Úvod

Specifickou cestou nás obou autorů tohoto článku je sebezkušenostní i výcviková kombinace různých modalit psycho­analytických přístupů v návaznosti na původní komplexní výcvik v na tělo orientované biosyntéze.[1] Oba jsme se ve svém psycho­terapeutickém vývoji nejprve potkali s ambivalentním postojem vůči psychoanalýze v bodytera­peutickém poli obsahujícím celou řadu stereotypizujících obrazů (zbytečně dlouhá psychoanalytická léčba, setting domněle odrážející Freudovu úzkost z dotyku a přímého očního kontaktu, abstinence/neutralita/anonymita zaměňovaná s chladem, odtažitostí a nadřazeností terapeuta atd.). Oba jsme ve stejném prostředí ovšem také nakonec dostali podporu v naší narůstající zvědavosti seznámit se důkladněji s onou někdy obávanou, někdy karikovanou (pra)máti soudobé psycho­terapie. Tato podpora přicházela jak přímo od učitelských figur české biosyntézy[2] tak z některých textů otce zakladatele tohoto směru Davida Boadelly.[3] Ten zformuloval nejsrozumitelněji přímou návaznost svého uvažování na základní linie psychoanalýzy ve své stati z roku 2009 „Hlubinně psychologické kořeny biosyntézy“ (Boadella & Boadella, 2009), kde též zdůraznil důležitost dostatečné orientace v těchto teoriích pro praxi biosyntetického psychoterapeuta.

Na druhé straně jsme se setkali s ostražitými reakcemi na naše původní bodyterapeutické zakotvení i v psycho­analytickém prostředí, kde jsme zaslechli podobně stereotypně nediferencované poznámky o nebezpečně abreaktivních postupech na tělo orientovaných metod, o problematickém držení hranic, o útěcích bodyterapeutů k tělu z přenosově vypjatých situací.

Všem těmto zákrutám navzdory jsme v současnosti oba v různých fázích výcviku v psychoanalýze a psychoanalytické psychoterapii. Každodenně se tedy potkáváme ve své klinické praxi s výzvami, jak tyto dva zdroje dobře využívat pro provázení svých pacientek a pacientů. Proto také hledáme spojence a inspirátory pohybující se jako my na hranicích teritorií těchto dvou terapeutických modalit.[4]

V našem článku chceme sdílet svoje otázky, pozorování a reflexe z těchto pomezních končin s důrazem na oblasti, kde podle nás dochází k inspirativním moments of meeting[5] mezi odlišnými terapeutickými tradicemi. Nejprve krátce zařadíme naše úvahy do teoretického rámce debat v obecné psychoterapii a v současné psychoanalýze nad dvěma klíčovými a stále konfliktními fenomény. Šířeji se jedná o pokračující kontroverze nad integrací různých přístupů v psychoterapii a specifičtěji o místo těla/tělesnosti v terapeutické teorii i praxi. V druhé části se podrobněji zaměříme na nedávnou debatu psychoanalytické revue Psychoanalytic Dialogues pojednávající o „protkávání“ na těla oriento­vaného přístupu (Somatic experiencing) a psychoanalytické psychoterapie (Psychoanalytic Dialogues 2018, 2022). Nakonec nabídneme dvě klinické ilustrace ukazující naše vlastní pokusy propojit své biosyntetické a psychoanalytické zakotvení.

Tělo v obecné a integrativní psychoterapii

Otázky nad propojením bolestí duše a těla a dopady takových úvah v psychoterapeutické praxi se v posledních letech dostávají do větší pozornosti v psychoterapeutické obci v globálním měřítku. Není naší ambicí nabídnout v tomto ohledu úplnou rešerši dostupné literatury, podtrhneme proto jen několik zajímavých symptomatických odkazů z posledních let.

V roce 2021 vyšla v periodiku Frontiers in Psychiatry bohatě empiricky zakotvená studie s názvem „Effectiveness of Body Psychotherapy. A Systematic Review and Meta-Analysis“ (Rosendahl et al., 2021). Její němečtí autoři důkladně zmapovali zajímavou disproporci ze svých národních reálií: podle údajů z roku 2014 přes 88 % německých psychosomatických klinik ve svých programech využívalo různé formy bodyterapie (BPT), na jejichž důležitosti a účinnosti se shodla většina významných osobností oboru. Jak ovšem Rosendahl et al. (2021) konstatovali, toto široké využití se doposud nemůže opřít o solidní klinické výzkumy efektivity BPT.

V jiné syntetické studii ze stejného období londýnský profesor Röhricht (2021) upozornil na již nezpochybnitelný fakt, že v návaznosti na neuro-vlnu či neuro-obrat (Littlefield & Johnson, 2012) se do centra psychoterapeutické debaty i praxe napříč směry dostává otázka, jak „realita těla (intero-, propriocepce, smyslové vjemy, pohybové aktivity) dopadá na to, co bylo odedávna jádrem psychoterapeutické práce – mysl, duše.“ (Röhricht, 2021, s. 178)

Konečně dnes již klasický učebnicový text využívaný od poloviny 90. let globálně v psychoterapeutických výcvicích, akademických programech v klinické psychologii i v medicínské formaci psychiatrů s výmluvným názvem Essential Psychotherapies (Messer & Kaslow, 2020) poprvé zahrnul podkapitolu „Pozvat tělo do psychoterapeutické integrace“. Jerry Gold a George Stricker, přední američtí praktici a učitelé integrované psychoterapie, zde konstatovali narůstající vliv přesvědčení o klinických výhodách přímého oslovení tělových manifestací psychologických obtíží. Ze širokého vějíře různorodých směrů a technik pak podrobněji představili metodu EMDR (Eye movement desensitization and reprocessing), kterou od konce 80. let 20. století rozvíjela Francine Shapiro. V krátkém přehledu zmínili ovšem i Somatic Experiencing a konečně i propojování vztahové psychoanalýzy s na tělo orientovaným terapeutickým uvažováním (Messer & Kaslow, 2020, s. 451-452).

