Konstruktivní vyjádření nedůvěry v českých podmínkách

V těchto dnech se mělo v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR uskutečnit druhé čtení vládního návrhu ústavního zákona, který by uzákonil v České republice konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě, které klade větší nároky na opozici při hlasování o nedůvěře vládě, neboť od ní požaduje při svržení vlády i projev důvěry vládě nové. Je ironií, že právě v důsledku vládní nestability k projednání tohoto návrhu upevňujícího její ústavní pozici nedojde. Je však pravdou, že i s odhlédnutím od současné situace vláda se svým návrhem čelí negativní reakci opozice a senátorů, vyjádřené zejména při jednání Ústavně právního výboru. Je tedy již v současnosti takřka jisté, že se vládě k prosazení tohoto návrhu nepodaří získat potřebnou třípětinovou většinu v Poslanecké sněmovně. Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry, který byl součástí programového prohlášení vlády premiéra Nečase, tak bude minimálně na nějaké období v Česku „mimo hru“. Vzhledem k poměrně periodicky se opakujícím okamžikům nestability českých vlád však považuji v této souvislosti za vhodné zamyslet se nad významem a formou právního zakotvení konstruktivního vyslovení nedůvěry v kontextu České republiky, neboť jeho aktuálnost je nám s každým podobným incidentem stále připomínána.