Záměr článku

Představte si, že jste se ocitli v hlubokém lese. Kolem vás je spousta stromů, jejichž větve se rozbíhají do všech stran, některé obsypané lesklými listy, jiné pestrobarevnými plody; zároveň slyšíte neznámé zvuky, které vás lákají i lekají, cítíte neobvyklé, silné vůně a pod nohama se země jakoby lehce pohupuje. Ani nevíte, kam pohlédnout dřív, ani kudy se vlastně vydat. Narazíte sice na stopy lidské činnosti – okázalé i skromné směrovky, ale i tak jich je na vás příliš. Zažíváte nadšení, ale i zmatek.

Takto se jistě můžete cítit v přírodě, nicméně také – analogicky – ve světě (psycho)terapie[1] v přírodě. I zde můžete zahlédnout spoustu přitažlivých, až fascinujících jevů, i zde se však můžete v přemíře dojmů i cest dříve či později ztratit. Relativně nové (psycho)terapeutické území rozhodně nepřipomíná francouzský či anglický park, ba ani ekofarmu. Spíš se jedná o porost v péči různých profesí.

Příroda dnes významně vstupuje do psychoterapie. A také naopak: psychoterapie se doslova přesouvá do přírody. Zdá se, že mezi nimi vzniká vztah, resp. z jejich vztahu vzniká nová psychoterapeutická škola. Jak ji ovšem nazvat? Jde o přírodní terapii, terapii přírodou, zelenou péči, terapii s přírodou, ekoterapii, terapii v přírodě, či snad přírodu v terapii? Troufáme si navrhnout, že nejpřesnějším označením je ekopsychoterapie. Tento termín totiž vystihuje, že v dialogu s ekologickým diskurzem si psychoterapie má/může zachovat svoji identitu a status, navíc pak získat novou kvalitu.

Naším záměrem je zamyslet se nad východisky ekopsychoterapie, zreflektovat její potenciál a otevřít odbornou diskusi nad tím, jaký tvar a obsah už má a jaký by mohla mít. S ohledem na teorii, metodologii, výzkum i odborné vzdělávání (Hooley, 2016; King a spol., 2023).

Terapeutické účinky přírody: výzkum

Působení přírody na člověka se věnovaly studie jak kvantitativní (Winthorst a spol., 2020), tak kvalitativní (Revell & McLeod, 2017); zkoumalo se teoreticky (Cooley a spol., 2020; Kaplan & Kaplan, 1989) i experimentálně (Konijnenberg a spol., 2023; Ulrich a spol., 1991); uplatnily se při tom rozhovory s terapeuty/terapeutkami a poradci/poradkyněmi[2] (Revell & McLeod, 2017) i rozhovory s klienty a pacienty (Meuwese a spol., 2021)[3].

Psycho(terapie) s klienty v přírodním prostředí se liší nejen tím, jak, ale také tím, s kým se pracuje. Záleží na tom, zda probíhá ve stacionáři pro léčbu potíží způsobenými intenzivním stresem (Pálsdóttir a spol., 2014), nebo v kontextu péče o vojenské veterány a lidi s PTSD (Poulsen a spol., 2016), nebo při hospitalizaci pacientů s nepsychotickými diagnózami (Dybvik a spol., 2018).