Somatic Experiencing a psychoanalýza v podání Davida Levita

Právě toto propojení (vztahová psychoanalýza a BPT) v posledních letech výrazně tematizuje David Levit, tréninkový psychoanalytik a supervizor v Amherstu (Massachusetts), který se dvanáct let po dokončení psychoanalytického výcviku rozhodl doplnit si svůj terapeutický repertoár programem v Somatic Experiencing (SE). O svých zkušenostech s pou­žíváním obou těchto terapeutických perspektiv přednáší a také publikuje.

Levit samozřejmě není zdaleka sám, kdo v současném psychoanalytickém poli drží téma těla a tělesnosti (viz např. Lemma, 2015; Campbell & Jaffe, 2022). V rámci omezeného prostoru našeho článku ale podrobněji představíme jen zajímavou debatu kolem Levitových článků z let 2018 a 2022, protože ojedinělým a originálním způsobem koncentruje otazníky spojené s výhodami i problémy žitého a praktikovaného setkávání dvou odlišných tradic spojených s různými pojetími těla a tělesnosti v terapeutickém procesu. Levitovo porozumění základním přesvědčením SE považujeme za blízké biosyntetickým principům formulovaným Davidem Boadellou,[6] i proto je tedy přímo pro nás velmi relevantní.

Redaktoři Psychoanalytic Dialogues navíc kolem Levitovy stati nazvané „Somatic Experiencing: v říši traumatu a disociace. Co můžeme dělat, když to, co děláme, opravdu není good enough“ (Levit, 2018), zorganizovali debatní fórum, kam přispěli svými živými až ostrými pohledy významní reprezentanti tradičnějších postojů v obou teritoriích a ozřejmili klíčové štěpící linie mezi nimi.

Je signifikantní, že základní otázkou, kterou Levit ve svých textech formuluje, je kudy postupovat v terapeutické práci s hluboce traumatizovanými klienty. Ti se snadno a opakovaně propadají do disociovaných, neregulovatelných stavů. Levit se připojuje k dlouhé tradici hledání způsobů, jak takovým klientům pomoci, aby se pouze neprotáčeli v neplodném utrpení, ale aby „skrze dotyk nejhlubších poranění mohla nastat změna a růst“. (Levit, 2018, s. 586)

Autor nejprve porovnává jádra terapeutických strategií psychoanalýzy a SE při práci s dopady devastujícího traumatu. Na jedné straně vyzdvihuje, o co se opírá klasicky vycvičený psychoanalytický terapeut v regulaci impulzů hluboce rozrušeného klienta (připomíná koncepty pomocného ega, dost dobré matky, selfobjektu z různých kapitol psycho­analytické teorie). Tento postoj souhrnně označuje jako other assisted regulation – tedy regulace s pomocí druhého. V případě na tělo orientované terapie pak zvýrazňuje její akcent na objevování a kultivaci autonomních seberegulačních impulzů klienta (různé tělové signály, pohyby, gesta) a píše o other-facilitated self-regulation (seberegulace doprovázená či facilitovaná druhým). Psychoanalytická klasika dle Levita postupuje především skrze zvnitřňování funkcí nejdříve zajišťovaných terapeutem (držení a kontejnování) hlouběji a dosahuje zřejmě trvalejšího efektu, ovšem s vynaložením mnoho času (a peněz). BPT postupy mají zase výhodu rychlejší stabilizace a u velmi hluboce traumatizovaných klientů zabraňují protáčení bludného kruhu sebeposilujícího se utrpení, nicméně dosah do hlubších osobnostních struktur je pravděpodobně menší.

Nejužší propojení pak Levit vnímá mezi SE a současnou vztahovou psychoanalýzou (používá dokonce tkalcovskou metaforu warp and woof, tedy osnova a útek). V této souvislosti vyzdvihuje spolu-regulaci jako klíčový motiv vztahové psychoanalýzy odkazující k nejranějším fázím attachmentu. K takovým místům se v terapii kombinující psychoana­lytickou přenosovou hloubku s vnímáním tělových signálů vydávají klient a terapeut ruku v ruce znovu a znovu s narůstající kapacitou udržet si vyšší korové funkce i v momentech intenzivního rozrušení na plazím či savčím patře nervové soustavy. V konkrétní kazuistice pak Levit shrnuje, jak posílení seberegulačních schopností nervového systému traumatizované klientky Sue (s využitím na tělo orientovaných SE intervencí zahrnujících zejména práci s dechem a terapeutovým explicitním zaměřením pozornosti klientky k tělovým impulzům) otevřelo možnost skutečně se provzpomínat do bolavé minulosti a propracovat a integrovat roztříštěné fragmenty do žitelnějšího koherentnějšího celku tak, aby minulost nemusela stále znovu rozbíjet její přítomnost (podrobněji k této kazuistice Matějka & Sailerová, 2023).

