchto terapeutů (80 %) uvedlo, že senioři tvoří méně než 5 % jejich klientely, a 40 % pracovalo pouze s jedním až pěti seniorskými klienty. Lze tedy předpokládat, že mnoho starších klientů přichází do kontaktu s terapeuty, kteří mají v této oblasti omezenou zkušenost – a to i navzdory jejich celkové odbornosti či dlouhodobé praxi v jiných věkových skupinách.

Základní koncept vědecké gerontologie pomáhá poukázat na rozdíly, kterými se práce se seniory může lišit od práce s mladšími klienty. Gerontologie je sama o sobě multidisciplinární studijní obor. Vědci do něj přicházejí po absolvování některé ze základních disciplín, jako je medicína, biologie, psychologie, sociální práce a sociologie. Gerontologie proto vytváří soubor znalostí značné složitosti, které nelze dost dobře shrnout v rámci krátkého článku. Přesto však existují určité obecné perspektivy a nové poznatky, které mohou terapeutům nabídnout výrazně odlišné pojetí stáří a starších klientů, než bylo běžné ještě před několika desetiletími (Carstensen, 2019).

Každý jedinec prožívá stárnutí a stáří zcela individuálně. Toto prožívání závisí na jeho osobnosti, povahových rysech, životních zkušenostech a celém dosavadním průběhu života. Osobnost takového klienta je tedy výsledkem jeho předchozího vývoje, a také adaptace na výzvy a obtíže, které mu stárnutí přineslo. Chceme-li pomoci staršímu dospělému klientovi dosáhnout optimální adaptace, je potřeba přihlédnout k jeho individuálním možnostem a zohlednit jeho dosavadní životní styl. Právě již zmíněné předsudky, homogenizace a negativní stereotypizace „typického starce“ mají svá úskalí a jsou velmi nebezpečné (Čeledová, 2016).

Jedním z konkrétních příkladů, jak se principy aplikované gerontologie promítají do psychoterapeutické praxe, jsou genderově podmíněné rozdíly v životních zkušenostech a vzorcích duševního strádání ve vyšším věku. Kiely (2019) uvádí, že u žen se v klinické praxi častěji setkáváme s dlouhodobým zvládáním symptomů úzkosti a deprese, se zkušenostmi s osamělostí a s důsledky kumulovaného ekonomického a sociálního znevýhodnění v průběhu života. Naproti tomu u mužů ve vyšším věku vystupuje do popředí zvýšené riziko sebevražedného chování, což klade důraz na včasnou identifikaci rizik a preventivní intervence. Terapeutická práce s muži proto často vyžaduje přizpůsobení způsobu nabídky služeb, zejména v rámci primární péče, a citlivou práci s rigidnějšími styly zvládání potíží a s normami tradičních genderových rolí, které mohou ztěžovat adaptaci na některé věkem podmíněné ztráty. U žen se naopak terapie častěji odehrává v kontextu delšího života stráveného s chronickým onemocněním a vyšší pravděpodobnosti institucionální péče, což zvyšuje význam práce s psychosociálními faktory, vztahovou sítí a životními traumaty.

Konkrétní ilustraci genderově podmíněných adaptačních procesů ve vyšším věku nabízí kvalitativní kazuistická studie Very Roos (2024), zaměřená na životní příběh ženy v jejích osmdesátých letech. Autorka ukazuje, že psychická adaptace v pozdním věku se u této klientky opírá především o schopnost aktivně jednat v rámci dostupných možností, udržovat významné vztahy a nacházet kontinuitu a smysl ve vlastním životním příběhu, a to i navzdory dlouhodobé zátěži a strukturálním omezením. Studie zároveň naznačuje, že terapeuticky podstatná změna se u starších žen nemusí odehrávat primárně prostřednictvím redukce symptomů, ale spíše skrze posilování smyslu, identity a subjektivního pocitu vlivu na vlastní život. Tento pohled rozšiřuje porozumění tomu, jak může genderově senzitivní psychoterapie v pozdním věku vypadat v praxi, a upozorňuje na význam práce s životním příběhem a vztahovým kontextem u starších klientek.