Dnes už panuje shoda na tom, že příroda má regenerační vlastnosti, které mohou potenciálně zlepšit úspěšnost terapie (Revell & McLeod, 2017; Cooley a spol., 2020). Meuwese a spol. (2021) v kvalitativní studii s 12 účastníky zkoumali, jak klienti prožívají přírodu během individuální ambulantní psychoterapie, která probíhala při procházkách v přírodě. Zjistili, že terapie v přírodě přibližuje klienty jejich prožívání, resp. jejich vnitřnímu světu. Některé studie ukázaly, že se terapie „walk and talk“ stala relevantnější a více žádaná kvůli pandemii COVID-19 (Newman & Gabriel, 2023). Je namístě dodat, že dosavadní výzkumy vlivu přírody na duševní zdraví mají své nedostatky co do malého výzkumného vzorku nebo ne zcela transparentního metodologického designu. Z hlediska výpovědní hodnoty jsou pak nakonec spolehlivější meta-analýzy. Jedna relativně nedávná (Cooley a spol., 2020) zkoumala 38 studií s různými psychoterapeutickými směry (integrativní psychoterapie, KBT, psychodynamická psychoterapie, Gestalt, systemická psychoterapie, PCA). Mezi její zjištění patřilo, že: a) psychologové, poradci a psychoterapeuti stále častěji využívají psychoterapii venku; b) k určení vhodnosti klienta pro práci v přírodě je vyžadováno individuální posouzení a formulace; c) venkovní psychoterapie těží z holismu, vzájemnosti, svobody a většího propojení; d) nejběžněji se odehrává v soukromé praxi kvůli bariérám v organizacích. Meta-analýza vyúsťuje v model, který zahrnuje možné bariéry, řešení a také přínosy – jako například well-being praktikujícího odborníka (Cooley a spol., 2020).

Východiska (psycho)terapeutické práce v přírodě

V důsledku rozvoje hlubinné ekologie (Naess, 1984; Naess, 1990) a ekopsychologie (Rozsak, 1992; Rozsak a spol., 1995) vzniklo hodně přístupů, které více, či méně pracují v přírodním prostředí. Některé z nich navazují na psychoterapeutickou tradici (Rust, 2020), jiné na tradice domorodé (Gone & Kirmayer, 2020), další se vztahují k „divokosti“, přirozenosti a negativnímu vlivu kultury (Totton, 2011) atd. V kvantitě přístupů práce v přírodě s klienty se lze snadno ztratit – a navíc se stále objevují nové.

Jen považte, jaké výrazy v rámci své meta-analýzy ekoterapie vyhledávali Key a Tudor (2023): terapie dobrodružstvím (adventure therapy); aplikovaná ekopsychologie (applied ecopsychology); terapie zoufalství a posílení (despair and empowernment therapy); eko-úzkost (eco-anxiety); ekopsychologie (ecopsychology); ekopsychoterapie (ekopsychotherapy); ekoterapie (ecotherapy); psychologie prostředí (environmental psychology); lesní koupel/terapie (forest bathing); domorodá psychologie (indigenous psychology); domorodá psycho-terapie (indigenous (psycho)therapy); terapie přírodou (nature therapy); na přírodě založená terapie (nature-based therapy); venkovní terapie (outdoor therapy); venkovní jóga (outdoor yoga); rituálové ceremoniály/práce (rites of passage work); šamanská praxe (shamanic practices); praktický přístup “snění země”(terrapsychologie); divoká všímavost (wild mindfulness); terapie divočinou, divoká terapie (wilderness therapy, wild therapy).

Samozřejmě ne všechny tyto přístupy mají stejně propracovanou teorii a metodiku a mnohé z nich také spojuje normativní charakter, což od nás, psychoterapeutů, zasluhuje kritickou analýzu. Key a Tudor (2023) se však pokusili vytvořit generální mapu, resp. ekoterapeutické paradigma. Pro čtenáře tohoto článku je zde reprodukujeme s nabídkou, aby si v této mapě zkusili lokalizovat a zařadit svůj oblíbený přístup – nebo i svoji vlastní praxi.

Key a Tudor (2023) představují novou metateorii pro praxi ekoterapie, jejímž primárním cílem je posílení soudržnosti tohoto interdisciplinárního oboru, respektování historických a kulturních kořenů a podpora udržitelného rozvoje v budoucnosti. Současně zdůrazňují nezbytnost kritického přehodnocení způsobu, jakým je ekoterapie praktikována a terminologicky rámována, přičemž upozorňují na riziko, že mnohé stávající pojmy mohou být nejen kulturně nevhodné, ale rovněž mohou podkopávat terapeutickou účinnost praxe. Tato studie se rovněž významně podílí na rozvoji dialogu mezi hlubinnou ekologií a tradičními domorodými přístupy k přírodě, přičemž poskytuje kritický vhled do kulturních a koncepčních výzev, kterým moderní ekoterapie čelí. Vytváří přehledné a pragmatické pole, které může pomoci praktikujícím terapeutům v umístění svého způsobu práce s klienty.