Levitovu práci představujeme v takovém detailu, protože ji (zejména v jeho úvahách nad bodyterapií) vnímáme jako hutně odkazující i k našemu porozumění tomu nejcennějšímu z biosyntetického myšlení. To podněcuje k hledání celostního porozumění člověku skrze pojetí těla jako hmotného vyjádření nejen naší osobní historie, emocí, myšlenek a vztahových zkušeností, ale také stěží vystopovatelných otisků historie rodinné a rodové (Boadella, 2017). Biosyntetická terapeutická práce je pak neustálým hledáním zdrojů energie a jejich propojování na rovině kognitivní, emoční a somatické, a to jak v interpersonální, tak intrapsychické dimenzi. Vedle verbálních intervencí v ní vytváříme prostor pro tichý dialog s neuvědomovanými, syrovými vjemy a signály vycházejícími z těla, které dosud nedostaly mentalizovanou podobu slov ani významu. V procesu rozšiřování porozumění pak mohou nabývat na významu dosud „smysluprosté“ či „smyslu zbavené“ pohybové impulzy a gesta, která se vynořují z implicitních vrstev paměti a bezpečným způsobem jsou zvány do terapeutického prostoru.

Diskuse kolem Levitových tezí

Z Levitova textu nás (vzhledem k naší cestě mezi/s různými terapeutickými školami) zvláště zaujala tkalcovská metafora vtipně vizualizující proplétání (stále diferencovatelných) terapeutických principů z různých tradic spíše než slévání do integrovaně nerozlišené masy. Významy, výhody a rizika takového přístupu se navíc staly tématem diskuse kolem Levitových textů v Psychoanalytic Dialogues (2018, 2022). Redaktoři k ní pozvali několik výrazných představitelů z obou autorových zdrojových oblastí a zázemí: psychoanalytiky soustavněji se teoreticky zabývající místem těla v psychoanalýze na straně jedné a na straně druhé přímo Petera Levina, zakladatele Somatic Experiencing.

Zatímco Levinova reakce byla veskrze pozitivní, oceňující, případně rozšiřující úvahy o další možných mostech a setkávání se mezi dynamickým a somatickým přístupem, na analytické straně se v této diskusi projevila mnohem výrazněji defenzivní teritorialita. Italský tréninkový analytik Riccardo Lombardi, autor důležité studie Body Mind Dissociation in Psychoanalysis (Lombardi, 2018), šel ve své kritice nejdále a nejostřejším způsobem. Ve svém komentáři k Levitově kazuistice dokládal „nedostatečné využití“ mnoha existujících teoretických nástrojů v soudobé psycho­analýze (zejména u současných následovníků Biona). Vcelku alergicky označil Levitův postup za „dis-homogenní integraci mezi psychoanalýzou a behaviorálním technikami“, jimž dále přiřazoval charakteristiky jako „mechanistické“ a „zjednodušující“. Lombardi uzavřel opravdu kousavě, diagnostikuje Levitovu pozici jako „spíše marketingový tah než vědu“ (Lombardi, 2018, s. 638).

Katherine H. Leddick, newyorská psychoanalytička certifikovaná též v neurofeedback technikách, zformulovala ve své (ve srovnání s Lombardim výrazně vstřícnější) reakci na Levita další důležitý motiv vracející se obecněji v diskusích nad integrací odlišných psychoterapeutických modalit u jednoho terapeuta. Využití SE nástrojů Levitem v práci s hlubokým afektivním rozrušením u klientky s historií masivní traumatizace skrývá dle Leddick nebezpečnou „svůdnost“ prohlubovat splitting. Ten je součástí zraňující zkušenosti klientky a štěpení terapeuta (v jeho úvahách i intervencích) mezi různými modalitami může tento fenomén odrážet a prohlubovat a zamezit plnému (sjednocujícímu) opření se o terapeutický vztah (Leddick, 2018).

V reakci na Leddick v roce 2018 Levit upřesnil, že vědomě v úvahách o své práci neužívá pojem „integrace“. Explicitně vyjádřil, že jeho centrální zakotvení zůstává v psychoanalýze, ovšem považuje za podstatné uchovat si otevřenost vůči idejím z jiných škol, které lze protkávat se základně analytickým postojem. K tomuto vyznání ovšem o čtyři roky později dodal explicitně, že v jeho porozumění „protkávání“ SE a psychoanalýzy nejde pouze o doplnění některých technikálií.  Ve svém dalším článku pro Psychoanalytic Dialogues (Levit, 2022) zvýraznil prvky z SE uvažování, které dle něj doplňují některé mezery v (alespoň v současnosti převažujícím) psychoanalytickém uvažování i praxi. Znovu připomněl specifika základního SE přístupu založeného na důvěře v existenci sebe-léčivé tendence lidského těla. Cílem SE terapie u hluboce traumatizovaných je proto pomoci přivést je zpět do těla, tak aby se dokázali naladit na vlastní tělové vnímání, rozpoznali v něm často velmi jemné signály směřující k sebe-ochraně a sebe-regulaci. Tělo má tedy v SE (což ovšem platí obecně pro bodyterapeutické směry biosyntézu nevyjímaje) význam jak vstupního bodu kontaktu, tak jako základní plocha terapeutické pozornosti a činnosti.[7] V tomto ohledu, jak konstatuje Levit, volí psychoanalýza přes všechny soudobé akcenty na tělo a tělesnost často tradičnější „předčasný výstup k verbální/symbolické rovině“ komunikace. Levit tuto skutečnost představuje jako limit psychoanalýzy, jež umí dobře „pracovat s tělem, ale nikoli v těle“ (Levit, 2022, s. 250).

