V integračních ambicích Slovenské republiky směrem k Evropské unii (EU) ve druhé polovině 90. let hrály značnou roli změny v systému stran a růst či pokles politické relevance jednotlivých politických formací. Strany, které utvořily vládní koalici po parlamentních volbách na podzim 1994, se ukázaly neschopné naplnit šanci na rychlý vstup země do EU společně s visegrádskými sousedy, která tehdy existovala. Důvody spočívaly ať už přímo v jejich ideové a programové orientaci (Sdružení dělníků Slovenska - ZRS, Slovenská národní strana - SNS) nebo nepřímo v neochotě přizpůsobit metody uplatňované ve vnitřní politice standardům západních liberálních demokracií (Hnutí za demokratické Slovensko – HZDS). Naopak politické strany, které se dostaly k vládě po parlamentních volbách 1998 udělaly ze vstupu do unie prioritu číslo 1.
Výkyvy v politické relevanci stran velmi výrazně ovlivnily jak výsledek voleb 1994, tak voleb 1998. Propad prointegračně orientované Strany demokratické levice (SDĽ) ve volbách 1994 šel především na úkor vzestupu radikálně levicového ZRS. Ve volbách 1998 naopak uspěly nové proevropsky orientované politické formace - Slovenská demokratická koalice (SDK) a Strana občanského porozumění (SOP) a došlo k vzestupu SDĽ, přičemž se znovu nedokázala prosadit ZRS. Vznik nového politického subjektu Smer v prosinci 1999 a následný prudký vzestup jeho voličských preferencí až k pozici druhé nejsilnější politické strany zasáhl celý stranický systém. Naskýtá se přitom otázka jestli a zda vůbec může tato strana ovlivnit integrační ambice Slovenska.