Koncept CCMSC Boba G. Knighta

Bob G. Knight, americký profesor gerontologie a psychologie, je považován za předního odborníka na psychoterapii starších dospělých a z jeho prací je v této části textu čerpáno především. Je autorem modelu CCMSC (The Contextual, Cohort-Based, Maturity, Specific-Challenge Model).

Prostřednictvím tohoto modelu se Knight snažil využít výše zmíněných poznatků a překlenout rozpor mezi deficitním modelem stárnutí a později se objevujícími komplexnějšími koncepty (komplexnějšími pohledy na stárnutí). Knight (2006) v tomto modelu čerpá právě z teoretické a výzkumné gerontologie a zohledňuje v něm čtyři důležité faktory – důkazy o rostoucí zralosti v dospělosti, specifičnost věkové kohorty, sociální kontext starších dospělých a specifičnost výzev v pozdním věku. Tyto faktory považuje za potenciální zdroje rozdílů v psychoterapeutické práci se staršími dospělými oproti práci s jinými věkovými skupinami, je proto užitečné si je stručně představit (Knight, 2004; Tampi et al., 2020). Model CCMSC umožňuje lépe přizpůsobit terapeutické intervence individuálním potřebám klientů. Zvláště v oblasti gerontologie, kde jsou životní zkušenosti a kontext starší populace zásadními faktory, přináší tento přístup hlubší pochopení a efektivnější podporu duševního zdraví.

Důležité koncepční a metodologické pokroky ve studiu vývoje dospělých a stárnutí přineslo využívání longitudinálních metod ke studiu procesu stárnutí, spíše než v praxi běžně používané a nepřesné srovnávání starších dospělých a mladších dospělých v jednom okamžiku a vyvozování vývojových závěrů z takových zjištěných rozdílů. Využívání longitudinálních metod umožnilo zaznamenat dva další vlivy, které jsou často se stárnutím zaměňovány. Je to specifičnost věkové kohorty (kohortové rozdíly), což jsou způsoby, jimiž se od sebe odlišují po sobě jdoucí generační skupiny, a rozdíly doby plynoucí z odlišného společenského prostředí a sociálního kontextu. Tyto odlišné sociokulturní podmínky mohou vyžadovat adaptace, jež nejsou výsledkem vývojového procesu stárnutí, ale mohou se s nimi snadno zaměňovat (Knight, 2004).

Kohortové rozdíly v kontextu stárnutí

Sociální gerontologie přináší zásadní poznatek, že mnohé rozdíly mezi mladšími a staršími generacemi, jež společnost tradičně připisuje samotnému procesu stárnutí, vyplývají ve skutečnosti z efektu kohortových rozdílů. Kohortové rozdíly představují specifické charakteristiky skupin lidí definovaných rokem narození. Tito jedinci byli během socializačního procesu vedeni k přijetí určitých hodnot, postojů a přesvědčení, které se stávají součástí jejich osobnosti a zůstávají relativně konstantní po celý život. Takové rozdíly vysvětlují, proč se některé kohorty mohou jevit jako „staromódní“ – například díky odlišné délce formální školní docházky nebo specifické slovní zásobě, která se v průběhu času mění.

Tyto rozdíly mají významné důsledky nejen pro mezilidskou komunikaci a rodinné vztahy, ale také pro terapeutickou praxi. Může dojít ke komunikačním nedorozuměním mezi mladšími a staršími členy rodiny nebo mezi dříve narozenými klienty a terapeuty, kteří patří do odlišných kohort. Uvědomění si kulturního a sociálního kontextu, ve kterém lidé vyrůstali, nám umožňuje lépe porozumět, proč se jejich životní příběhy vyvíjely určitým způsobem. Zohlednění generačních odlišností pomáhá terapeutovi přizpůsobit jazyk, způsob navazování vztahu i volbu intervenčních technik tak, aby odpovídaly kulturním vzorcům dané kohorty.

