Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském

Chceme-li se zabývat českým středověkým dědickým právem, musíme si nejprve uvědomit, že se nejednalo o jednolitou homogenní úpravu. Je třeba počítat s právním partikularismem, který vyplývá zejména z personality práva jako základního principu středověkého práva. Vychází z rozdělení obyvatelstva na základě příslušnosti k jednotlivým stavovským či sociálním skupinám, které se řídily vlastním právem. Nepracujeme zde tedy s jednotným civilním právem, které mimo jiné obsahuje úpravu dědické problematiky, ale s několika civilními právy, která se navzájem sice ovlivňovala, ale přesto existovala po dlouhé období vedle sebe ve své podstatě autonomně. Problémy vznikající ze soužití subjektů podléhajících různým právům, které způsobovalo střet jednotlivých práv, si vynutily vznik kolizních norem a určení hraničních určovatelů.1 Z jednotlivých partikulárních práv byly nejdůležitější právo zemské a právo městské, které se posléze staly základem při unifikaci práva. Pokud jde o právo městské, situace zde byla komplikovaná, neboť v jeho případě lze hovořit o autonomním právu každého města, přičemž i v jeho rámci může být situace dále komplikována existencí postranních práv.