Párová psychoterapie (či párová terapie) představuje svébytnou a rozvíjející se oblast psychoterapie, v rámci které vzniklo velké množství přístupů a metod, proběhly četné výzkumné studie a vznikly různé mezinárodní organizace (Gurman et al., 2015). Jak název napovídá, psychoterapeutické intervence jsou v tomto případě zaměřeny na partnerské dvojice. Lze také říci, že se párová terapie do jisté míry překrývá s manželskou terapií či rodinnou terapií (Crane, 2017; Gurman et al., 2015; Kratochvíl, 2000; Nichols & Davis, 2016). Na rozdíl od zaměření na celou rodinu typického pro rodinnou terapii se však párová i manželská terapie zaměřují na partnerskou dyádu. Přitom koncept párové psychoterapie nabízí zaměření na partnerské vztahy různého typu, čímž nabízí širší rámec než úžeji vymezená manželská terapie (Gurman et al., 2015).[1]

V tomto textu je pozornost věnována jednomu z etablovaných přístupů k psychoterapeutické práci s páry, a to přístupu zaměřenému na řešení. Záměrem textu je představit možnosti využití tohoto přístupu při práci s páry, je proto koncipován jako prakticky zaměřený a spíše přehledový. První část textu se proto věnuje základním principům přístupu zaměřeného na řešení a možnostem aplikace tohoto přístupu v párové psychoterapii. Těžištěm celého textu jsou pak dvě oblasti, které představují určité specifikum a zároveň i výzvu v párové terapii zaměřené na řešení. První z těchto oblastí je „protkávání“ a propojování perspektiv partnerů v terapeutickém sezení tak, aby mohly být slyšeny, akceptovány a dále užitečně rozvíjeny v konverzaci. Jde vlastně o různé způsoby, jak moderovat párové sezení tak, aby oba partneři mohli smysluplně participovat. Tato oblast hraje v přístupu zaměřeném na řešení zásadní roli, protože se zde zdůrazňuje spolupráce i kybernetická perspektiva, která přemýšlí celostně a zároveň pracuje s malými a lokálními změnami (de Shazer, 2017; Korman et al., 2020). Druhou oblastí, jíž se v tomto textu věnuje detailnější pozornost, je dojednávání preferované budoucnosti s oběma partnery. Jsou zde popsány možnosti, jak rozvíjet společnou představu žádoucí změny s partnery i jak pracovat v situacích, kdy jsou představy partnerů ohledně žádoucích změn různé, či dokonce protikladné. Zaměření na cíle nebo jiné formulace preferované budoucnosti hraje v přístupu zaměřeném na řešení ústřední roli (Berg, 2013; de Shazer et al., 2011; Ratner et al., 2012) a současně právě v kontextu párové terapie se objevují mnohé obtíže při dojednávání žádoucího směřování (Hoyt & Berg, 1998).

Přestože se text zaměřuje na uplatnění přístupu zaměřeného na řešení, věřím, že je možné z něj čerpat inspiraci i pro práci vycházející z jiných psychoterapeutických přístupů.

Přístup zaměřený na řešení a párová psychoterapie

Přístup zaměřený na řešení, plným jménem také krátká terapie zaměřená na řešení[2] (Solution-Focused Brief Therapy, zkr. SFBT), vytvořili v osmdesátých letech dvacátého století Steve de Shazer, Insoo Kim Berg a jejich kolegyně a kolegové z Brief Family Therapy Center v Milwaukee (USA). Vychází z tradice rodinné terapie (zejména komunikační a strategické terapie spojené s Mental Research Institute v Palo Alto) a inovativních způsobů práce Miltona H. Ericksona (de Shazer, 2017; Lipchik et al., 2012), filosoficky se pak nejvíce inspiruje v postmoderním myšlení (sociální konstrukcionismus, poststrukturalismus) a v teoriích komplexních systémů, proto lze SFBT zařadit mezi postmoderní či systemické přístupy v psychoterapii (Becvar & Becvar, 2012; Lipchik et al., 2012; Tarragona, 2008). 

SFBT se postupně stal široce respektovaným psychoterapeutickým přístupem (Becvar & Becvar, 2012; Sharf, 1995; Sommers-Flanagan & Sommers-Flanagan, 2012), který má své mezinárodní asociace (např. SFBTA, EBTA) a je aplikován na široké spektrum problémů a klinických kontextů (Dolan, 1991; Froerer et al., 2018; Pichot et al., 2009; Simon & Nelson, 2007). Rovněž probíhají četné výzkumy účinnosti i procesu SFBT (Franklin et al., 2011, 2017; Kim et al., 2019; Zhang et al., 2018). Přístup zaměřený na řešení se uplatňuje i při práci s páry (Berg, 1994; Connie, 2012; Hoyt & Berg, 1998; Iveson, 2003; Reiter, 2017; Weiner-Davis, 1992, 2002; Ziegler & Hiller, 2001, 2007) a některé výzkumy také poukazují na jeho účinnost i v tomto kontextu (Abusaidi et al., 2018; Davarniya et al., 2018; Franklin et al., 2011; Milner & Singleton, 2008).

