Kopeček, L. (2001). Nová politická strana Smer ve slovenském stranickém systému. Ohrožení vstupu země do Evropské unie?. Středoevropské politické studie, 3(1). Získáno z https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/3852/5435
Pozice strany Smer ve slovenském stranickém systému

 

Nová politická strana Smer ve slovenském stranickém systému.

Ohrožení vstupu země do Evropské unie?[*]

Lubomír Kopeček

 

Politické strany a evropská integrace

V integračních ambicích Slovenské republiky směrem k Evropské unii (EU) ve druhé polovině 90. let hrály značnou roli změny v systému stran a růst či pokles politické relevance jednotlivých politických formací. Strany, které utvořily vládní koalici po parlamentních volbách na podzim 1994, se ukázaly neschopné naplnit šanci na rychlý vstup země do EU společně s visegrádskými sousedy, která tehdy existovala. Důvody spočívaly ať už přímo v jejich ideové a programové orientaci (Sdružení dělníků Slovenska - ZRS, Slovenská národní strana - SNS) nebo nepřímo v neochotě přizpůsobit metody uplatňované ve vnitřní politice standardům západních liberálních demokracií (Hnutí za demokratické Slovensko – HZDS). Naopak politické strany, které se dostaly k vládě po parlamentních volbách 1998 udělaly ze vstupu do unie prioritu číslo 1.

Výkyvy v politické relevanci stran velmi výrazně ovlivnily jak výsledek voleb 1994, tak voleb 1998. Propad prointegračně orientované Strany demokratické levice (SDĽ) ve volbách 1994 šel především na úkor vzestupu radikálně levicového ZRS. Ve volbách 1998 naopak uspěly nové proevropsky orientované politické formace - Slovenská demokratická koalice (SDK) a Strana občanského porozumění (SOP) a došlo k vzestupu SDĽ, přičemž se znovu nedokázala prosadit ZRS. Vznik nového politického subjektu Smer v prosinci 1999 a následný prudký vzestup jeho voličských preferencí až k pozici druhé nejsilnější politické strany zasáhl celý stranický systém. Naskýtá se přitom otázka jestli a zda vůbec může tato strana ovlivnit integrační ambice Slovenska.

 

Analýza postavení Smeru

Vznik Smeru představuje ve stranickém systému trend, který rozhodně není nový. Tato strana se od počátku profiluje jako formace postavená na osobě charismatického vůdce.[1] Zakladatel Smeru a bývalý místopředseda a poslanec za SDĽ Robert Fico využil situace, kdy reformy současné vládní koalice vedly k tvrdým sociálním dopadům a následné nespokojenosti značné části elektorátu vládních stran. Nejvíce na to voličskou podporou doplatila SDĽ. Fico tak vlastně zopakoval cestu, kterou před ním šel Ján Lupták - předseda ZRS. Lupták využil “zrady”  SDĽ v očích části jejích voličů, když ta v roce 1994 utvořila přechodnou Moravčíkovu vládu s pravicovými stranami. Nesla tak spoluodpovědnost za některé nepopulární kroky této vlády. Ficova strategie vsadila na distancování se od obdobné “zrady” programu SDĽ po volbách 1998 a na kritiku nedodržování jejích předvolebních slibů.

Šéf Smeru obohatil strategii strany i o další prvky. Především  nabídl voličům alternativní “třetí cestu”.[2] Jde o to, že Fico koncipoval Smer jako alternativu vůči dvěma stranickým blokům, které se v průběhu posledních let na Slovensku zformovaly a vyhranily. Jeden tvoří HZDS a SNS (do roku 1998 i se ZRS), druhý dnešní vládní strany. Fico opřel svou rétoriku o tvrdou kritiku politiky prováděné vládními stranami, přičemž si ale Smer udržoval odstup od ostatních dvou opozičních parlamentních stran HZDS a SNS. Konkrétně je to možné vidět například v kauze referenda o předčasných parlamentních volbách v listopadu 2000. Smer sice vyzval občany k účasti v referendu, které pro něj bylo objektivně užitečné, ovšem na referendové kampani se aktivně neúčastnil. Tato strategie Smeru přitom není ve slovenské politice nijak nová. S úspěchem ji vyzkoušel například Rudolf Schuster, když zakládal na začátku roku 1998 SOP. Prezentoval ji tehdy jako stranu, která usiluje o překonání společenské konfrontace a chce dát šanci novým lidem.[3] Prakticky totožná hesla se nyní objevují v rétorice a programových dokumentech Smeru.[4] Ovšem SOP brzy zjistila, že se jí nepodaří překonat ostrou linii, dělící oba politické bloky a začala se sbližovat s ostatními stranami tehdejší opozice. Tento proces vyústil ve vstup SOP do Dzurindovy vládní koalice po parlamentních volbách 1998.