Přestože se Levit primárně vymezuje vůči psychoanalytickému prostředí, z jeho úvah (ovšem spíše implicitně) vyplývají zcela klíčové otázky i pro na tělo orientované terapeuty. Trefně upozorňuje na skutečnost, že jejich intervence se leckdy stávají nástroji na snížení úzkosti terapeuta, nikoli klienta. Vybízí bodyterapeuty k poctivé reflexi toho, že příliš brzo nabídnutá (či dokonce vnucená) tělově-energetická regulace úzkosti může zamezit potřebné (byť dočasně rozrušující) exploraci komplikovaných vnitřních prostor klienta. Podobně trefně Levit podtrhává i riziko toho, jak práce s tělem může zúžit prostor pro vynoření negativních prožitků v přenosu. Dynamicky informovaní bodyterapeuti mají proto zvláště náročný úkol všímat si a oslovovat i nejjemnější signály negativního přenosu, aby nelimitovali prostor zážitku klienta tím, že se svými laskavými a vyladěnými dotyky zůstanou „pouze dobrými matkami“ (tedy iluzorními objekty). S tím samozřejmě dále souvisí i nutnost velmi reflektivního zacházení s autoritou v terapii: Jak se na tělo orientovaný psychoterapeut přímo kontaktující nejhlubší vývojová patra vyvaruje škodlivé infantilizace klientů?

Možné výhody protkávání na tělo orientovaného a psychoanalytického přístupu u (v zásadě) neurotických klientů – dvě ukázky

Ke každé z těchto důležitých otázek by se dal napsat obsáhlý a potřebný článek. Náš cíl v závěrečné části této stati je ovšem skromnější. Chtěli bychom nabídnout rozšíření k jednomu aspektu, který podle nás u Levita samého i v debatě kolem jeho textů vcelku výrazně chybí. Znovu a znovu se v této diskusi vrací použití na tělo orientované terapeutické pozornosti a nástrojů v případech dotýkajících se hluboké, rané, masivní traumatizace vedoucí obvykle k rozsáhlým disociativním symptomům a velkým obtížím s adaptací v každodenním fungování. Je možné a výtěžné protkávat tyto dvě perspektivy i v dlouhodobých terapiích s klienty, kteří nepřicházejí s tak dramatickými projevy post-traumatu a pohybují se v dominantně neurotických patrech spektra psychologického fungování (tento termín používáme podle McWilliams, 2015)? Nabídneme dvě ukázky z naší práce, kde se pokusíme ilustrovat možnosti vynořující se na švu tělově orientované perspektivy a vztahového psychoanalytického uvažování u klientů, kteří vedou úspěšné, dobře přizpů­sobené existence, a právě v této své kompenzovanosti a komponovanosti zůstávají leckdy obtížně dostupní bližšímu kontaktu. V našich vinětách zachycujeme momenty, kdy jsme se v dlouhodobé práci s tímto typem klientů mohli dobře opřít o naši vlastní biosyntetickou (sebe)zkušenost otevírající možnost pracovat, slovy Levita, více „v těle“ (samozřejmě nejen klienta, ale i terapeuta), tak abychom se mohli hlouběji potkat ve smyslu moment of meeting.

Zlomek 1 – Ondřej a Lada: vtělený rozhovor nevědomí

Sám pro sebe v současnosti spojuji základní význam biosyntetického výcviku právě se zcitlivěním, propracováním vnímání vlastní tělesnosti v protipřenosovém prožívání: v biosyntetickém názvosloví propojenosti emočního vjemu, kognitivního uchopení a tělového impulzu. Boadella totiž svůj model výcviku postavil kolem důmyslně komponovaných cvičení – minisessí, ve kterých jsou frekventanti provázeni a podporováni právě v kontinuální pozornosti a propojování těchto tří polí/dimenzí. Jedním ze základních přínosů pro moji dynamicky orientovanou psychoterapeutickou praxi je pak využití této sebezkušenosti v tělově-asociativní práci, která (snad) umožňuje porozumět spoluprožívání v tera­peutickém vztahu (zejména) v oblastech souvisejících s ranými vývojovými fázemi. V tomto ohledu se moje zaujetí tělově (proti)přenosovými fenomény potkává s vcelku čerstvě se rozvíjející oblastí úvah v soudobé italské a britské psychoanalýze. Klíčovost tělových a smyslových komunikačních kanálů v přenosovém poli mezi pacientem a analytikem zdůrazňuje třeba milánský Ronny Jaffe: „analytik musí důkladně naslouchat svým vlastním tělovým stavům probuzeným tělovými a smyslovými fragmenty pacienta; pak se analytikovo tělo a smysly mohou stát nástrojem a srdcem léčby“ (Campbell & Jaffe, 2022, str. 66).

V momentu, který zachycuji v následujícím kazuistickém zlomku, jsem se s Ladou potkával už téměř šest let ve frekvenci jednou týdně. Bezdětná rozvedená čtyřicetiletá jaderná fyzička respektovaná ve svém oboru, trávící většinu svých dnů v laboratoři špičkové výzkumné instituce, se v těch společných stovkách hodin znovu a znovu nořila do stýskání si nad svou osamělostí a izolovaností. Po pětiletém manželství, které skončilo odchodem partnera k jiné ženě nedlouho před Ladiným vstupem do terapie, se jí už nepoštěstilo navázat byť krátkodobý partnerský vztah. Vršila na své cestě jen občasná sexuální dobrodružství: po milování ovšem nesnesla delší pobyt s mužem, sex též nikdy nedopustila ve svém prostoru a potřebovala se vždy vrátit do bezpečí svého bytu již sama. Nejbližší kontakt v těchto letech udržovala se svojí velmi dominantní matkou-manažerkou.

Vlastně jsme toho spolu za ty roky mnoho nenahovořili. Lada mluvila pomalu a poskrovnu. Sesse téměř nikdy nerušila a vždy se s úzkostí dlouho dopředu doptávala na mé letní a vánoční pauzy. Chodila se železnou pravidelností minutu předem a s úderem padesáté minuty stejně přesně mizela.