V době rychlých sociálních a technologických změn mohou být rozdíly mezi generacemi výraznější než samotné změny spojené se stárnutím. Práce se staršími klienty tedy vyžaduje nejen znalost terapeutických technik, ale i citlivost vůči kulturním a sociálním kontextům, ve kterých daná kohorta vyrůstala. Učit se pracovat se staršími lidmi je tak do jisté míry srovnatelné s prací s klienty z odlišných kulturních prostředí. Změny sociálních norem napříč generacemi mají totiž značný vliv na to, jak klienti vnímají své životní zkušenosti a jak na ně reagují (Tampi et al., 2020).

Sociální kontext

Dalším klíčovým faktorem, který je třeba zohlednit při práci se staršími klienty, je jejich odlišný sociální kontext. Knight (1993) ve svém modelu poukazuje na specifika Spojených států konce dvacátého století, kde jistá prostředí a pravidla ovlivňovala životy starších dospělých. Při výcviku mladých terapeutů zaznamenal, že bez hlubšího porozumění těmto historickým a kulturním specifikům byli často zmateni, když se snažili interpretovat popisy světa starších lidí.

Sociální kontext však není omezen pouze na historická data. Zahrnuje také současné životní podmínky, ve kterých se senioři nacházejí. Patří sem otázky bydlení (zda klient žije nezávisle ve svém domově, v asistovaném bydlení, nebo v jiném zařízení) a také dostupnost sociálních a zdravotních služeb, stejně jako účast v různých programech určených pro starší populaci (Tampi et al., 2020). Porozumění těmto aspektům pomáhá terapeutům lépe pochopit, jak aktuální prostředí a podmínky ovlivňují životní zkušenosti a terapeutické potřeby jejich klientů. Porozumění aktuálním životním podmínkám klienta – včetně jeho míry samostatnosti, přístupu ke službám a sociální opory – umožňuje lépe volit realistické cíle terapie i tempo práce.

Zralost v seniorském věku

Existují přesvědčivé důkazy o tom, že s věkem dospělí lidé získávají stále vyšší úroveň zralosti. Jak uvádí Knight (2006), se stárnutím se obracíme více k introspekci, reflektujeme své životní zkušenosti a věnujeme se psychologickým i filozofickým otázkám. Tato schopnost sebereflexe a hlubšího pochopení vlastního nitra činí seniory obzvláště vhodnými kandidáty pro psychoterapii.

Kognitivní zrání, probíhající od rané dospělosti až po stáří, je charakterizováno rozvojem „expertních systémů“ – znalostmi a dovednostmi, jež jsou přímo odvozené z celoživotních zkušeností v pracovním, rodinném i společenském kontextu. S postupem času dochází k posunu do stádia postformálního uvažování, kdy lidé více oceňují pluralitu názorů a rozvíjejí schopnost flexibilně řešit složité problémy. Navíc v průběhu života procházíme různými rodinnými fázemi a vztahovými rolemi – od původní rodiny přes partnerský a rodičovský život až po období, kdy máme dospělé děti a vnoučata – což dále rozšiřuje naše životní poznatky a zkušenosti.

Zajímavým aspektem tohoto zrání je také předpoklad zvýšené androgynie, tedy získávání rolí a kompetencí tradičně spojovaných s opačným pohlavím. Ve druhé polovině života se chování a sociální dovednosti méně řídí stereotypy, což vede k větší emocionální komplexitě a lepší kontrole nad vlastními emocemi.

Tyto bohaté životní zkušenosti a projevující se moudrost představují klíčový zdroj pro psychoterapii, neboť starší klienti dokážou v rámci terapeutického procesu nabídnout unikátní pohledy a řešení, jež by mohly mladším klientům uniknout. Tento vzájemný proces obohacuje nejen klienta, ale také samotného terapeuta, který se učí novým perspektivám. Terapeut může zralost klienta využít například tím, že nabídne prostor pro hlubší reflexi, integraci životních zkušeností a práci s tématy smyslu, hodnot a přijetí.