Na rozdíl od většiny psychoterapeutických přístupů nerozvíjí přístup zaměřený na řešení cíleně žádné normativní teorie osobnosti ani teorie patologie (McKergow & Korman, 2009). Hlavním zaměřením teorií a jejich ověřováním je v SFBT naopak samotný proces terapeutické změny (Korman et al., 2020; Lipchik et al., 2012; Zatloukal, 2019, 2022). Protože SFBT nelze definovat na základě nějakých obecných teorií, ale ani na základě jednotlivých technik, navrhují autoři přístupu definovat tento způsob práce na základě principů, které lze přímo vztáhnout k praxi (de Shazer et al., 2011). Existuje mnoho způsobů jak tyto principy formulovat, v tomto textu vycházím z principů SFBT zformulovaných do akronymu RESENI (Zatloukal et al., 2019), přičemž poslední sloupec je upraven pro práci s páry. 

Tabulka 1: Principy SFBT

Ačkoli jednotlivé principy mohou na první pohled působit jednoduše, mají za sebou vždy určité teoretické zdůvodnění. Zaměření na rozvíjení žádoucího místo na eliminaci nežádoucího například koresponduje s neurovědnými zjištěními, že je pro člověka mnohem snazší zaměřit se na něco, co je, než na něco, co není, a že jakákoli představa (zaměřená na žádoucí i nežádoucí) vyvolává odpovídající prožitkový stav (Barrett, 2022; Gilbert, 2007). Význam úspornosti spojené s efektivitou dokumentují výzkumy rychlých a úsporných heuristik (Gigerenzer, 2000) i studie komplexních systémů, které ukazují, že komplexní systémy nelze plně pochopit, nelze v nich stanovovat deterministické příčinné vztahy, ani v plném rozsahu předvídat jejich chování, a přesto je lze smysluplně ovlivňovat na základě relativně jednoduchých procesů (Capra & Luisi, 2016; Cilliers, 2002; Gribbin, 2005; Mitchell, 2011).  Rovněž zaměření na proces, spolupráci, práci se změnami (odchylkami) a na improvizaci spojenou s individuálním přístupem má svou oporu v kybernetice a teoriích komplexních systémů (de Shazer, 2017; B. Keeney, 1990, 2009; H. Keeney & Keeney, 2012; Lipchik, 2002).  

K výše uvedeným obecným principům SFBT lze doplnit ještě některé specifické oblasti, které souvisejí s využitím SFBT v párové terapii:

• Neutralita – jde o zásadu, že terapeut v konzultaci nestraní žádnému z partnerů a rozvíjí spolupráci s oběma partnery (Anderson, 2009; Friedlander et al., 2018; Ziegler & Hiller, 2001). Protože pojem „neutralita“ se často zaměňuje s lhostejností terapeuta a je formulován spíše negativně (nestranit nikomu), někdy se místo něj používá pojem „stranění všem“ či multipartiality, aby se zdůraznila spíše rovina rozvíjení spolupráce a udržení více perspektiv současně (Anderson, 2009; Reiter, 2017). Nakonec lze tento princip rozšířit nejen na stranění všem osobám (partnerům), ale i na stranění všem perspektivám, tedy na postoj „to i ono“ (de Shazer, 2017).
• Struktura – čím větší je počet účastníků nějaké konverzace, tím větší význam má její struktura a moderování celého procesu. Jasná struktura terapeutického sezení pomáhá k tomu, aby partneři nevěnovali příliš mnoho času vzájemnému obviňování a opakovaným popisům problémů, podporuje bezpečné emoční klima terapeutického sezení a zvyšuje pravděpodobnost, že oběma partnerům bude v důsledku vyhovovat způsob, jakým je terapeutické sezení vedeno (Bedi et al., 2005; Friedlander et al., 2018; Lipchik, 2002).
• Zaměření na vztah – v párové terapii je možné se zaměřovat nejen na pocity a zkušenosti jednotlivců, ale i na jejich vztah a vzájemnou interakci (Berg, 1994; Connie, 2012). Vztah lze chápat jako emergentní fenomén systému (Capra & Luisi, 2016; Nelson, 2018), a je možné jej v konverzaci dokonce personifikovat. Tento princip lze využít například v cirkulárních otázkách (Cecchin, 1987; Fleuridas et al., 1986; Tomm, 1988), kupříkladu: „Předpokládejme, že Vy, Karle, byste se rozhodl věnovat více pozornosti Evě, jak by to ovlivnilo váš VZTAH? Jaký rozdíl myslíte, že by to přineslo?“

Z hlediska samotných terapeutických intervencí lze v zásadě říci, že v SFBT se při práci s páry používají podobné metody a techniky jako v individuální terapii (stručný přehled viz tabulka 2), jen se používají při práci s páry specifickým způsobem. V následujících částech tohoto textu je těmto specifikům věnována detailnější pozornost – zejména pak vzájemnému protkávání perspektiv a dojednávání preferované budoucnosti v párové terapii.

Tabulka 2: Základní techniky v SFBT

Protkávání perspektiv

První otázkou při snaze strukturovat terapeutické sezení s párem je nalezení způsobu, jak oba aktéry a jejich perspektivy propojit tak, aby oba partneři mohli být slyšeni a zároveň měli možnost smysluplně přispět do společné konverzace a podílet se tak na rozvíjení řešení (Reiter, 2017). Někdy se v tomto ohledu používá metafora tkaní či protkávání (de Shazer et al., 2011), která ukazuje na to, že snahou terapeuta je, aby obě perspektivy tvořily celek, který je pestrý (žádná perspektiva není umlčována), propojený (perspektivy jsou zanechány pospolu a vzájemně komentovány) a smysluplný (společně vytvořené významy). K tomuto protkávání perspektiv přispívá již samotný způsob, jakým terapeut moderuje vstupy jednotlivých partnerů. Několik možných způsobů moderování vstupů bude ukázáno níže. Je třeba předeslat, že se jednotlivé formy v terapii obvykle podle potřeby střídají a není nutné ani vhodné se rigidně držet jedné formy po celé terapeutické setkání. Zároveň je možné kteroukoli z forem použít v kterékoli části rozhovoru a při kterékoli technice (proto jsou i příklady záměrně voleny u různých technik z tabulky 2).