Další faktor, který přispěl k vzestupu Smeru byla jistá dávka populismu. Tuto skutečnost ale není potřeba démonizovat. Většina dnešních slovenských politických stran (nejenom opoziční HZDS a SNS) použila ve své historii populismus jako užitečný prostředek pro zvýšení své voličské podpory. Příkladem může sloužit třeba předvolební kampaň SDK v roce 1998, kdy si míra jejích těžko realizovatelných slibů příliš nezadala s populismem dnešního Smeru.[5]

Je možné tedy sumárně říci, že Smer oslovil určitou skupinu voličů díky několika faktorům: osobnosti populárního a charismatického lídra, schopností oslovit zklamané voliče vládní koalice a speciálně SDĽ, distancovaností od obou antagonistických politických táborů a jistou dávkou politického populismu.

Je rovněž možné pokusit se o prognózu dalšího vývoje Smeru. Pomoci přitom může už existující zkušenost s politickou trajektorií dvou jiných politických subjektů – ZRS a SOP. Přestože samozřejmě není možné klást přímou analogii mezi Smer na straně jedné a tyto dva subjekty na straně druhé (velmi výrazně se od sebe liší i ZRS a SOP), lze právě u nich vysledovat jisté podobné znaky s osudem Smeru (viz výše). Zjednodušeně řečeno, pro oba subjekty byl charakteristický krátký, ale strmý nárůst voličských preferencí (u ZRS kulminoval v době voleb 1994). Po něm následovala krátkodobá stabilizace voličské podpory, načež se dostavil postupný pokles (u SOP začal už krátce před volbami, u ZRS záhy po volbách). Tento pokles se “zastavil” hluboko pod uzavírací klauzulí pro vstup do parlamentu.   

Smer už záhy po svém vzniku, zaznamenal během prvních měsíců roku 2000 prudký vzestup voličských preferencích nad 20%. Ty se rychle stabilizovaly těsně pod touto hranicí. Od začátku podzimu 2000 několik agentur pro výzkum veřejného mínění nezávisle na sobě konstatovalo pozvolný pokles podpory Smeru.[6] Nicméně je pravděpodobné, že protestní voliči, kteří přešli k Smeru od SDĽ svoji přízeň této straně ještě po jistou dobu zachovají. Na rozdíl od ZRS nebo SOP, ale Smer v současné době nemá šanci, že by svou voličskou podporu mohl rychle přetransformovat v poslanecké mandáty. Fico zatím může odkládat rozhodnutí, ke kterému politickému táboru se přikloní. Stejně tak nemusí nést politickou odpovědnost za realizaci vládní politiky. K obojímu ovšem bude časem donucen (nejpozději ihned po volbách), pokud se bude chtít podílet na vládní moci. (Podle Ficových vyjádření je to přitom prioritou jeho strany.) Více signálů nasvědčuje tomu, že Fico se nevyhne spojenectví s dnešními vládními stranami. Připraví se tím ovšem o důležitý legitimizační zdroj, na němž získal početnou skupinu voličů. Potom se však patrně nevyhne osudu ZRS a SOP.

 

Evropská integrace a Smer

Ve vztahu Smeru k evropské integraci si nejprve všimnu názoru strany na tuto otázku. V  tezích politického programu, které Smer předložil, se konstatuje, že integraci do Evropské unie považuje Smer za životní zájem Slovenska.V další větě se k tomu dodává, že Smer chce, aby vstup byl vzájemně výhodný a důstojný, a byly respektovány principy rovnoprávnosti a národní suverenity.[7]  Fico sám vícekrát deklaroval nutnost vstupu země do unie a kritizoval vládu za malou způsobilost s orgány EU vyjednávat.[8] Stejně je na tom elektorát Smeru. Podle výzkumů veřejného mínění potenciální voliči Smeru patří spíše k těm, kteří vstup podporují. Např. podle výzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění (ÚVVM) z přelomu října a listopadu 2000 podporovalo vstup do EU 69% příznivců Smeru, přičemž celoslovenský průměr byl 62%. (Vstup mimo jiné podporovalo podle výzkumu 94% příznivců SDKÚ, 85% SMK, 74% SDĽ, 53% SNS a 42% HZDS.)[9] Celkově se tedy dá charakterizovat Smer jako strana proevropská, která si uvědomuje prioritu, kterou je pro Slovensko vstup do EU, i když není zcela bez euroskeptických názorů.

