Působení práva EU ve sféře českého pracovního práva

Sociální právo EU (pracovní právo a sociální zabezpečení) na počátku řešení výzkumného záměru představovalo ucelený komplex norem především sekundárního práva, které vytvářely podmínky pro volný pohyb osob a pro vyrovnávání postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů v jednotlivých členských státech EU tak, aby se postupně vyrovnávaly náklady na pracovní sílu. Pracovní právo EU stanovovalo zejména minimální a maximální hranice pracovních podmínek (pracovní doba a doby odpočinku, ochrana při tzv. prekérních pracovních vztazích, mateřská a rodičovská dovolená apod.), základní pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dále pracovní právo EU se zaměřovalo na promítnutí zásady rovného zacházení do jednotlivých institutů, především v podobě zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti a z důvodu pohlaví. V pracovním právu je tato zásada promítnuta v podobě zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace především v oblasti přístupu k zaměstnání, mzdových a pracovních podmínek, kvalifikačního růstu a kariérního postupu. Unijní normy sekundárního práva byla do pracovního práva promítnuty především zákonem č. 155/2000 Sb., kterým byl novelizován původní zákoník práce (zákon č. 65/2965 Sb.).