Obecné užívání lesa a odpovědnost vlastníka lesa z pohledu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a úpravy v novém občanskoprávním kodexu

Zákon č. 289/1995 Sb., zákon o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), * v § 19 stanoví, že každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest; má přitom povinnost les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka lesa a jeho zaměstnanců. Lesní zákon tedy tímto ustanovením vlastníku lesa ukládá, aby v naznačeném rozsahu strpěl užívání lesa, aniž by přitom blíže vymezoval rámec práv a povinností, k jejichž vzniku může na základě realizace užívacího oprávnění dojít. Právní vztahy mezi užívající osobou a vlastníkem lesa tak bude třeba posuzovat dle obecných předpisů. I na otázky týkající se vzniku škody, jejímu předcházení i povinnosti k její náhradě tak bude třeba nahlížet prostřednictvím obecné občanskoprávní úpravy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z počátku loňského roku - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011, přitom dává zajímavý podnět k úvahám, kam až sahá povinnost vlastníka lesa dbát o to, aby osobám realizujícím své užívací oprávnění ve smyslu citovaného ustanovení nevznikaly škody, i případná povinnost nahradit škodu. Nejvyšší soud v uvedeném případě přiznal (respektive potvrdil) právo na náhradu škody za smrt dívky, jež byla zabita pádem větve při projíždění po cyklostezce vůči subjektu, jenž měl v péči lesy, jimiž tato cyklostezka prochází.