Na druhou stranu však s sebou zralost nese i určitá omezení – s věkem se zpomaluje rychlost kognitivního zpracování a může docházet ke zhoršení paměti a dalších kognitivních schopností. V praxi to znamená, že terapeut musí přizpůsobit své komunikační tempo, používat srozumitelnější jazyk a brát v úvahu případná senzorická omezení, jako je například snížená schopnost slyšet.

Celkově lze tedy říci, že růst zralosti v dospělosti, jak jej popisuje Knight (2006), představuje nejen cenný zdroj životních zkušeností a moudrosti, ale i výzvu k adaptaci terapeutických metod tak, aby odpovídaly měnícím se kognitivním a emočním potřebám seniorů.

Specifičnost výzev v pozdním věku

Mnoho starších klientů, kteří hledají pomoc v psychoterapii, se potýká s problémy ohrožujícími jejich psychologickou homeostázu – například s chronickými nemocemi, fyzickým postižením, ztrátou blízkých a s tím spojeným truchlením. Ačkoli tyto problémy nejsou výhradně typické pro pozdní život, jejich výskyt je v této fázi života pravděpodobnější. Zároveň je třeba upozornit, že zobecňování těchto ztrát a představa, že jsou normativní součástí stárnutí, neodráží jejich jedinečnou povahu. Klinické zkušenosti ukazují, že individuální dopad těchto výzev se liší a každý klient prožívá ztrátu či fyzické omezení jinak. Ztráta milované osoby, zhoršení smyslových funkcí či fyzická ztráta, například amputace, mají u každého jedinečný význam a vyžadují individuálně přizpůsobený terapeutický přístup (Knight, 2006).

Na druhou stranu takové ztráty vystavují klienty riziku komplikovaného zármutku, který je často mylně diagnostikován jako těžká deprese (Tampi et al., 2020). Terapeuti pracující se seniory by proto měli být připraveni adekvátně reagovat a poskytnout cílenou podporu. Terapeutická práce může klientovi pomoci rozlišit mezi běžnými vývojovými změnami a individuálně zraňujícími ztrátami, nabídnout emoční podporu a podpořit adaptaci v nových životních podmínkách.

Odklon od tradičního deficitního pojetí stáří směrem k modelu, který zdůrazňuje zralost a specifické výzvy pozdního věku, nám umožňuje nahlížet na depresi jako na stav, který není v této životní fázi normativní. Například deprese způsobená odchodem do důchodu se v tomto modelu vnímá jako atypická, protože mnoho seniorů si naopak užívá svobody a možností, které s odchodem ze zaměstnání přicházejí.

Dalším klíčovým bodem je rozlišování mezi psychologickými problémy a symptomy nemoci. V praxi může být diagnostika komplikovaná, a proto je důležité mít přehled o celkovém zdravotním stavu staršího klienta. Například nepravidelné bušení srdce může být příznakem srdeční arytmie, zatímco u jiného klienta se zdravým srdcem může jít o projev úzkosti.

CALTAP

Bob Knight později transformoval svůj původní model CCMCS na model CALTAP – The Contextual Adult Life Span Theory for Adapting Psychotherapy with Older Adults – aby reagoval na demografické změny a rostoucí kulturní rozmanitost populace. Nový model rozšiřuje původní koncept o vliv různých kulturních faktorů, které vstupují do interakce s kohortovými specifiky a aktuálním sociálním kontextem. Knight rovněž zavádí koncepty negativního a pozitivního zrání (ang. negative and positive maturation), které odrážejí, jak se zkušenosti stárnutí mohou lišit – od vývoje, který s sebou nese komplikace a ztráty, až po procesy, kdy senioři získávají moudrost a nové životní perspektivy. Tento komplexní přístup umožňuje lépe přizpůsobit psychoterapeutické intervence individuálním potřebám starších klientů v rámci jejich jedinečného kulturního a sociálního prostředí.