A pak to přišlo: 246. hodina. Vybočení, vyosení. Už nějakou dobu mi Lada nenápadně naznačovala, že je se mnou ráda. Do té doby nebylo nic podobného myslitelné. Periody úmorného líčení pracovních konfliktů střídala období obviňujících zlostných návalů: „už sem chodím tak dlouho a pořád se nic nemění, pořád jsem tak sama“. Obvykle si též stěžovala na různá napětí a nepříjemné vjemy v těle, hodně jí v sessích zebaly nohy, bolela hlava i břicho. Často jsem uvažoval nad tím, proč se vlastně dál tak věrně vracela. Zažíval jsem s ní hodně beznaděje, bezmoci, nedostupnosti. To, co Lada vyslovila na oné hodině, tedy působilo nově a neznámě: „Moc toho nenamluvíte. Nejednou tomu, co říkáte, ani moc nerozumím. Ale děkuju vám. Jste tu se mnou. Možná jediný. Celý ty roky.“

Ladina slova mě zaskočila. Moje první reakce/asociace nešla jednoduše přeložit do slov. Byl to výrazný tělový prožitek, který jsem si označil jako „rozšiřující se obal“. Nejdříve příjemný vjem: jako by se mé tělové hranice rozšířily na celý prostor mojí pracovny. Záhy jsem ovšem zavnímal, jak by se taková pozice mohla rychle stát hluboce znejišťující. Kde končím já, kde začíná druhý? Matoucí prostoupenost bez sexuálního podtónu. Spíše společná blána.

V mém vnitřním prostoru se pak vynořovaly obrazy související s mými vjemy z paralelně probíhajícího projektu infant observation.[8] Vzpomínal jsem na své prožitky vedle maminky s několikatýdenní holčičkou přisátou k prsu. Ochutnával jsem jednou týdně na hodinu ozvěny klidu a trpělivosti vyzařující z této dvojice obklopené pohybem a rykem staršího brášky. Tříletý chlapík vytrvale bojoval o máminu pozornost, snažil se ji neustále přivolat k sobě hrou či zlobením. Opravdu mě dojímalo a hřálo, jak maminka vytrvale držela prostor pro svoji dcerku a zároveň trpělivě reagovala v mezích svého dosahu na iniciativy staršího synka. Představoval jsem si, jak ta holčička přistává do místa, kde se může dobře přisát k mámě a pak spokojeně usnout a prs pustit a snít si dál v tom živém zurčení, zvučení.

Přemýšlel jsem, kam tato emočně-tělová asociace patří, jak jí rozumět v kontextu mého vztahu s Ladou. Dokázal jsem si v tu chvíli o něco lépe představit, jak její příliš sebou zaujatá máma možná nedokázala vytvořit takový společný obal; jak zároveň zřejmě nezvládala nápor Ladiny o 4 roky starší (adekvátně žárlivé a závistivé) sestry. I já jsem občas z kontaktu s Ladou hlavně během jejích odmlčení odplouval do přemítání o jiných klientech. Vynořil jsem se z těchto obrazů a napadla mě jednoduchá reakce na Ladino vyznání: „jsme tu teď spolu“. Lada na mě překvapeně pohlédla a rozplakala se. Tiše, klidně, bez dramatických gest. „Je mi krásně teplo“, zašeptala po chvíli.

Vynořila se mi další vzpomínka: během biosyntetického výcviku jsem se v jednom rozsáhlém tělovém cvičení propadl do hluboce regredovaného stavu, kde jsem na nějakou dobu ztratil jistotu tělových kontur. Úzkostně jsem prožíval, že nevím, kde přesně začínám a končím, jen jsem vnímal, že v tom nechci být sám a potřebuju držet za ruku a že nevím, jak dlouho to bude trvat. Vybavil se mi pocit z ruky doprovázející terapeutky. Trochu chladila. Občas jsem se na ni potřeboval podívat, měla toho už o dlouhém výcvikovém dni dost, v jejích očích se střídala únava a trošku pobavení nad mou neodbytností. Zbytek skupiny se už z místnosti postupně vytrácel, přesto mě držela dál. Občas se mě doptala, kde jsem, a já odvětil „ještě chvilku“. Roky poté jsme o tom našem společném zážitku vtipkovali. Byla to naše intimní vzpomínka, „ještě chvilku“. Potřeboval jsem celý ten čas. Pak jsem se pustil. Ale dobře vnímavá terapeutka seděla ještě dál vedle mě. To je to, co mi zůstalo v těle. Byli jsme spolu, i když už jsme se nedrželi.

Tento tělový vjem jsem si spojil s Ladinými zmínkami o máminé netrpělivosti. Tato výkonná manažerka velkého podniku nevydržela ani chvilku posedět, ve zpomalení rychle přecházela do podrážděného naštvání v práci i doma. I Lada bývala zřejmě docela nesnesitelná pro své kolegy a podřízené. Koneckonců ani s občasnými milenci nemohla spočinout déle než na pár minut.

Roky s Ladou sedím. Roky si občas stěžuje na moji málomluvnost, na moje občasné neporozumění. Ale sedím dál, symbolicky nabízím svou někdy spíš chladnou, nevyhřátou ruku. Rozumím tomu možná o kousek líp, rozhodně se v našem tvaru s tímto vnitřním propojením různých tělových a fantazijních vjemů zklidňuju. Lada se potřebuje sama rozhodnout, kdy bude dobrý čas ruku pustit. Třeba nám právě toto trvání umožňuje společně sestupovat do míst, kam explicitní paměť opravdu nedosáhne.