Prosté střídání

Nejjednodušší formou protkávání perspektiv je prosté střídání, při kterém je jeden z partnerů dotázán a druhý naslouchá a pak dostává prostor zase druhý partner a první naslouchá (viz rámeček). 

1. Terapeut se ptá osoby A (osoba B naslouchá).
2. Terapeut se ptá na stejnou otázku osoby B (osoba A naslouchá).

Příklad: Společný projekt [3]

T: Mám stejnou otázku pro vás oba… Podle čeho byste poznali, že tady to naše společné snažení bylo nějak užitečné, že se díky tomu něco změnilo k dobrému, ve vašem životě, ve vašem vztahu? Je jedno, kdo by začal, rád bych se na tuto věc zeptal každého z vás…
K1: Měla bych větší pocit, že nežijeme jen tak vedle sebe, ale že žijeme spolu, máme něco společného.
T: (ke K1) Můžete to ještě trochu rozvést? Klidně na úplně konkrétních příkladech z každodenního života… na čem by se projevilo, že víc žijete spolu a máte něco společného?
K1: Možná, že kdybychom trávili víc času spolu, třeba i bez dětí… a taky se domlouvali o důležitých věcech…
K2: (přerušuje) Ale vždyť já se s tebou vždycky domlouvám…
T: (přerušuje) Za chvilku bude prostor se víc podívat na Váš pohled na věc (otočí se na K1), slyšel jsem, že byste spolu trávili víc času, třeba i bez dětí a nějak se víc domlouvali o důležitých věcech… hmmm, dobře, díky… když bych se vrátil ke stejné otázce (otočí se na K2), jak byste Vy poznal, že to naše snažení tady bylo nějak užitečné?
K2: Já nevím… možná by bylo míň hádek a obviňování.
T: Slyším, že pro Vás je důležité, aby ubylo hádek a obviňování, když by tyto věci mizely, čeho by naopak přibývalo?
Tato varianta vytváří jasnou a přehlednou strukturu a tím posiluje pocit bezpečí (oba partneři vědí, že budou mít prostor se vyjádřit). Zároveň když jeden mluví, druhý partner naslouchá, čímž přirozeně dochází k jednoduchému protkávání perspektiv, protože jednotlivé vstupy jsou založeny na tom, co již bylo řečeno a slyšeno. V této variantě obvykle terapeut dbá na střídání, tedy v podstatě nedává prostor ke komentářům jednotlivých vstupů ze strany druhého partnera (viz vstup číslo 6), a dbá na to, aby se vrátil k druhému partnerovi se stejnou otázkou, jakou kladl prvnímu. Ke střídání nemusí dojít po každém vstupu, ale třeba po každé ucelenější výměně, přičemž délka výměn může být různá (kritériem není čas strávený mluvením s partnery jednotlivě, ale prostor pro oba věnovat se stejnému tématu). V našem příkladu byla takovým jedním celkem sekvence vstupů 1–4.

Střídání spojené s reflexí druhého partnera

Další možnou formou je střídání spojené s reflexí druhého partnera. Tato forma rozšiřuje předchozí o komentář druhého partnera vztahující se ke vstupu prvního partnera (viz rámeček).

1. Terapeut se ptá osoby A.
2. Terapeut se ptá osoby B na komentář k tomu, co říkala osoba A.
3. Terapeut se ptá osoby B na stejnou otázku jako v 1. bodě.
4. Terapeut se ptá osoby A na komentář k tomu, co říkala osoba B.

Příklad: Zázračná otázka

T: Předpokládejme, že zatímco dnes budete spát, stane se zázrak a ten zázrak způsobí, že ty vztahové problémy, se kterými jste sem přišli, zmizí… budou fuč… ale protože spíte, tak nevíte, že se ten zázrak stal. Podle čeho prvního ráno poznáte, že se stal zázrak a ty problémy ve vašem vztahu jsou pryč?
K1: Budeme se spolu zase normálně bavit… a nebudeme se pořád vracet k tomu, co se stalo.
T: O čem se v tom dni po zázraku budete – jak říkáte – „normálně bavit“?
K1: No, třeba co nás dnes čeká, na co se těšíme nebo… tak normálně prostě, no.
T: (ke K2) Když jsme tu s Petrem (K1) mluvili o tom, že byste se v tom dni po zázraku mohli nějak normálně bavit o tom, na co se těšíte, co vás čeká… a nebudete se vracet k tomu, co se stalo, jak Vám to znělo?
K2: No, to by bylo super, ale nevím, jestli to půjde, ono se nejde jen tak přenést přes to všechno, co bylo… teda aspoň mně to nejde…
T: Hmmm… a podle čeho Vy byste poznala, že se ten zázrak stal a že ty problémy zmizely, možná by to byl velký zázrak a chce to velkou představivost…
K2: To asi jo… asi bych byla schopná Petrovi víc věřit.

