Implementace Lisabonské smlouvy v pravidlech jednání Parlamentu ČR

Český implementační zákon patří v komparativním ohledu k ambiciosnějším projektům limitace dopadů Lisabonské smlouvy na vztahy mezi národními parlamenty a vládami. To však neznamená, že nedozná změn v reakci na další vývoj Evropské unie. Teprve praktické uplatňování Lisabonské smlouvy totiž vyvrátí či potvrdí obavy na její margo vyslovované. Reflexe evropské praxe tak bude vedle průběžného vyhodnocování vnitrostátní efektivity (mj. respekt mezi zainteresovanými institucemi: např. postup nominací členů evropských orgánů za ČR, interpretace dosahu předběžného souhlasu u klauzule flexibility, zohledňování vyjádření parlamentních komor ve vládních mandátech, způsob přípravy pozic ČR ke sjednávání mezinárodních smluv Evropskou unií, jež nebudou podléhat výhradě vnitrostátního schvalování, atd.) hlavním podnětem dalšího promýšlení podoby různých vrstev pravidel upravujících jednání parlamentních komor v evropské agendě. Taková reflexe může ukázat, že možnosti zákonů a autonomních usnesení se vyčerpaly, takže je třeba změny ústavní; implementace Lisabonské smlouvy do českého právního řádu tak může být příběhem se zatím otevřeným koncem.