Obrázek 1. Ekoterapeutické paradigma (Key & Tudor, 2023)

A jistě také můžeme sami nabídnout příklady. Uvádíme tři přístupy, které chápeme jako důležité zdroje ekopsychoterapie. Zaprvé je to ekopsychologie, již charakterizuje změna orientace z odcizení mezi lidmi na odcizení člověka a přírody. Její první generaci (Rozsak, 1992) bychom zřejmě umístili poblíž recipročního pólu, generaci druhou (Fisher, 2012) pak více doprava k recipročnímu pólu. Zadruhé je třeba zmínit ekoterapii, která akcentuje léčebný efekt pobytu člověka v přírodě (Kaplan, 1986; Clinebell, 2013). Tu bychom bezpochyby lokalizovali na ekocentrickém pólu. A zatřetí lze poukázat na terapii přírodou (Berger, 2008), která chápe přírodu jako léčivé prostředí, jež spolupracuje s terapeutem. Tento přístup by podle nás osciloval mezi antropocentrickým a ekocentrickým pólem – a to ve spodní části schématu, tj. v blízkosti extraktivního pólu. Níže uvedená fenomenologická distinktivní analýza doplňuje, resp. rozšiřuje předkládaný model se zaměřením na jeden konkrétní (ekopsychoterapeutický) způsob práce s klienty – humanistickou ekopsychoterapii.

Ekopsychoterapie: integrativní projekt

Na ekoterapeutické mapě zatím nemá ekopsychoterapie jasné ani pevné místo. Není naší ambicí jej stanovit. Domníváme se, že lokalizace ekopsychoterapie hodně záleží na optice toho kterého psychoterapeuta. Například kolega ukotvený v KBT by ekopsychoterapii umisťoval poblíž extraktivního pólu, neboť by pro něj byla příroda zdrojem podnětů, inspirací, dobrých návyků i mindfulness cvičení. Naše „humanistické“ oči by ekopsychoterapii viděly v horních kvadrantech, někde mezi antropocentrickým a recipročním vrcholem, možná s jistými odbočkami k vrcholu ekocentrickému. Ale podobné úvahy jsou, uznáváme, spekulativní a hlavně předčasné.

Ekosychoterapie podle nás leží na pomezí mezi oběma zmíněnými mapami, resp. přesahuje do obou. Můžeme ji totiž nahlížet jako přístup, který integruje ekologické a environmentální principy do praxe psychoterapie. Jejím základním přesvědčením pak je, že psychické zdraví člověka je hluboce propojeno s přírodním (tedy nejen sociálním) prostředím – a proto je namístě integrovat člověka i psychoterapii zpět do přírody.

Zde se znovu vynořuje otázka, jak rozlišit ekoterapii a ekopsychoterapii. Svůj pohled, či lépe řečeno vhled, nabízí Mary-Jane Rust:

Řekla bych, že jádrem ekoterapie je, že příroda je léčitelkou. Lidé trochu uhnou z cesty. Mohou usnadnit strukturu. Přivést klienty k určitému postoji a konkrétní praxi, pozvat lidi, aby pokračovali sami, sdíleli se skupinou, člověk tady není terapeutem. Když pracuji jako psychoterapeutka a beru lidi do přírody, tak pracuji trojúhelníkově. Někdo používá termín ko-terapeuticky. Nerada mluvím o přírodě jako o ko-terapeutovi. Příroda je pro mě jako Bůh. Jsme pak v lese, pod nebem spolu. Dovolujeme si být otevřeni celému jinému než lidskému světu, zatímco spolu vedeme dialog jako lidé. Všechno funguje ve vzájemné spolupráci. Nasloucháme ptákům a dáváme pozor na jiné tvory, kteří k nám mohou přiletět do lesa nebo na konkrétní strom, kteří by k nám mohli mluvit, takže všechny ty věci spolupracují. U ekopsychoterapie mám tendenci pracovat s lidmi, kteří přicházejí s dlouhodobými potížemi, kteří hledají dlouhodobou hlubokou vnitřní práci. (Táborský, 2025)