A tak jsme poprvé za skoro šest let přetáhli. Lada zůstala o celou minutu déle, já jsem se taky na hodiny zapomněl podívat. Rozloučila se pak se mnou zprávou o „dobře zahřátých nohách“. K tomuto přetažení jsme se několik měsíců vraceli: pro Ladu bylo velkým objevem, že tehdy s trochou úzkosti vnímala ubíhající čas, potřebovala ještě o kousek víc a zároveň vnímala hřejivou tělesnou odezvu. Dál jsme spolu přemýšleli nad tím, o kolik jsme se po tomto zážitku k sobě přiblížili. Shodovali jsme s na tom, že tato sesse obsahovala transformativní aspekt, zažili jsme spolu něco jinak. Co tuto změnu přineslo? Pomohly vytvořit mé vtělené (proti)přenosové asociace svobodnější prostor pro naši novou vztahovou zkušenost? Dotkli jsme se skrze spolu-prožívané fantazie míst rané zraněnosti a zranitelnosti, kam se nám do té doby nedařilo dostat skrze verbalizované obrazy, vjemy, asociace?

Zlomek 2 – Veronika a Zdeněk: hledání ztracené síly

Podobné principy rozvíjí i druhý kazuistický zlomek. Pokouším se v něm zachytit důležitý moment of meeting, ve kterém pozornost k tělovému prožívání klienta vstupovala do dialogu s mými protipřenosovými tělovými impulzy, ovlivňovala volbu biosynteticky zakotvených, tělově formulovaných intervencí v dané situaci a umožnila, zdá se mi, najít cestu k navázání nové kvality kontaktu v terapeutickém vztahu.

Do terapie přišel Zdeněk ve 47 letech s nejasným záměrem. V jeho vnější každodennosti nebylo nač si stěžovat: vybudoval si úspěšnou kariéru architekta, své čtyřčlenné rodině dopřával komfort vyšší střední třídy, žil ve spokojeném manželství, měl kolem sebe okruh kolegů a přátel. Navzdory tomu ovšem stále bolestněji prožíval narůstající kontrast mezi životem bez zjevných obtíží a vnitřní únavou, vyčerpaností, vyprázdněností. Těsně před vstupem do terapie se pokusil o několik výraznějších změn. Opustil původní profesi, ve které se potýkal se zklamáním z toho, že se z něj nestal věhlasný stavitel. Pořídil si koně s nadějí, že mu přinese novou energii do života, ale nakonec se po prvotním nadšení v jízdě příliš nezlepšoval. Navzdory svému dosavadnímu technickému zaměření okusil „alternativní“ cesty – kouče, léčitele, rituály se šamanem. Nic ovšem nezabíralo.

Do terapie přišel s pocity viny (neměl by si přeci stěžovat, ostatní jsou na tom mnohem hůř) a jistou rezignovaností. Zároveň ji vnímal jako „další z alternativ“, když už ostatní zklamaly. Tato ambivalence k terapii s námi byla zpočátku neustále přítomná. Naše setkání byla naplněná oboustrannou bezradností a pocitem, že každý mluvíme jiným jazykem. Zdeněk hledal rady a rychlá řešení. Přicházel na sesse jako na obchodní jednání, která pak končila nezdarem jako neúspěšné projekty.

V našich setkáních jsem si postupně začala všímat zvětšující se rozporuplnosti mezi formální vyztužeností, s níž vstupoval do mojí pracovny, a jistou bezvládností, s jakou odkládal své tělo do křesla. Na konci sesse se pak vždy dokázal opět nasoukat zpět do své obvyklé hranaté, kompaktní formy. Ptala jsem se v duchu, kým asi opravdu je a kým se snaží být. Mnohdy jsem v kontaktu s ním zakoušela únavu, nudu, vyčerpání během monotónních společných hodin. Zažívala jsem značné rozpaky, jak na našich setkáních vlastně sedět, mé tělo bylo neustále vtahováno do rozpadlé nepozornosti.

Ve svých úvahách jsem se soustavněji zabývala rozdílem mezi tuhostí intrapsychických obran, s jejichž pomocí Zdeněk v běžném životě vnějškově uspokojivě fungoval, a narůstající povoleností tělesné schránky kolabující pod tíhou vnitřního konfliktu, který zřejmě začínal být neúnosný. Jako by ke Zdeňkovi jeho tělo nepatřilo. Jaký mohla mít smysl tahle nehybnost a ztracená síla?

Čas od času se přesto objevovaly momenty kratičkého „setkání se“. Většinou se týkaly spíše banálních maličkostí z každodennosti (vylité vody, útržku z rozhovoru na chodbě, nové květiny). Toto občerstvení, nečekaný kontakt a vyladění se jsem zakoušela jako příliv energie ve svém těle. Okamžiky sice mizely stejně rychle, jako se vynořily, a nebyly přístupné společnému zkoumání, ale udržovaly moji naději v to, že ono živé a vitální je nedaleko.

Moji mysl dál poutal a mátl neznámý jazyk těla člověka sedícího naproti mně. Postupně jsem se učila rozumět jazyku této fyzické proměny, která vyjadřovala „tady konečně můžu povolit, když mě nikdo nevidí“. Její opakované manifestace jsem vnímala jako známky vzrůstajícího bezpečí a důvěry v našem vztahu. V tomto porozumění mě utvrzovaly vjemy z mého uvolněnějšího těla. Místo únavy a nudy jsem začala zakoušet spíše klid, prostor bez nároků, úlevu. Se svojí větší relaxací (a menším tlakem a nárokem na výkon) jsem mohla být pozornější k jemnější nuancím Zdeňkova chování a všímat si jeho drobných vitálních impulzů. Stále častěji se vracelo zvláštní gesto ruky, které ve mně evokovalo obraz dodávání si odvahy: jako by ruka hledala dřívější sílu.

