Jaký je vztah psychoterapie a společensko-politického systému? Je psychoterapie cestou k osvobození, emancipaci jedince, nebo nenápadným ochráncem statu quo?

Jak upozorňuje Gergen (2009), společenská konvence definuje normalitu, a tím i vymezuje, co jsou psychické obtíže, a stanoví jejich „problémovost“ (viz historické patologizování LGBTQ+). Gergen terapeuty chápe jako sociální aktivisty, kteří by měli tuto konvenci podrobovat věcné kritice, hledat její alternativy a obecně i společenské kořeny psychických potíží. Ať už jde o stres z přijímacích zkoušek ve vzdělávacím systému, kde o úspěchu často rozhoduje socioekonomický status rodičů (Prokop, 2020) či depresivitu LGBTQ+ v nedostatečně inkluzivní a ohleduplné společnosti s přetrvávající právní nerovností (viz např. Stašek et al., 2024). Terapeut by kromě vztahu s klientem měl promýšlet také vzájemný vztah klientův a svůj k širšímu společenskému systému, v němž se oba pohybují.

Jedním z důvodů toho, proč tento způsob uvažování není zcela samozřejmým, je proces společenské individualizace, který popisuje Beck (1992). Ten produkuje nutnost individuálního sebeprosazení se, ideál jednotlivce „neomezeného“ blízkými vztahy a závazky, plně přizpůsobivého trhu práce, na kterém se stává existenčně závislým. Uvažování o možnostech akce a změny v rámci širších sociálních skupin je vytlačováno. Systémové problémy společnosti jsou tak uchopovány jen svými důsledky, tedy coby psychické problémy jednotlivce, jeho selhání či nedostatky. Můžeme tak hovořit o intrapsychickém diskurzu, přednastaveném významovém poli, které zakotvuje psychické problémy pouze v nitru jedince a odvádí ho od úsilí o systémové zlepšení (Greenleaf & Bryant, 2012).

Psychoterapie se tak vyznačuje zvláštním atribučním zkreslením či alespoň slepou skvrnou: tendencí redukovat problémy klientů pouze na individuální úroveň, hledat jejich vysvětlení a řešení jen u klientů samotných. Je tedy namístě zvažovat určité sociopolitické účinky psychoterapie působící v zásadě ve čtyřech rovinách.

• Zaprvé, psychoterapie přímo pomáhá jednotlivcům změnit se tak, aby v rámci systému byli zdraví, spokojení, efektivní – a systém zůstal nerušeně v chodu. Přestože může vést jedince k myšlenkové emancipaci (např. od stereotypů), už ze své povahy spíše přizpůsobuje jedince systému než systém jedinci.
• Zadruhé, psychoterapie tímto svým způsobem práce systematicky utvrzuje v klientovi i veřejnosti představu o možnosti pouze individuální, nikoliv společenské změny.
• Zatřetí, psychoterapie může snadno vést nejen k přijetí sebe, ale i současné podoby společenského systému – včetně jeho chyb. Nalezení zdárného řešení pro sebe odvádí od nutnosti hledat řešení pro všechny.
• Začtvrté, psychoterapie řeší skrze jednotlivce i chyby systému, čímž je vytrhává ze systémového kontextu a znesnadňuje spatření jejich systémové podstaty – tedy i hledání systémových řešení.

V důsledku těchto čtyř popsaných rysů je psychoterapie spíše udržovatelem statu quo včetně jeho negativních projevů, jako jsou sociální nerovnost a imobilita. Status quo, systémovou úroveň problému lze chápat abstraktně, ale i konkrétněji diferencovat. Nejedná se jen o individualismus či intrapsychický diskurz, ale i určitý politický režim, způsob přeroz­dělování moci a bohatství. Psychoterapie se může dost snadno stávat služebníkem neoliberalismu při ošetřování jeho negativních důsledků a usnadňování fungování v jeho rámci (Madsen, 2015). Terapie dodává izolovanému jedinci, který si ji může dovolit, chybějící smysluplný vztah ve směnné logice trhu, a reprodukuje tak neoliberální diskurz. V konečném důsledku pak mluvíme i o zcela konkrétních politikách s konkrétními důsledky, a to mj. i na postavení a roli psychoterapie (např. nevalorizování platu školních psychologů, délka a náročnost vzdělávání klinických psychologů; viz Bezdíček, 2023).