Tato forma může být užitečná zejména v případech, kdy terapeut vidí, že druhý z partnerů má silnou tendenci se vyjádřit k tomu, co první říká, nebo se tváří nesouhlasně, nebo naopak projevuje živý souhlas. Zároveň je důležité neztratit linku rozhovoru (v příkladu výše v konverzaci o zázračné otázce – viz vstup 7) a klienty k ní vrátit, aby nedošlo k překlopení konzultace do argumentování, hádky nebo vzájemného obviňování, a aby se neztratilo společné vytváření řešení.

Střídání se zahrnutím cirkulárních otázek a reflexí druhého partnera

Další formou protkávání perspektiv může být střídavé zahrnutí cirkulárních otázek (v užším smyslu)[4] i reflexí. Tato forma zachovává střídání, ale začíná nepřímo (cirkulárně), pak se zaměřuje na reflexi a opět navazuje cirkulární otázkou v užším smyslu (viz rámeček).

1. Terapeut se ptá osoby A, co si myslí, že si myslí osoba B.
2. Terapeut se ptá osoby B na komentář k tomu, co říkala osoba A.
3. Terapeut se ptá osoby B, co si myslí, že si myslí osoba A (vztaženo na stejnou otázku jako v 1. bodě).
4. Terapeut se ptá osoby A na komentář k tomu, co říkala osoba B.

Příklad: Škála pokroku

T: Mluvili jsme docela podrobně o tom, jak byste chtěli ve svém vztahu fungovat… Říkám si, že kdybychom měli nějakou pomyslnou stupnici od 0 do 10, kde desítka by byla přesně to všechno, co jste popisovali, a 0 by byl opak, kde byste každý z vás řekli, že právě teď jste? Nemusíte to zatím říkat nahlas, jen si to chvilku promyslete… Máte? Dobře… Rád bych se na to podíval trochu neobvyklým způsobem, může být? (ke K1) Kdybyste si měla tipnout, kam na škálu by váš vztah a jeho fungování umístil Jiří, co byste řekla?
K1: Hmmm… asi na 4, nebo 5.
T: Říkáte 4, nebo 5… než se Jiřího zeptáme, zajímalo by mě, co myslíte, že by ho vedlo k tomu, že by dal na 4, nebo 5 a ne míň, třeba 0, nebo 1?
K1: Myslím, že se oba snažíme na tom pracovat (chvíli popisuje rozdíl mezi 0 a 4/5, jak by jej podle jejího soudu mohl vnímat Jiří).
T: Dobře, děkuji… (ke K2) Sám jsem zvědavý, zda to Iva dobře tipla, jak to vidíte Vy?
K2: Já bych dal i šestku, ale jinak je pravda, že taky vidím snahu to nějak mezi náma zlepšit, i ty hádky jsou teď míň často (povzbuzován T chvíli popisuje rozdíl mezi 0 a 6).
T: (Obrací se ke K1) Překvapilo Vás, že Jiří dal šestku?
K1: To jo, myslela jsem, že je spíš skeptický. 
T: Je to příjemné překvapení? Nebo Vás naopak mrzí, že není trochu skeptičtější?
K1: Ne, ne… Jsem ráda (směje se).
T: (Obrací se ke K2) Kdybych naopak požádal Vás, abyste si tipnul, kam by na stejné škále umístila váš vztah Iva, co byste řekl?
K2: Já nevím… třeba 5.
T: Pětku? A na základě čeho myslíte, že by dala 5 a ne třeba nějaké nižší skóre?
K2: Myslím, že před půlrokem to bylo o hodně horší… (pokračuje v popisu toho, co by K1 mohla vnímat jako rozdíl mezi 0 a 5).

Tato forma vnáší určitý prvek hravosti a zároveň pomáhá vzájemně zviditelnit předpoklady obou partnerů o tom druhém a jejich pohled na věc. Někdy bývá pro oba překvapením, jak moc se strefili, či naopak nestrefili do toho, co si druhý myslí. V rámci konverzace vedené touto formou může být užitečné využít rozdíly (viz například 7). Tuto formu lze v obměněné podobě využít i při práci s jednotlivcem, která se týká párového tématu, akorát místo reflexe nepřítomného partnera lze zařadit reflexi partnera přítomného (jaké pro něj je to, co si myslí, že si jeho partner myslí). 

Sekvenční popisy

Kromě různých forem moderování vstupů klientů je z hlediska protkávání perspektiv užitečné dbát na sekvenčnost popisů či popisy „řetězců interakcí“ (Ratner et al., 2012; Zatloukal & Tkadlčíková, 2020). Jde o to, že společně vytvářené popisy nejsou statické obrazy situací (například preferované budoucnosti či výjimek), ale jde spíše o určité příběhy, které se dějí a na nichž se oba partneři podílejí a vzájemně na sebe reagují. Sekvenční popisy se obvykle zaměřují na to, čeho si jeden z partnerů všímá, jaké to pro něj je, jak na to zareaguje, čeho si pak všímá druhý partner, jaké to je pro něj a jak na to reaguje a takto stále dokola. Sekvenční popis lze opět využít u kterékoli techniky SFBT. V Tabulce 3 je uvedeno několik příkladů otázek rozvíjejících sekvenční popisy při práci s preferovanou budoucností.