V další fázi terapie se u Zdeňka objevilo stále větší zaujetí propojeností jeho aktuální situace s vnitřními restriktivními obrazy, která si přinášel z rodiny (především ze svého vztahu s otcem) a o kterých ho nikdy nenapadlo pochybovat. Pustili jsme se spolu do luštění záhad rodinných vztahů a vzorců. Centrum našeho kontaktu se přeneslo na více kognitivní rovinu a potkávali jsme se v zaujetí pro provázanosti a souvislosti (někdy doprovázené Zdeňkovým nevěřícným kroucením hlavy). Přesto se jako mantra vracelo jeho zklamané, „pořád se nic nemění“.

Moment setkání, který nám umožnil vydat se na známém rozcestí bezmoci neznámým směrem, se odehrál ve 3. roce terapie. Při obvyklém líčení událostí ze svého života se Zdeněk tehdy opět propadal do šedivé rezignovanosti. Připadala jsem si s ním otupěle, i když bylo teprve dopoledne, a současně jsem zakoušela vzrůstající nechuť k oné beztvarosti. Ta se projevila jako vzrůstající svalové napětí v mých nohách: jako by chtěly od sebe něco odkopnout. Tuto protipřenosovou tělovou asociaci jsem zkusila přeložit do slov. Vyjádřila jsem nahlas, jak frustrující musí být opakovaně zakoušet nemožnost navázat kontakt se svojí silou. V mém hlase se dala zaslechnout určitá podrážděnost. Na to Zdeněk zareagoval nečekaně energickým „no, to teda jo, to je fakt děsný“, což doprovodil podpůrným gestem ruky opírajícím se o stehno.

Tolik koncentrované energie jsem u něj do této chvíle nezažila. Jak mu pomoci takové významné gesto zachytit, rozvinout a dále jej zkoumat? V tomto procesu jsem nechtěla příliš brzo verbalizovat probíhající drama, proto jsem volila tělovou odpověď na jeho pohybový impulz. Gestem ruky jsem se pokusila Zdeňka pobídnout, aby pokračoval ve svém zkoumání této energie. Vstal a začal se procházet po místnosti. Hledal. Veden nikoli hlavou, ale svým tělovým pocitem. Zaujat rozšířenými možnostmi a novou perspektivou se alespoň na chvíli nechal navigovat svou vnitřní zvědavostí. Takovou míru aktivní uvolněnosti si dosud netroufl projevit. Objevování nového území ve mně probouzelo zvídavé chvění. Přidala jsem se spontánně k jeho ohledávání prostoru, nechala jsem se vtáhnout do atmosféry hravosti, kterou zároveň obklopovala zvláštní soustředěnost a ticho. Zkusmo jsem formulovala své porozumění jádru probíhajícího procesu: „Jak byste mohl najít znovu svoji sílu?“ Zdeněk reagoval předpažením rukou. Zdálo se, že hledají oporu. Zareagovala jsem symetrickým pohybem. Na okamžik to vypadalo, jako bychom se přetlačovali, i když naše ruce od sebe byly vzdálené zhruba půl metru. Napětí se dalo krájet.

Po chvíli ticha Zdeněk ruce bezmocně svěsil, začal se nepatrně chvět a upřeně se na mě díval. „Já nemůžu“, řekl sotva slyšitelným hlasem a začal usedavě plakat. Až zoufale se mnou udržoval stále oční kontakt, ze kterého jsem četla: „teď mě prosím neopouštějte“.

Moment „přítomného rozvzpomínání se“, které se objevilo v implicitní paměti těla jako nečekaná reakce na nemožnosti aktivovat svoji sílu. Zároveň ovšem v našem intersubjektivním prostoru vznikly nové způsoby, jak spolu být. Zdeněk mi umožnil, abych byla přítomna chvíli tělové slabosti, děsu a překvapení z nemožnosti opřít se o své tělo a čelit druhému tělu. Nečekaný zážitek dojetí a porozumění, chvíle plná křehkosti spojená s možností nechat se v této zranitelnosti spatřit a nebýt opuštěn a odsouzen.

V dalším průběhu terapie jsme hledali možná porozumění pro to, co se mezi námi odehrálo a kam to vlastně patřilo. Bylo zřejmé, že jeho tělová a emoční reakce se nevztahovala pouze k situaci tady a teď. Zdeněk objevil části svého příběhu, které byly dosud pro mysl nepřijatelné a ohrožující. Postupně jsme propracovávali nemožnost být ve své síle v souvislosti se vztahem s dominantním a kontrolujícím otcem, který vyžadoval poslušnost. Původní trestající autorita se stala jeho tělem i jeho životem a zároveň jednou stranou vnitřního zápasu, která vytrvale oslabovala část toužící po životě. Celý tento konflikt se během našeho setkání aktualizoval. Bolestně se zhmotnila jeho úzkost i při pouhé představě možnosti být v kontaktu se svojí silou a čelit druhé blízké osobě. Naše setkání právě v tomto momentu (pevně zakořeněné v dlouho budovaném bezpečném vztahu) ovšem otevřelo dveře k tomu, aby uvězněná síla mohla začít postupně hledat cestu ven.

V mém chápání tento transformační moment souvisel spíše s možností rozvinutí pohybově-tělového dialogu než s pokračováním verbální rozmluvy, v níž bylo slovo „síla“ vyprázdněné a slabé. Zachycení a zvládnutí okamžiku narůstajícího somatického napětí, zrcadlení jeho gesta, setrvání v tady a teď a v prostoru společného nevědění, umožnilo, aby se vynořil nový význam. 