Další přístupy a limity konceptů CCMSC a CALTAP

Koncepty CCMSC a CALTAP Boba G. Knighta představují významné rámce pro adaptaci psychoterapie ve vyšším věku. Přestože nabízejí vývojově a kontextově ukotvené pojetí práce se staršími klienty, v literatuře se rozvíjejí i další přístupy, které akcentují například narativní procesy identity, práci se smyslem či širší organizační a systémové faktory dostupnosti péče. Vedle Knightových modelů se proto v oblasti psychoterapie starších dospělých uplatňují mimo jiné life-review a narativní intervence navazující na původní koncept Roberta Butlera (Westerhof & Bohlmeijer, 2014), adaptace kognitivně-behaviorální terapie pro seniory a stepped-care modely integrované péče rozvíjené v současném výzkumu psychoterapie starších dospělých (Meuldijk & Wuthrich, 2019; Meuldijk et al., 2021).

Je však třeba dodat, že empirická základna výše uvedených modelů a přístupů se nadále rozvíjí a zahrnuje studie různého designu a rozsahu, což vyžaduje citlivou interpretaci jejich aplikace v konkrétních kontextech. Navzdory relativně konzistentním teoretickým rámcům zůstává například nejasné, zda jsou vývojově specifické modely skutečně účinnější než obecně adaptované psychoterapeutické postupy a do jaké míry je jejich přínos podmíněn kulturním a organizačním kontextem. V těchto oblastech se dosavadní poznání opírá spíše o teoretické předpoklady než o robustní srovnávací data.

Tyto otázky však neumenšují praktickou relevanci modelů pro klinickou práci. Pokud tedy přijmeme závěr, že je psychoterapie u seniorů obecně možná, vhodná a účinná, následující úvahy se zaměřují na to, jak konkrétně pracovat s vývojovými a kontextovými specifiky této populace, aby se maximalizoval terapeutický úspěch.

Knight a Poon (2008) zdůrazňují, že při adaptaci psychoterapie na práci se staršími dospělými nejde primárně o zavádění nových terapeutických technik, ale o důkladné pochopení různých kontextů, ve kterých se tito klienti pohybují. Pro lepší pochopení jejich potřeb je nezbytné zasadit jejich vývojové změny do specifického historického, sociálního a kulturního kontextu. Přitom základní principy psychoterapie v pozdním věku zůstávají do značné míry stejné jako u mladší populace (Tampi et al., 2020).

Indikace a účinnost psychoterapie v seniorském věku

Senioři se mohou potýkat se širokou škálou duševních potíží, mezi které patří deprese, úzkost, insomnie, poruchy osobnosti, kognitivní poruchy, chronické bolesti či problémy spojené s užíváním návykových látek. Jak uvádí Tampi (2020), může psychoterapie sloužit buď jako primární intervence, nebo jako podpůrná terapie v kombinaci s dalšími léčebnými postupy. Výběr optimální terapeutické modality je založen na aktuálních výzkumných důkazech, teoretické orientaci terapeuta a individuálních potřebách klienta. Klíčové je včasné rozpoznání situací vyžadujících psychoterapeutickou podporu, jasné definování terapeutických cílů a posouzení schopnosti klienta zapojit se do zvolené intervence. V následující části se zaměřujeme na ty oblasti duševního zdraví, u nichž výzkumy nejčastěji potvrzují účinnost psychoterapie u seniorů, případně kde je psychoterapie považována za relevantní alternativu či doplněk k farmakologické léčbě. S ohledem na rozsah textu jsou dále představeny pouze vybrané příklady, přičemž tento výčet si neklade za cíl být vyčerpávající.