Tabulka 3: Sekvenční popis při práci s preferovanou budoucností (příklady)

Pro názornost lze konverzaci se sekvenčními popisy znázornit jako určitou pomyslnou pavučinu (obr. 1), rozdělenou mezi dvě osoby (označené A a B). Základní „vlákna“ pomyslné pavučiny představují významné záchytné body konverzace se sekvenčními popisy – je zde zachycen bod, kdy si jeden z partnerů něčeho všimne (vnímání), objeví se u něj nějaké pocity, myšlenky a chování, což může být opět přístupovým bodem pro vnímání a reakce druhého z partnerů. Podle těchto základních bodů se lze v terapeutickém rozhovoru dobře orientovat a zároveň je vzájemně systematicky propojovat (což je znázorněno tenkými vlákny pavučiny vedenými mezi hlavními vlákny).

Obrázek 1. Schéma sekvence interakcí.

Schéma není vhodné chápat příliš rigidně, není ani nutné postupovat v přesně daném pořadí vnímání – pocity – myšlenky – chování. Je však užitečné mít na paměti, že tyto kategorie, které jsme v naší kultuře zvyklí často popisovat a vnímat odděleně, tvoří jediný propojený komplexní proces (Barrett, 2022; Mitchell, 2011) a je vhodné toto propojení udržet i ve způsobu, jak terapeut vede terapeutické sezení (Nelson, 2018; Zatloukal & Tkadlčíková, 2020).  Schéma také prakticky poukazuje na zásadu SFBT založenou na Wittgensteinově tezi, že vnitřní procesy (jako emoce či myšlenky) vyžadují vnější kritéria (chování), protože bez vnějších projevů zachytitelných druhým partnerem není možné takové stavy nějak uchopit a rovněž není možné navazovat v sekvenčním popisu (de Shazer et al., 2011; G. Miller & de Shazer, 2000; Wittgenstein, 2019).

Dojednávání preferované budoucnosti v párové terapii

Pojem „preferovaná budoucnost“ označuje v SFBT to, co by si klient přál, aby s pomocí terapie nastalo (Ratner et al., 2012). Jinými slovy řečeno, „všechny otázky, které směřují k popisu toho, co klient chce (nebo k popisu toho, co nahradí u klienta to, co nechce), jsou otázky na preferovanou budoucnost“ (Iveson et al., 2012, s. 43). Je dobré si uvědomit, že preferovaná budoucnost v SFBT neoznačuje něco, co by terapeut přál klientům nebo co si terapeut myslí, že je pro klienty správné, a snaží se je o tom přesvědčit. V centru zaměření na preferovanou budoucnost stojí přání klientů a teprve později se například při formulování zakázky (společného projektu) terapeut rozhoduje, zda případný kontrakt koresponduje s jeho nabídkou. Otázky zaměřené na preferovanou budoucnost rovněž nejsou jednoduché zjišťovací otázky, díky nimž by se terapeuti jen dozvěděli informace o přáních klientů. Spíše je vhodné je chápat jako spolupracující a tvůrčí proces, jako společné vytváření smysluplného směru pro párovou terapii (Strong, 2009; Weatherall & Gibson, 2015). Zaměření na preferovanou budoucnost v SFBT má mnoho podob, z nichž některé již byly zmíněny – lze se zaměřit například na společný projekt, vizi preferované budoucnosti, cíl, dovednost či drobné známky zlepšení (Zatloukal & Žákovský, 2019). Vzniklo také velké množství nejrůznějších technik zaměřených na preferovanou budoucnost, které se často využívají jako prožitkové (experiencial) techniky (Dolan, 1991; Zatloukal & Žákovský, 2019; Ziegler & Hiller, 2001). Důležitou roli hraje dobré načasování a přizpůsobení formy konverzace o preferované budoucnosti klientům (Hoyt & Berg, 1998; O’Hanlon Hudson & O’Hanlon, 1991). Následující příklad ukazuje adaptaci zázračné otázky při práci s párem.

Příklad z praxe: Kouzelná večeře

Pracoval jsem s manželským párem ve středním věku, který vedl v jednom větším městě restauraci. Ačkoli jsem se zpočátku zaměřil na jejich očekávání od párové terapie, oba byli hodně ponoření do problémů, s nimiž se ve svém vztahu potýkali. Nechal jsem jim tedy určitý prostor, v němž popisovali, že manžel se před několika měsíci vrátil z vězení, kde strávil asi dva roky kvůli daňovým deliktům. Manželka se během té doby stala podle svých slov nezávislejší, věnovala se osobnímu rozvoji, józe, meditaci a podobným věcem, které manžel spíše znevažoval a označoval za „hlouposti“. Mezi manželi vznikalo mnoho konfliktů a hádek, a dokonce vážně uvažovali o rozvodu. Párová terapie byla jakousi „poslední šancí“ s tím, že zejména manžel byl k tomu, že by jim terapie mohla pomoci, poměrně skeptický. Jediný bod první části sezení, který se zdál být alespoň trochu „živý“, byla část, kde popisovali svou restauraci a to, co je na jejich práci baví. Poté, co jsem potvrdil náročnost situace, kterou procházejí, jsem se zeptal: „Zaujalo mě, jak jste popisovali vaši restauraci jako „kouzelné místo“, kde se lidé většinou cítí dobře a vy to tam máte také rádi. Předpokládejme, že možná dnes nebo nějaký následující den budete spolu sedět ve své restauraci a dáte si na večeři nějaké své oblíbené jídlo. A protože to místo je kouzelné, mohou se zde dít i poněkud kouzelné věci. Předpokládejme, že to jídlo je nejen skvělé, ale zároveň je kouzelné a nějak pozitivně na vás dva a na váš vztah zapůsobí, takže si začnete všímat, že se něco mezi vámi nějak začalo měnit k lepšímu. Co bude to první, co vám napoví, že se něco mezi vámi a ve vás změnilo?“ Po chvíli ticha manželka pronesla: „Viděla bych, že se manžel usmívá.“ Od této věty jsme se odrazili a společně jsme (s využitím pavučinového schématu, obr. 1) zkoumali, jaké změny se v jejich vztahu objeví. Manžel byl zpočátku skeptický a vstupoval do rozhovoru jen minimálně, ale postupně oba rozhovor vtáhnul a společně popisovali situaci, v níž by se více smáli, lépe spolu komunikovali, respektovali navzájem své různé názory, častěji se milovali a podobně. Během konzultace se změnila i celková atmosféra sezení a několikrát jsme se i společně zasmáli. Manželka to na konci sezení komentovala tím, že snad poprvé od návratu z vězení viděla manžela se smát. Komentoval jsem to tím, že už samotné povídání o jejich kouzelné věčeři malé záblesky toho kouzla, zdá se, přinesly. Na příštím setkání manželé referovali o některých posunech poté, co si spolu zašli na večeři (i když se nakonec rozhodli večeřet v jiné restauraci než ve své vlastní). Oba vyjádřili naději, že by situaci mohli zvládnout a také odhodlání na svém vztahu pracovat. Následně jsme měli ještě šest setkání, během nichž se podařilo udělat poměrně významný pokrok.