Závěr

Zdá se nám, že přestože Lada a Zdeněk v sobě nenesli stopy tak destruktivní rané traumatizace (jak tomu bylo u Levitových pacientek představovaných v jeho textech), mohli jsme v dlouhodobé terapii založené na prohlubující se důvěře ve stále přenosově prokreslenějším vztahu zažít výrazný posun v naší blízkosti právě v souvislosti s tím, co po Levitově vzoru nazýváme „prací v těle“. V našem porozumění i praxi jde především o zvýšenou pozornost k tělově vnímaným (proti)přenosovým reakcím a užití tělově-pohybových intervencí na některých terapeutických křižovatkách.

Podobně jako u severoamerických kolegů ovšem tato naše pozorování probouzejí více otázek než odpovědí: můžeme sdílené úryvky z naší klinické práce vnímat šířeji jako příklady moments of meeting dvou terapeutických teritorií, ve kterých jsme profesně vyrůstali a ze kterých dlouhodobě čerpáme inspiraci pro postupné (a nikdy nekončící) formování jedinečného terapeutického stylu každého z nás? Jsou tyto momenty příkladem levitovského interweaving spíše než nediferencovaného integrování? A ještě podstatněji: do jaké míry pomohlo právě naše protkávání na tělo orientovaného uvažování a vztahově-psychoanalytického rámce prohloubit naše setkávání s Ladou a Zdeňkem? Pokud ano, které plochy onoho protkávání můžeme označit za obohacující a potencující kýženou terapeutickou změnu? Vztahují se především k pohledu na tělo jako rezervoár seberegulačních úzdravných impulzů, které stojí za to v terapeutickém prostoru zachytit a specifickými technikami rozvíjet (jak to tematizoval David Levit s odvoláním na principy SE a jak to ve své vinětě propracovává Veronika opírající se o biosyntézu především v okamžiku prohloubení Zdeňkova sebeposilujícího gesta)? Nebo jde spíše o rozšíření vnímání k nevědomému spoluprožívání a spoluodehrávání ve vtělených/tělových asociacích (jak ukazuje Ondřejův pohled na interakci s Ladou a propracovávání jeho tělových protipřenosových impulzů vyrůstající z biosyntetické výcvikové sebezkušenosti)? Leží někde tímto směrem reálná možnost pro klienty užitečného využití konceptů a nástrojů z různých terapeutických škol a tradic? Nebo svým akcentem na vztahové dopady zachycených momentů vlastně jen podtrhujeme základně psychodynamický fundus našeho zakotvení a „práce v těle“ jen zvýrazňuje starou psychoanalytickou moudrost „já je především tělesné“ formulovanou už praotcem Freudem nejpozději v roce 1923 (Freud 1999, str. 201)? Nebo jsme opomenuli ještě něco úplně jiného podstatného?

Doufáme, že sdílení našeho zájmu o diskuse, pochybnosti, konflikty nad těmito a dalšími otázkami formulovanými nejdříve v severoamerickém kontextu obohacené o ukázky z našich praxí pomůže nastartovat podobný rozhovor i v našem českém prostředí, kde vedle sebe existují velmi živé školy reprezentující psychoanalytické myšlení a na tělo orientované směry. Máme za to, že by takový rozhovor mohl nejen otevírat nové možnosti uvažování nás terapeutů, ale především prohloubit způsoby setkávání se s našimi pacienty.

Konflikt zájmů

Bez konfliktu zájmů.

Role autorů

Oba autoři přispěli ke vzniku všech částí textu článku a schválili jeho konečnou podobu.

Poznámky autorů

Tento výstup vznikl v rámci programu Cooperatio na FSV UK, vědní oblast Area studies.

Poznámky pod čarou

[1] Základní představení směru na www.biosynteza.cz

[2] PhDr. Yvona Lucká, odborná garantka ČIBu, se hrdě hlásí ke svému psychoanalytickému základu získanému v ještě polo-ilegálním výcviku v 80.letech.

[3] Boadella (1931-2021) prošel základní sebezkušeností u Dr. Oly Raknese (1887-1975), který byl vycvičen v berlínském psychoanalytickém institutu jako analyzand K. Horneyové a později O. Fenichela (než se od konce 30. let přidal k W. Reichovi tehdy již vyobcovanému z psychoanalytického prostředí).

[4] V případě O.M. k tomu ještě přistupuje dlouhodobý zájem o fenomény integrace, spolupráce, vymezování se různých oblastí bádání o člověku a (ve) společnosti v rámci teritoriálních studií řazených do sociálních věd.

[5] Tento nám velmi blízký koncept z oblasti vztahové psychoanalýzy původně definovala Boston Change Process Study Group viz Stern et al. (1998). Dnes již jde o široce používaný a dále prozkoumávaný koncept viz např. Duarte et al. (2021).

[6] Boadellovo uvažování v sobě propojuje tři starší na tělo orientované terapeutické tradice: zájem o disociaci a dynamiku nevědomí v podání Pierre Janeta, motivy proudění libidinózní energie a projevů charakterových obran na úrovni těla v díle Wilhelma Reicha a pojetí těla jako mapy životních zkušeností a vitality u Stanleyho Kelemana.

[7] Upřesněme v této souvislosti, že na tělo orientovaná psychoterapie nutně nezahrnuje práci s dotykem. Jejím specifikem je spíše pozornost věnovaná tělu: BPT vnímají tělo, tělové projevy, impulzy, gesta, svalovou tonalitu, dýchání atd. jako nedílnou součást toho, co se v terapeutickém poli odehrává a snaží se tyto fenomény zahrnout do interakce mezi terapeutem a klientem.

[8] Projekt původně pocházející z britské psychoanalytické školy, zaštítěný v našem prostředí Českou psychoanalytickou společností – blíže o něm na https://www.psychoanalyza.cz/infant-observation-pozorovani-malych-deti/