Psychoterapie se ukazuje jako účinná zejména u některých typů depresivních poruch, a to buď samostatně, nebo jako součást kombinované léčby. Podle souhrnných přehledů a meta-analýz (Cuijpers, 2023) mohou psychoterapeutické intervence dosahovat srovnatelné účinnosti s farmakologickou léčbou, přičemž v dlouhodobém horizontu si kognitivně-behaviorální psychoterapie udržuje stabilnější terapeutický efekt než samotná farmakoterapie. Kombinovaná léčba vykazuje v dlouhodobém sledování lepší výsledky než farmakoterapie samotná, zatímco ve srovnání se samotnou kognitivně-behaviorální psychoterapií nebyl konzistentně prokázán dodatečný dlouhodobý přínos. Ve studiích je terapeutický přínos těchto intervencí obvykle hodnocen pomocí změn skóre na standardizovaných škálách, jako je Hamiltonova škála deprese (HAM-D) nebo Geriatrická škála deprese (GDS). Kromě tradičních přístupů byly zkoumány i novější formy, například muzikoterapie, zahradní terapie či arteterapie (Tampi et al., 2020) a také skupinové psychoterapie.

Pinquart a Sörensen (2001) ve svých studiích zkoumali, jaké aspekty psychologických intervencí přispívají k lepším výsledkům – konkrétně k výraznějšímu snížení depresivních příznaků a zlepšení životní spokojenosti. Dospěli k závěru, že účinnější jsou psychoterapeutické intervence oproti psychoedukačním přístupům; intervence zaměřené na klienty s již diagnostikovanou depresí oproti těm, které se soustředí na rizikové skupiny (tedy pro klienty, kteří sice mohou mít určité rizikové faktory, ale ještě formálně netrpí depresí). Vyšší účinnost zaznamenali i u delších terapeutických protokolů (více než devět sezení) a u terapie poskytované kvalifikovanějšími terapeuty. Zjištěno také bylo, že klienti v pečovatelských domech vykazují výraznější snížení depresivních symptomů, avšak zaznamenávají menší zlepšení životní spokojenosti ve srovnání se staršími dospělými žijícími ve vlastních domácnostech. Navíc mladší senioři (tj. pod 77 let) vykazují větší zlepšení v redukci deprese, ale jejich životní spokojenost se zlepšuje méně než u starších klientů.

Spolu s depresí patří k nejčastějším afektivním obtížím ve vyšším věku úzkostné poruchy. U seniorů mohou mít méně nápadné projevy a být snadno přehlédnutelné. Výzkumy ukazují, že kognitivně-behaviorální terapie může být účinná jak v redukci úzkostných symptomů, tak při zlepšení celkové adaptace (Stanley et al., 1996; Wuthrich et al., 2021).

Další oblastí, ve které se psychoterapie může ukázat jako alternativa k farmakoterapii, jsou poruchy spánku. U pacientů s poruchami spánku jsou totiž často předepsána psychofarmaka, což však s sebou nese riziko polyfarmacie, změny farmakodynamiky a zvýšenou náchylnost starších k nežádoucím účinkům léků. Výzkumné studie dokládají, že například kognitivně-behaviorální terapie může být efektivní i při léčbě insomnie u starších dospělých (Rybarczyk et al., 2005).

Významným polem využití psychoterapie může být také léčba chronických bolestí, které postihují přibližně 47–63 % osob starších 65 let (Gatchel et al., 2007). V této oblasti se klade důraz na minimalizaci předepisování opiátů a prevenci polyfarmacie. U starších klientů byly prokázány pozitivní účinky relaxačních technik a terapie s využitím biologické zpětné vazby (biofeedback), zejména pokud jsou přizpůsobeny konkrétním potřebám a možnostem starších klientů.

Psychoterapie má klíčový význam i v rámci konceptu wellbeing a úspěšného stárnutí. Intervence v této oblasti mohou významně přispět ke zlepšení a udržení celkového zdraví a duševní pohody starších dospělých – a to jak v rovině evaluativní (celková životní spokojenost), hédonické (pociťované štěstí a potěšení), tak i eudaimonické (pocit smyslu a životního naplnění). Psychoterapie přináší potenciál ovlivnit tyto dimenze způsobem, který není spojen s fyziologickými vedlejšími účinky typickými pro některá psychofarmaka. Zároveň však nelze opomíjet, že i psychoterapie může u části klientů vést ke zhoršení stavu (Barlow, 2010) – například v důsledku nevhodně zvolené metodiky, nesouladu mezi klientem a terapeutem či neadekvátního načasování. Volba vhodné intervence by proto měla vycházet z individuální situace klienta a zohledňovat přínosy i možná rizika.