Shoda partnerů na společném směřování v párové terapii

Výše uvedená ukázka představuje situaci, kdy se oba partneři do značné míry shodli na společném směřování – oba chtěli lepší komunikaci, společný smích, zlepšení v sexuálním životě či vzájemný respekt. Můžeme říci, že oba partneři přibližně sdílejí stejnou vizi preferované budoucnosti, tedy představu, jak chtějí spolu žít a fungovat. V takovém případě lze jednoduše aplikovat postupy SFBT známé z individuální terapie (viz např. tabulka 2) – lze například sledovat pokrok směrem k preferované budoucnosti s využitím škál, zaměřit se na předzvěsti preferované budoucnosti, formulovat drobné známky zlepšení apod. (Berg, 2013; de Shazer et al., 2011).

Někdy se v rámci stejné vize domlouvají různé cíle či dovednosti pro jednotlivé partnery. Využijeme-li s určitým pozměněním výše uvedený příklad z praxe, mohl by se například manžel zaměřit na rozvíjení respektu k tomu, co je nyní důležité pro manželku, zatímco manželka by se mohla primárně zaměřit na některé změny v oblasti intimního života páru. V takovém případě je celkové směřování společné, jen každý z partnerů si volí svůj způsob, jak tomuto společnému směřování přispět tím, že se něco nového naučí (dovednost) nebo něčeho dosáhne (cíl). V rámci párové terapie je užitečné, že partneři navzájem o svých „projektech“ vědí, mohou se v nich rovněž navzájem podporovat (v rámci sezení je užitečné se na konkrétní formě vzájemné podpory dohodnout) a mohou pozorovat změny, které se druhému v jeho „projektu“ daří. Ačkoli se jedná o dva relativně samostatné projekty, jsou zaměřené na společnou vizi a vzájemně provázané.

Pro práci s preferovanou budoucností v SFBT je shoda partnerů na preferované budoucnosti vítaná, ale na druhou stranu není nezbytná. V následujícím textu budou popsány některé možnosti práce s páry, kde k takové shodě na preferované budoucnosti nedošlo.

Různá směřování partnerů v párové terapii

Občas dojde při dojednávání preferované budoucnosti k situaci, kdy každý z partnerů má svou vizi preferované budoucnosti nebo její část, kterou sice přímo nesdílejí, ale zároveň je pro druhého partnera přijatelná a je nějak slučitelná s jeho představou preferované budoucnosti. Kdybychom opět lehce upravili předchozí příklad z praxe, mohlo by zaměření manželky na osobní rozvoj tvořit oblast, kterou sice manžel nesdílí, ale dokáže ji akceptovat. Dokonce může manželku podobně jako v předchozí variantě v jejím směřování podporovat, čímž jí jednak poměrně názorným způsobem vyjadřuje lásku a péči a jednak nepřímo přispívá k rozvíjení vzájemného vztahu. Podobně manželovo směřování k obnovení vztahů s přáteli a známými po návratu z vězení může být něčím, co může manželka podporovat a rozvíjet podobným způsobem. Varianta dvou relativně oddělených vizí se vzájemnou podporou je sice poměrně vzácná, ale lze s ní rovněž smysluplně pracovat. Lze říci, že na rozvoji vztahu se v takovém případě pracuje nepřímo přes propojování směřování a podpory jednotlivých partnerů.

Největší výzvu pro párovou terapii obvykle představuje varianta, kdy je směřování obou partnerů rozdílné, a navíc ještě pro druhého partnera nepřijatelné. Směřování jednoho jde pomyslně proti směřování druhého, takže se zdá, že nelze pracovat s oběma najednou. Takovou situaci lze označit jako nesoulad ve směřování. Tyto situace nejsou v párové terapii nijak neobvyklé (Hoyt & Berg, 1998; Iveson, 2003). Typickými příklady jsou situace, kdy jeden z partnerů chce dítě, a druhý nikoli, nebo kdy se jeden z partnerů chce rozejít, zatímco druhý chce ve vztahu pokračovat (případně ho zachraňovat). Podobný nesoulad směřování vzniká například v situacích, kdy jeden z partnerů se chce stěhovat za výhodnou pracovní nabídkou, a druhý nikoli, nebo kdy panuje zásadní nesoulad ohledně výchovy dětí apod.

