Zahajování psychoanalýzy v předběžné konzultaci: Od diagnostikujícího posuzování k iniciování jedinečné rozmluvy

Zahájení psychoanalýzy předcházejí předběžná setkání s potenciálním analyzandem. Psychoanalýza v otázce „předběžných konzultací“ prodělala historický vývoj od diagnostikujícího posuzování psychopatologie a osobnosti pacienta a od hledání objektivních kritérií, které by umožnila spolehlivě určit jeho „způsobilost“ či „analyzovatelnost“, k položení důrazu na to, od první konzultace podněcovat pacientův zájem o vlastní duševní fungování a probouzet jeho potenciálu pro to, stát se participují- cím účastníkem psychoanalytického procesu. Autor rozvíjí tezi, že nelze stanovit jednoznačná kritéria, která by dovolovala dopředu určit „vhodného“ pacienta do psychoanalýzy, ani nelze předjímat, jestli bude pacient „analyzovatelný“ a analýza úspěšná, protože do hry vstupují kromě proměnných na straně pacienta také osobnostní proměnné na straně psychoanalytika a dále specifická povaha jejich vzájemné interakce a interpsychického „utkávání“ jejich dvou nevědomí, které má dynamickou povahu a vyvíjí se v čase. Tezi ilustruje kasuistický zlomek analyzanda, který se zpočátku nezdál být pro analýzu vhodný, ale nakonec z ní v daném čase a s daným analytikem profitoval.