Český kontext

V České republice zatím nepanuje výrazný zájem psychoterapeutů o oblast gerontologie či gerontopsychologie (Valentová, 2018). Jak uvádí Zbyněk Vybíral v podcastu „Hovory o duši: Kdy psychoterapie pomáhá“ (Vybíral, 2021), psychoterapie se seniory není u nás příliš rozšířená a témata týkající se práce se starší populací se ve výzkumné literatuře objevují jen sporadicky. Vzhledem k nedostatečnému domácímu výzkumu v oblasti psychoterapie u seniorů se proto v současnosti opíráme především o zahraniční zkušenosti – například o práci Boba Knighta a dalších expertů na teorii a praxi práce se seniory (Valentová, 2018). Přitom je však pravděpodobné, že český senior má odlišné postoje, preference a možnosti využívání psychoterapeutických služeb, které lépe odpovídají našemu sociokulturnímu prostředí. Proto je důležité věnovat této problematice výzkumnou pozornost a realizovat odpovídající projekty i v rámci českého kontextu.

 Z hlediska dostupnosti psychoterapeutické podpory je důležité zaměřit se především na to, kde a jak mohou senioři o takovou pomoc usilovat. Lepší porozumění rozhodovacímu procesu seniorů při zvažování využití psychoterapie – včetně faktorů, které ovlivňují jejich volbu, a preferencí ohledně místa poskytování služeb duševního zdraví – by mohlo přispět ke zvýšení dostupnosti těchto služeb (Tampi et al., 2020). Otevírá se tak otázka, jak dostupnost psychoterapie zlepšit, například prostřednictvím jejího začlenění do modelu integrované péče, který podporuje mezioborovou spolupráci, efektivní doporučování a sdílení informací mezi poskytovateli zdravotních a psychosociálních služeb. V zahraničních modelech integrované péče je tento rámec místy dále rozšiřován o řízené zapojení komunitních, sociálních a kulturních zdrojů jako doplňkové formy podpory duševního zdraví, zejména u starších dospělých s vyšší mírou sociální izolace. Podobné principy byly ověřovány i v českém prostředí, například v rámci pražské části mezinárodního projektu zaměřeného na snižování osamělosti prostřednictvím skupinových aktivit v přírodě (Litt et al., 2023).

Vzhledem k tomu, že senioři bývají častěji v kontaktu se zdravotnickými zařízeními, může provázání psychoterapie s primární zdravotní péčí, nikoli pouze se specializovanými zařízeními duševního zdraví, výrazně přispět k jejímu lepšímu zpřístupnění.

Úspěšnost psychoterapeutické intervence u starších klientů je nejčastěji hodnocena na základě snížení míry symptomů a zlepšení adaptivního fungování. V této souvislosti je důležité rozlišovat mezi psychosociálními intervencemi, které může vést například reminiscenční asistent, a psychoterapeutickými metodami, jako je například life-review terapie podle R. Butlera, jež vyžadují vedení odborně vyškoleného psychoterapeuta (Janečková, 2010). Přestože některé aspekty života ve stáří nelze změnit, vhodně zvolená a citlivě aplikovaná psychoterapie může klientům pomoci lépe zvládat životní výzvy a významně přispět ke zlepšení kvality jejich života (Georgi et al., 2024).

V českém prostředí byla psychoterapeutická práce se seniory historicky více spojována se skupinovými formami. Právě sdílení životních zkušeností, možnost intenzivního mezilidského kontaktu a posílení pocitu sounáležitosti byly vnímány jako zvlášť přínosné pro starší dospělé. S postupem času však začala být více reflektována také potřeba individuální psychoterapie, zejména pro osaměle žijící seniory, osoby truchlící po ztrátě blízkého nebo ty, kteří se ocitli v institucionální péči (Kukolová a Strnad, 2005).