Návrat člověka a psychoterapie do přírody by bylo škoda chápat prvoplánově, pouze jako změnu settingu. Přechod z místnosti do lesa či na louku přináší více než variaci standardní psychoterapeutické praxe. „Terapie uvnitř“ a „terapie venku“ mají totiž nejen jiné parametry, ale také jinou vnitřní a vnější dynamiku. Myslíme si, že pokud identifikujeme významné zvláštnosti ekopsychoterapie, zpřesní se i její poloha na mapě psychoterapie. Určitě je namístě dodat, že v psychoterapii – a eo ipso v ekopsychoterapii – věnujeme zájem, péči a své dovednosti primárně člověku. Přírodu máme v úctě jako prostředí a – pokud možno – i jako partnera[4].

Fenomenologická distinktivní analýza

Zájem o psychoterapii v přírodě (tedy – a to je třeba znovu zdůraznit – ne o ekoterapii) v naší odborné obci trvá relativně krátce. Nicméně vzniklo už několik relevantních textů (Burianová, 2022[5]; Naor & Mayseless, 2021; Neville & Tudor, 2023; Rust 2020). Se vším respektem k jejich autorům bychom se rádi podělili o naše vlastní pozorování z terapeutické a výcvikové praxe. Pokusíme se z naší fenomenologické perspektivy popsat, čím se ekopsychoterapie odlišuje od psychoterapie, která s přírodním prostředím (přímo) nepočítá. Smyslem není poskytnout vyčerpávající taxonomický seznam, nýbrž ukázat, že ekopsychoterapie má vskutku osobité, ne-li výlučné rysy. Jaké to tedy jsou?