Jiným problémem je otázka, zda by Fico riskoval v budoucnu vstup do případné koaliční vlády s HZDS a SNS. To by totiž zřejmě přineslo zastavení přistupování země k unii. Fico dnes tvrdí, že je ochoten vytvořit vládu s HZDS, ale bez Mečiara. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by HZDS projevilo v dohledné době tendenci zbavit se svého dosavadního šéfa. Stejně tak nevypadá příliš věrohodně možnost zasednutí Smeru ve společné vládě se SNS. Pokud je správná dříve zmíněná úvaha, že logika dvoublokového fungování slovenského stranického systému dříve či později donutí Smer k spolupráci s dnešními vládními stranami, neznamená Ficova strana žádné významné ohrožení integračních ambicí Slovenska.

 

Literatura a prameny

Liďák, J./Koganová, V./Leška, D.: Politické strany a hnutia na Slovensku po roku 1989, Bratislava 1999.

Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, In: Mesežnikov, G./Ivantyšyn, M. (eds.): Slovensko 1998 – 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1999.

Strmiska, M.: Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Brno 1999

Volební program SDK 1998 “Skutečná šance na změnu”.

 

Elektronické zdroje

http://www.ivo.sk

http://www.strana-smer.sk.

http://www.statistics.sk

http://www.pravda.sk

 

 

 


[*]Poznámky:

* Tento příspěvek byl přednesen na vědecké konferenci s mezinárodní účastí “Mezinárodní vztahy 2000 – Země V 4 před vstupem do Evropské unie”, konané ve dnech 4. – 5. 12. 2000 na Ekonomické univerzitě v Bratislavě.

[1]. Šéf Smeru Robert Fico se ve výzkumech popularity politiků během let 1998 až 2000 umisťoval na předních pozicích. Zajímavý je přitom náhlý vzestup popularity v polovině roku 1998.  Podle výzkumů IVO na otázku: “Které osobnosti ze současných politiků nejvíce důvěřujete?” v říjnu 1997 Fica preferovalo jen 3,8 % dotázaných (10. místo), v březnu 1998 4,5%, ale v říjnu 1998 už 17,7% (2. místo) a v lednu 1999 prakticky stejné procento - 17,6% (rovněž druhé místo). Na stabilní úrovni potom zůstala jeho popularita i v dalších měsících (viz http://www.ivo.sk). Vysokou Ficovu popularitu potvrzovali i výzkumy jiných agentur. Podle výzkumu ÚVVM ze srpna 2000 mu důvěřovalo 20,4% (1. místo) podle výzkumu agentury MVK z přelomu října a listopadu 2000 dokonce 28,8% (viz Pravda on-line 18. 8. 2000 a 15. 11. 2000). 

[2]. Viz např. vyjádření Fica pro Pravdu, In: Pravda on-line 13. 11. 2000. 

[3]. Viz Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, In: Mesežnikov, G./Ivantyšyn, M. (eds.): Slovensko 1998 – 1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava 1999, s. 92 – 94. 

[4]. Viz například “Teze politického programu” kde se píše: “Smer vzniká, aby vytvořil prostor pro nástup nové generace Slovenska ...” nebo “Smer je za normální vztah mezi vládní většinou a opozicí”, In: http://www.strana-smer.sk/. 

[5]. Viz například Volební program SDK 1998 “Skutečná šance na změnu”. 

[6]. Viz třeba ÚVVM, který zjistil následující vývoj preferencí Smeru v roce 2000: únor 15,4%, březen 16,4%, duben 23,2%, květen 21,9%, červen 19,7%, červenec 22,3%, srpen 20,8%, září 20,7%, říjen 17,6%, přelom října a listopadu 16,2% (http://www.statistics.sk/webdata/slov/infor/i2.htm).

[7]. Viz Teze politického programu Smeru (http://www.strana-smer.sk).

[8]. Viz záznam tiskové konference Smeru z 6. 10. 2000 (http://www.strana-smer.sk).

[9]. Viz  http://www.statistics.sk/webdata/slov/infor/uvvm/uvvm1100d.htm.



Copyright (c) 2001 Lubomír Kopeček

Creative Commons License
Tato práce je licencována pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License.