Na tyto potřeby navazoval i Petr Riesel (2005), který zdůraznil význam přístupné a humánní psychoterapeutické péče – například formou domácích návštěv – jako prostředku ke snižování zátěže lůžkových zařízení a podpory rozvoje ambulantní složky péče.

Přestože se této problematice v současnosti věnuje několik odborníků a institucí, systematický rozvoj psychoterapie seniorů a cílená podpora výzkumu v této oblasti v České republice zatím chybí.

Doporučení pro další výzkum

Přestože zahraniční literatura potvrzuje účinnost psychoterapie ve vyšším věku, v českém prostředí dosud chybí systematický výzkum, který by reflektoval potřeby a preference samotných seniorů. Budoucí studie by se mohly soustředit na strukturální i subjektivní překážky dostupnosti, na to, jak senioři psychoterapii vnímají, co od ní očekávají a v jaké podobě je pro ně nejpřijatelnější. Vzhledem k vnitřní různorodosti této věkové skupiny je zároveň důležité zkoumat, do jaké míry stávající nabídka odpovídá postojům a zkušenostem jednotlivých generací seniorské populace. Takto zaměřený výzkum může významně přispět k rozvoji cílenějších a kulturně přiměřených intervencí a ke zlepšení využitelnosti psychoterapie v reálných podmínkách poskytování péče.

Závěr

Psychoterapie ve vyšším věku představuje účinnou a smysluplnou formu podpory duševního zdraví, která může významně přispívat k celkové kvalitě života seniorů. Zahraniční výzkumy potvrzují její efektivitu u celé řady potíží – od depresivních a úzkostných poruch přes poruchy spánku až po chronickou bolest – a zároveň poukazují na rostoucí význam nefarmakologických přístupů v pozdní dospělosti.

V českém prostředí se psychoterapii seniorů věnují jednotliví odborníci i specializovaná pracoviště, avšak oblast jako celek zatím není systematicky rozvíjena. Chybí cílené vzdělávání a výzkumy, které by reflektovaly specifika této věkové skupiny a podpořily širší odborné ukotvení této problematiky.

Psychoterapeutická práce se seniory vyžaduje citlivé zohlednění vývojového, sociálního i kulturního kontextu. Modely jako CCMSC a CALTAP poskytují užitečný rámec pro lepší porozumění potřebám seniorních klientů i pro adaptaci terapeutického přístupu. Důležitým tématem zůstává také otázka dostupnosti – jak strukturální, tak subjektivně vnímané – a v neposlední řadě i formy, ve které je psychoterapie seniory vnímána jako přijatelné a užitečné řešení.

Limity tohoto článku

Tento článek má několik omezení, která je třeba vzít v úvahu při interpretaci jeho závěrů. Přehled literatury nepředstavuje systematickou review studii, ale tematicky zaměřenou syntézu vybraných teoretických a empirických zdrojů, což s sebou nese riziko selekce literatury. Text se dále opírá převážně o zahraniční výzkumy, jejichž závěry nelze vždy přímo přenášet do českého kontextu. Cílem článku proto není vyčerpávající shrnutí všech dostupných poznatků, ale vytvoření srozumitelného rámce, který může sloužit jako východisko pro další výzkum a odbornou diskusi.

Konflikt zájmů

 Bez konfliktu zájmů.

Role autorů

První autorka se podílela na rešerši literatury a všechny autorky se podílely na psaní všech kapitol. Všechny tři autorky přispěly ke vzniku textu článku a schválily jeho podobu.

Poznámky autorů

Tato práce byla realizována za finanční podpory Grantové agentury Univerzity Karlovy (GA UK) pod číslem 149524 (Možnosti a limity psychoterapie starších dospělých v souvislosti s psychosociální péčí v ČR) a v rámci projektu RECETAS financovaného z programu EU Horizon 2020 (NUMBER 945095).