Jednou z možností je postup, který nazývám zaměření na průnik preferovaných budoucností. V teorii množin zahrnuje průnik množin A a B všechny prvky, které jsou společné oběma množinám. V párové terapii jde o to, že v rámci preferovaných budoucností obou partnerů hledáme co největší společný prostor (průnik) i přesto, že se představy partnerů zásadně rozcházejí.

Příklad z praxe: Zlepšit komunikaci

Pracoval jsem s manželským párem, kde přáním manžela bylo vztah udržet a napravit, zatímco manželka se chtěla rozejít. Když jsme chvíli zkoumali jejich přání a představy, ukázalo se, že v obou zazníval společný aspekt – zlepšit vzájemnou komunikaci. Manžel to vnímal tak, že pokud chtějí ve vztahu pokračovat a nějak fungovat, bude potřeba jejich komunikaci zlepšit. Manželka chápala potřebu zlepšit komunikaci tak, aby byli schopni se během rozvodu a po něm domlouvat na důležitých věcech ohledně péče o děti apod. Ačkoli oba měli jiné důvody, oba se shodli na tom, že zlepšení komunikace by mohlo být užitečným cílem naší spolupráce. Často jsem to pak v konzultaci uváděl slovy: „Ať už se rozhodnete spolu zůstat a rozvíjet vztah, nebo se nějak důstojně rozejít, jak by měla vypadat vaše komunikace?“ Během spolupráce jsem se tedy společně s oběma zaměřoval důsledně na zlepšování komunikace a nechával jsem stranou, jakým směrem se jejich vztah nakonec bude ubírat. Domluvili jsme se na tom, že bude dobré napřed vylepšit vzájemnou komunikaci a pak přikročit k rozhodování o tom, jak dál se svým vztahem pokračovat. Po několika sezeních manželé popisovali zlepšení vzájemné komunikace na konkrétních situacích. Manželka dokonce na posledním setkání zmínila, že zvažuje možnost zůstat přáteli nebo se třeba k sobě někdy v budoucnosti vrátit. Oba se shodli na tom, že se již dokážou mnohem lépe a klidněji domlouvat a sdílet, co je potřeba, a že věří, že se dokážou společně dobře rozhodnout a kdyby potřebovali, vědí, kam se obrátit.

Jinou variantou je uplatnit postoj „to i ono“ (de Shazer, 2017), tedy žádnou z možností předem nevylučovat, ale všechny pečlivě prozkoumat a pomyslně v konverzaci položit vedle sebe. Detailní popisy jednotlivých variant („Jak to bude konkrétně vypadat?“, „Jaký rozdíl to způsobí?“, „Co dobrého to přinese?“ apod.) spojené s využitím protkávání popsaným výše mohou přinést zmírnění dichotomie „buď to, anebo tamto“. Varianty mohou být předloženy vedle sebe a se stejnou pečlivostí popsány, čímž se často ještě objeví jiné tvořivé varianty. Lze k tomu využít i von Kibédovu metodu známou jako „tetralema“ (Sparrer, 2007), která nejen že neredukuje množství možností (ze dvou na jednu), ale naopak možnosti ještě rozšiřuje. Zahrnuje totiž „variantu A“, poté „variantu B“, rovněž variantu „A i B“, a nakonec i variantu „ani jedna z těchto (ani A, ani B)“. Takové zadání vede partnery k vytváření varianty, která spojuje obě protikladné varianty (A i B), nebo naopak varianty, která nezahrnuje ani jednu z možností a je úplně nová, čímž se vytváří prostor pro opravdu originální nápady. S těmito variantami lze pracovat i v prostoru, kdy se jednotlivé varianty napíší na listy papíru a rozmístí po dohodě s klienty po terapeutické místnosti. Poté se společně procházíme jednotlivými stanovišti a zkoumáme jednotlivé varianty, včetně pocitů, myšlenek, chování a vzájemných interakcí. Cílem techniky není urychlit rozhodování, ale často dilematické varianty rozšířit na více možností a tím vytvořit prostor pro tvořivější a užitečnější rozhodnutí.

V některých případech se při nesouladu ve směřování lze zaměřit na to, jak se jim daří v rámci tohoto nesouladu fungovat, jaké to pro ně má přínosy i negativní důsledky, jak dlouho chtějí či mohou v daném nesouladu pokračovat nebo co jim pomáhá tuto situaci zvládat. Toto zaměření může být zvlášť důležité v situacích, kdy jeden z partnerů, nebo dokonce oba partneři jsou na párové terapii nedobrovolně. Mohou být posláni nějakou institucí nebo osobou (OSPOD, soud, náboženská autorita, vlivní příbuzní či přátelé, jeden z partnerů „přinutí“ druhého chodit na terapii apod.). Někdy jeden nebo oba partneři změnu nechtějí, ale někdo jiný vlivný potřebu změny vnímá. V jiných případech by partneři změnu uvítali, ale příliš nevěří, že by terapie mohla pomoci. Někdy jeden z partnerů (nebo oba) potřebuje otestovat, zda má smysl do jejich vztahu investovat energii a úsilí a snažit se jej vylepšit, nebo zda je jejich vzájemný vztah natolik poničený, že už nemá smysl se jej snažit udržovat a rozvíjet. Osobně mi připadá mnohem lepší takové testování provést formou zkoumání výjimek nebo experimentů mezi sezeními, kde se ukazuje dynamika systému v praxi, než se snažit tuto otázku řešit nějak teoreticky, nebo dokonce z pozice terapeuta vydávat k této otázce nějaké expertní stanovisko.