Výzkum přitom naznačuje, že sami terapeuti obecně nechápou psychoterapii jako odtrženou od politiky, dokonce postrádají dostatečnou reflexi a uchopení této problematiky v rámci terapeutického výcviku (Winter, 2021). Kromě výcviku pak ani etické kodexy toto téma příliš nerozpracovávají, směřují spíše ke klientovi, zůstávají pouze na individuální úrovni (viz Madsen, 2015). Systémový problém tak opět necháváme na každém jednotlivém terapeutovi. Psychoterapie se neodehrává v hodnotovém vakuu, nikdy nemůže být zcela nezávislá na vnějším světě, sociopolitickém systému. Je otázkou, nakolik jsou terapeuti schopni a ochotni zcela samostatně cíleně reflektovat sociopolitický systém, jehož součástí jsou klienti i oni sami, a nebýt tak zapouzdřeni v jeho dominantních diskurzech a myšlenkových rámcích.

Právě zde lze totiž nalézt místo, kde Uroboros požírá svůj ocas. V rámci individualizace dochází k větší odtrženosti jedince od společnosti, zásadní proměně komunitního života a absenci sdíleného smyslu, což vede k jeho hledání právě v individuální psychoterapii (např. Sipiora, 2022). Nicméně už samotné Self je západní společností konstruováno individualisticky a individuální pozornost v psychoterapii jedince jen utvrzuje ve fokusu na sebe sama, vlastní sebe­realizaci (Watkins, 1992). Psychoterapie přejímá a posiluje dominantní individualistický diskurz soběstačného a nezávislého individuálního Self, který je však sám o sobě zdrojem absence soudržných komunit a pospolitosti – a tedy jedním ze spouštěčů psychických problémů řešených v psychoterapii (Cushman, 1990). Vzniká tak bludný kruh psychických potíží roztáčený samotnou psychoterapií.

V rámci psychoterapie existuje několik přístupů, které s tímto tématem více či méně cíleně pracují – dodejme však, že v zásadě nejde o přístupy majoritní. Narativní terapie umožňuje dekonstruovat znesvobodňující narativy o Self dané dominantními diskurzy, ekoterapie usiluje o změnu chápání Self coby součásti sociálního i přírodního světa (Ingle, 2021). Feministická terapie pak stojí na citlivém vyvažování sociokulturní kritiky (zejm. patriarchálních diskurzů) a pozornosti vůči konkrétní zkušenosti klienta. Za důležité považuje zvědomovat sociální kontext, důsledně reflektovat své hodnoty (zda nereprodukujeme normativní diskurz), „žít změnu prosazovanou pro klientky“ (Ingle, 2021; Madsen, 2015).

Přestože psychoterapie je často účinná a umožňuje zvýšit kvalitu života, mohla by být potenciálně účinnější při explicitnějším pojetí své společenské a politické roviny (ve výcvicích, etických kodexech) a důslednějším zohledňování vlivu společenského systému na problémy jedince. Jinak hrozí, že bude systémově vést spíše jedince k větší konformitě než společnost k proměně. Není jistě zodpovědností psychoterapie, aby kromě pomoci jednotlivcům ještě „vyřešila“ vady a limity statu quo. To však neznamená, že nemůže a nemá být prostřednictvím kritické reflexe jeho diskurzů (a sebereflexe terapeutů) podvratnou a emancipující silou, že nemá odhalovat s klienty systémové souvislosti psychických problémů a pomáhat jim čelit jejich původcům – a přerušit tak bludný kruh systémově podmíněných psychických obtíží. Žádný člověk, a to ani v terapii, není ostrov sám pro sebe.

Poznámky autorů

Děkuji prof. Zbyňku Vybíralovi za podporu – esej byla původně napsána v rámci jeho předmětu na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, bez povzbudivé zpětné vazby bych její vydání nejspíš ani nezvažoval.