• Prostředí v popředí. Minimálně dvě křesla, stolek, hezký neutrální obraz na stěně, teplo a ticho. Jsou asi základní prvky „indoor“ prostředí psychoterapie. Slouží k tomu, aby se klient cítil bezpečně a mohl se ponořit do svého niterného světa i vztahu s terapeutem. Tvoří pozadí, které nemá rušit, spíše sloužit. Při outdoor psychoterapii nabývá prostředí úplně jiný rozměr: přitahuje pozornost, někdy ruší, jindy zůstává bez povšimnutí, často ovšem vstupuje do procesu. Jeho aktivitu lze mírnit, ale také zakomponovat do terapie: například když se na cestě objeví padlý strom a klient může zkoumat, jak v životě zachází s překážkami.
• Proměnlivý horizont. Z křesla v terapeutické místnosti vidí klient terapeuta, vnímá periferně místnost a možná i řadu domů či park za oknem. Při práci v přírodě, která zpravidla zahrnuje chůzi, se horizonty neustále mění. Vystupují, mizí, překrývají se. Zvlášť intenzivně zasahuje naši percepci hloubka, vzdálenost či blízkost různých předělů. Fenomenologická perspektiva se zhmotňuje a můžeme ji také pozvat do procesu: například jaké pro klienta je, když se při rozjímání o životním dilematu podívá do dálky a pak pod svoje nohy?
• Oslabená kontrola. Zatímco při terapii mezi čtyřmi stěnami střežíme fyzický prostor – aby klient a ani my sami nebyli rušeni – v přírodě můžeme různé externí vlivy předjímat jen zčásti. Můžeme se podívat na předpověď počasí, vzít si vhodné boty a vyhýbat se cestám, kde bychom potkali jiné lidi. Ale příroda si ve své nevyzpytatelnosti nakonec najde příležitost, jak nás překvapit, udivit, zaskočit. Jak byste reagovali, kdyby někdo u vás v pracovně náhle otevřel dveře? Analogické situace jsou v ekopsychoterapeutické praxi běžné a mohou proces narušit, nebo paradoxně akcelerovat: například když klient/ka, který/á řeší svoji bezvýchodnou situaci, dojde na místo, kde pěšina končí.
• Bez hranic. Klienti zpravidla prožívají ohraničení a uzavřenost místnosti jako velmi vítanou. Pocit, že nalezli útočiště nebo snad i „druhý domov“, snižuje jejich úzkost a zvyšuje osobní i vztahovou intimitu. Když se vydáte do lesa, můžete samozřejmě sledovat značky a měřit kilometry, ale i tak stále pracujete s odhadem a improvizujete. A jste také spolu s klientem vystaveni nepřebernému, někdy až rušivému množství podnětů. Klient zažívá nejen úžas, ale někdy také nejistotu a podle toho k vám také vztahuje. I zde lze nevýhodu obrátit ve výhodu: zážitek nekonečnosti, bezmeznosti či bezbřehosti může otevřít existenciální témata, jako je tíseň nebo svoboda.
• Tělesnost. Samozřejmě i v útulném prostředí pracovny jsme přítomni tělesně. Klienti i terapeuti zaujímají různé pozice, mračí se nebo rozjasňují tvář, vnímají vnitřní napětí a uvolnění. Jenže v přírodě jsou jejich těla podstatně více probuzená. Dotýká se jich vítr, jsou vystavena slunci nebo dešti, propojují se se zemí svými chodidly. Kontakt s přírodou podporuje kontakt se sebou samým – s emocemi, přáními, potřebami. Terapeut může signály těla klienta zachytit a nabídnout u nich zůstat, nebo je zkusit zesílit a čekat, jaký směr naberou.
• Pohyb. Terapeutický rozhovor v interiéru probíhá s minimálním pohybem – na obou stranách. I drobné motorické projevy se v „terapeutické laboratoři“ mohou stát vodítkem ke zkoumání a intervencím. Nicméně při práci v přírodě má pohyb ještě nový rozměr – terapeutický hovor se vede při chůzi. Pravidelný, monotónní pohyb (který se občas adaptuje na sklon cesty), jež klient a terapeut dříve či později synchronizují, vytváří mimořádnou, vskutku dynamickou Při chůzi se totiž oba sladí – a rozhovor se přirozeně stane empatickým. A chůze poměrně snadno oběma mění stav vědomí, v němž se mohou vynořit nečekané obsahy.
• Nezáměrné odhalení. Ve standardním settingu má terapeut relativně na vybranou, kdy a jak se osobně projeví. Sebeodhalení používá spíše střídmě a indikovaně. V přírodě je ovšem mnohem více příležitostí, jak může klient nahlédnout do jeho soukromí – i bez jeho/jejího rozhodnutí. Zejména ze začátku terapie jsou klienti na svého terapeuta zvědavi, takže ho/ji může zaujmout, jaké má jeho průvodce boty, zda se do kopce zadýchává nebo jak reaguje na nenadálé situace.
• Jsme v tom (skoro) stejně. Jakkoliv dnes mnohé psychoterapeutické směry deklarují, že terapeutický vztah má být rovnocenný a partnerský, jistá asymetrie je nabíledni – byť přinejmenším v tom, že „terapeut je zkušenější klient“. I v případě terapie v přírodě je terapeut zkušenější, například zná lokalitu, kam se vydat nebo má odhad, kolik bude na tu či onu trasu třeba času. Nicméně i na něj/ni prší stejně a i jemu/jí může být horko. Jak klient, tak i terapeut jsou přírodě do značné míry vydáni a tuto vydanost i sdílejí. Empirický fakt, že často kráčejí vedle sebe, je výmluvným fyzickým i symbolickým vyjádřením ekvivalence.