V neposlední řadě lze při nesouladu směřování partnerů nabídnout individuální sezení. Vzhledem k tomu, že nepovažuji za vhodné kombinovat individuální a párová sezení se stejnými klienty, postupuji v podobných případech většinou tak, že doporučím některé z kolegů na individuální sezení. Tím zůstává pro budoucnost otevřená možnost pokračovat případně společně v párové terapii. Někdy dojde k tomu, že se s jedním z partnerů domluvím na individuální spolupráci, čímž se mi ale do budoucna uzavře možnost pracovat s druhým partnerem individuálně i možnost pracovat opět s celým párem. V případě potřeby však opět mohu doporučit jiné párové terapeuty.

Jednotlivé varianty práce s preferovanou budoucností shrnuje tabulka 4. Obecně se snažím postupovat v rámci tabulky shora dolů, tedy primárně pokud možno formulovat společnou vizi preferované budoucnosti obou partnerů. Teprve když se ukáže, že tato cesta není možná, zaměřuji se na jiné varianty práce s preferovanou buducností.

Tabulka 4: Varianty práce s preferovanou budoucností v párové terapii

Závěr

Z textu je patrné, že práce s páry v SFBT je založená na stejných principech a technikách jako jakákoli jiná terapeutická práce v rámci tohoto přístupu (Iveson, 2003). Přestože principy a metody při SFBT práci s páry zůstávají stejné, jejich aplikace v kontextu párové psychoterapie vyžaduje některé specifické dovednosti a znalosti. V tomto směru jsem v textu zdůraznil dvě oblasti – protkávání perspektiv a dojednávání preferované budoucnosti s více aktéry (v tomto případě partnery). Je pravděpodobné, že seznam oblastí, které jsou významné pro SFBT při práci s páry, by mohl být delší. Na straně druhé mám za to, že obě zmíněné oblasti se na takovém pomyslném seznamu budou vyjímat na předních místech. Alespoň soudě podle zkušenosti z lektorování či supervizí, kde se u práce s páry tyto dvě oblasti objevují se železnou pravidelností. V textu jsem se snažil nabídnout podněty zejména pro psychoterapeuty uplatňující v párové terapii přístup zaměřený na řešení. Zároveň doufám, že uvedené myšlenky či příklady z praxe mohou přinést nějaké inspirace i pro párové psychoterapeuty vycházející z jiných psychoterapeutických přístupů.

Konflikt zájmů

Bez konfliktu zájmů.

Poznámky

[1] V textu používám pro jednoduchost k obecnému označení účastníků párové psychoterapie slovo „partner“ nebo v množném čísle „partneři“. Ačkoli je toto slovo v češtině v mužském rodě, označuje v obecném použití účastníky párové psychoterapie bez ohledu na rod. V kontextu párové psychoterapie mohou být klienty „partneři“ bez ohledu na genderovou identitu či sexuální orientaci.

[2] Důraz na slovo „krátká“ v názvu tohoto přístupu měl podle mého názoru své velké opodstatnění zejména v době jeho vzniku, kdy ještě panovaly poměrně velké diskuse ohledně toho, zda užitečná psychoterapie s dlouhodobým pozitivním efektem může zároveň sama o sobě trvat krátkou dobu. Stanovisko autorů přístupu spočívalo v tom, že primární otázkou není samotná délka terapie, ale celkové nastavení terapeuta a jeho přístup. Rozlišují proto mezi krátkou (brief) a krátkodobou (short-term, time-limited) terapií –zatímco krátkodobá terapie je definována počtem sezení, krátká terapie je definována celkovým přístupem terapeutů a terapeutek a obecně kratší doba trvání terapie je spíše vedlejším produktem takového přístupu než cílem (de Shazer, 2017). Vzhledem k nedorozuměním, které označení „krátká terapie“ přináší, používám raději výraz přístup zaměřený na řešení s předpokladem, že když je terapie zaměřená na řešení, je z podstaty věci i „krátká“ (Macdonald, 2011; Shennan, 2014) a někdy je i současně krátkodobá. Zároveň v textu z úsporných důvodů ponechávám i zavedenou zkratku SFBT.

[3] Příklady v této části jsou pouze ilustrační, i když vycházejí z reálných terapeutických konverzací, nejde o doslovné přepisy. T označuje terapeuta či terapeutku, K1 a K2 označuje klienty párové terapie.

[4] Cirkulární otázky v širším slova smyslu jsou otázky, které zviditelňují cirkularitu interakcí a vzorců v systémech (Fleuridas et al., 1986; Tomm, 1988), tedy jakékoli zaměření na protkávání (řečeno v pojmech tohoto textu). Ve velmi úzkém slova smyslu se někdy o cirkulárních otázkách mluví jako o otázkách, které mapují, jak nějaká osoba vnímá perspektivu jiné osoby, neboli co si osoba A myslí, že si myslí osoba B (von Schlippe & Schweitzer, 2001). V tomto smyslu je pojem cirkulární otázky používán i zde.