Charakteristiky nebo atributy?

Jak je zřejmé, ekopsychoterapie ozvláštňuje naše zažité představy o psychoterapii. Patrně je to jeden z důvodů, proč je dnes tak atraktivní. Jenže její atraktivita je i zrádná – můžeme ulpět na její vnější podobě. Radikální změna prostředí, čerstvý vzduch, živly či pohyb naše klienty osvěžují a oživují. A samozřejmě se osvěžení a oživení týká také nás, pomáhajících. Zároveň by však tyto charakteristiky neměly zastřít podstatné důsledky radikálně odlišného settingu.

Přírodu jistě můžeme chápat jako podpůrný prostor pro intrapersonální a interpersonální procesy. Zčásti tomu tak často i je – ovšem skutečné kouzlo ekopsychoterapie začneme objevovat tehdy, když připustíme, že příroda se na těchto procesech také aktivně podílí. Mysl klienta i terapeuta přece s prostředím, zde s přírodou, interaguje, někdy zřetelně, ale zpravidla nepozorovaně – v archaické, magické či mýtické rovině (srov. Neville & Tudor, 2023).

Postoj, že příroda je účastníkem, ne-li partnerem, je bezpochyby pak jedním (ba občas i hlavním) z atributů ekopsychoterapie. Zde nemůžeme téma atributů dále rozvíjet (více viz Cooley a spol., 2020; Naor & Mayseless, 2021), chceme jen upozornit na potenciál, který ekopsychoterapie skrývá.

Forma nebo modalita?

Pokud bychom vzali předpoklad, že příroda je partnerem, vážně, mohli bychom ekopsychoterapii zařadit do stejné kategorie, jako je párová, rodinná či skupinová psychoterapie, tj. jisté, byť už svébytné deriváty psychoterapie individuální. Metodologicky vzato bychom tedy zdůraznili formu. Rozumí se, že forma ovlivňuje, formuje obsah a také s ním koresponduje. Z toho hlediska tedy není druhotná. Přirovnání/přiřazení k jiným formám psychoterapie je přiléhavé i proto, že i v nich nakonec převládá know-how toho kterého směru. Podobně jako např. párová terapie může být analytická nebo gestaltistická, může se i ekopsychoterapie modifikovat podle primárního zaměření/vzdělání terapeuta (srov. výše). Toto (hypotetické) aplikační řešení má dvojí efekt: na jedné straně podněcuje, aby si terapeutické školy ve svém know-how hledaly relevantní koncepty a modely, na straně druhé je může konfrontovat s tím, že jejich teoretická a metodická výbava potřebuje revizi.

Jakkoliv vypadá formální konceptualizace ekopsychoterapie logicky a užitečně, má značné limity. Pomineme-li námitku, že v současné psychoterapii mají své místo také eklektické a integrativní tendence (které jsou znát i v textech o (psycho)terapii v přírodě, srov. Berger, 2016, 2022; Jordan, 2014), narazíme na podstatnější argument. Plyne z toho, že ekopsychoterapie je (také) ukotvena v ekoterapeutickém paradigmatu (viz výše) a úzce navazuje na ekofilosofii (Abram, 2013; Plotkin, 2010 aj.) Jak se například postavit k myšlence, že náš životní příběh přesahuje sociální kontext a můžeme se na něj – a na vztahy, které zahrnuje – dívat jako na „our earth story[6]“? (Rust, 2020), nebo jak si v rámci psychoterapeutického diskurzu poradit s pojmem „ecological self[7]“? (Taylor, 2023) Tato perspektiva nás asi zarazí a možná i otřese našimi představami o člověku, světě i psychoterapii. Každopádně ji současná psychoterapie pravděpodobně snadno a rychle nevstřebá. Proto má cenu zvážit, zda zde nevzniká nová, specifická modalita, která mapu psychoterapie může jednou obohatit.

Budoucnost ekopsychoterapie je bezpochyby velmi otevřená. Sami jsme zvědavi, kam tato vznikající modalita dospěje a jak se rozprostře. Co nám ale připadá potřebné až nezbytné, je ji teoreticky a metodologicky ukotvit, empiricky zkoumat a ověřovat a později také institucionalizovat. Při tom se jistě nelze obejít bez kvalitativních i kvantitativních výzkumů, které poskytnou data o validitě a efektivitě ekopsychoterapie, jmenovitě ve srovnání s „indoor psychoterapií“ (která se etablovala jak v mateřském prostředí psychoterapie, tak i ve zdravotnictví). A nepominutelný význam mají i meta-analýzy zaměřené na sumarizaci poznatků a jejich aplikaci v standardech vzdělávání a supervize.

Resumé

Je mimo vší pochybnost, že psychoterapie a přírodní svět se čím dále více prolínají a proplétají. Pomalu se tedy vynořuje obor ekopsychoterapie. Klienti z ní mohou významně profitovat, odborníky staví před velké výzvy. Ekopsychoterapie představuje – s odvoláním na četné články, studie a výzkumy – trend. Můžeme ji nicméně nahlížet i jako formu, která jednak láká klienty a psychoterapeuty z uzavřeného prostoru mezi stromy, louky, ba i močály. Ekopsychoterapie by se ale mohla stát i novou modalitou. Aby se tak stalo, je třeba, abychom ji vybavili konzistentní teorií a podepřeli výsledky výzkumů, aby byla nejen atraktivní variantou psychoterapie, nýbrž i evidence-based přístupem.

Konflikt zájmů

Bez konfliktu zájmů.

Role autorů

První a druhý autor se podíleli na rešerši literatury a psaní všech kapitol. Všichni autoři přispěli ke vzniku textu článku a schválili jeho konečnou podobu.

Poznámky pod čarou

[1] Poněkud šroubovaný slovní tvar (psycho)terapie jsme zde a dále zvolili proto, abychom reflektovali, že obecně – a v kontextu práce v přírodě zejména – se „terapie“ často používá jako zkratka pro „psychoterapii“. Považovat tyto výrazy za synonyma je někdy oprávněné a jindy ne. Potíž je v tom, že tato praxe může vést ke zmatení pojmů i klientek/klientů. Zároveň má dvojakost tvaru „(psycho)terapie“ své opodstatnění v tom, že klasická psychoterapie se při práci v přírodě propojuje s metodami, které sama nezná.  

[2] Jakkoliv zastáváme genderovou citlivost, dále už – v zájmu plynulosti textu – korektní tvary převážně nepoužíváme.

[3] Podrobnější přehled naleznete v knize Terapie mezi stromy (Táborský, 2023).

[4] Možná to je jeden pevný bod, díky němuž můžeme v houštině ekoterapie vyznačit území, kde má ekopsychoterapie své místo a uplatnění: jsme tu pro člověka, nikoliv – jakkoliv to může někomu znít provokativně – pro přírodu.

[5] V rámci diplomové práce Burianová (2022) zachycuje perspektivu terapeutů. Uvádí 9 kategorií, jejichž změna je podmíněna fyzickým kontaktem s přírodním prostředím. Jedná se o kategorie: V přítomnosti, Delší časové úseky, Rizika a požadavky na terapeuta, Ticho a samota, Žitá zkušenost, Metafory a symboliky, Vztah klienta a terapeuta, Náhled psychoterapeuta na obor.

[6] Bohatý a vícevrstevný koncept, který nabízí příležitost prozkoumat vztah lidstva k planetě, cestu života na Zemi a sdílený příběh péče o ekosystém.

[7] Původně termín pochází od Arne Naesse, který zachycuje pocit identity spojené s přírodním světem a okolním prostředím. Zdůrazňuje vzájemnou závislost lidí a ekosystémů, které obývají, přesahuje individualistické představy o sobě a zahrnuje vztahy s přírodou, jinými živými bytostmi a ekologickými systémy.