Mauro Calise: Il partito personale, Editori Laterza (Saggi Tascabili Laterza, 240), Roma, Bari 2000, 126 s.

Italskému politologovi Mauro Calisemu, známému nejen v akademických kruzích, nýbrž díky novinářsko-publicistické aktivitě i v širším okruhu laické italské a částečně i mimoitalské veřejnosti, se podařilo v rozsahem nevelké knize (kapesního formátu), napůl odborným, napůl esejistickým způsobem konfrontovat pozoruhodný soubor problémů expanze fenoménu osobních stran a (quasi)charismatických předáků v současných demokratických pluralismech. Caliseho kniha je rozdělena na dvě části, z nich první, nesoucí příznačný název "Strana, jež není" (Il partito che non c’č), představuje vlastně jakýsi obecněji zaměřený úvod, zatímco druhá, analytičtější část práce, je věnována italským ztělesněním tendence k personalizaci stranicko-politických jevů. V první kapitole (Il tramonto dei dinosauri) Calise nastínil historické souvislosti současné krize a delegitimace masových politických stran -dinosaurů odsouzených k pozvolnému zániku anebo k radikální proměně. Druhá kapitola (Il fantasma di Rousseau) komentuje jednak proces oslabení a vyčerpání politických stran jako privilegovaného nástroje masové participace, jednak zesílení tendencí obcházet "neúčinné stranické zprostředkování" prostřednictvím ustavení přímé vazby (il direttismo) mezi mocensko-politickými elitami a veřejností. V této souvislosti Calise zdůraznil klíčový význam politické role masových sdělovacích prostředků, jež se staly novým subjektem zprostředkování mezi občany a institucemi a - mimo jiné - umožnily návrat (zdánlivě velkých) charismatických vůdců skrze "malou obrazovku" (Calise 2000: 27-28). Ve třetí kapitole (La frontiera americana) Calise ilustroval proces personalizace moci (podle jeho názoru zasahující na prahu třetího tisíciletí všechny demokracie) na sérii příkladů severoamerické provenience, přičemž zvláštní pozornost věnoval fenoménu "stran kandidátů", personalizaci volebně-politické mašinérie a delegitimaci politických stran ve prospěch jiných organizací a jiných způsobů politické komunikace. Rozlišil přitom tři možnosti reakce stran na nezadržitelně postupující krizi tradičních modelů stranicko-politické organizace: ryze defenzívní uzavření se do sebe, spojené s kultem více či méně slavné minulosti, která se ovšem již nemůže vrátit; posílení sepětí stran se státem, zejména monopolizace kontroly nad přístupem k mocenským institucím; přijetí výzvy a nejistot s ní spjatých. Mauro Calise zřetelně upřednostňuje právě tuto třetí možnost, kterou podle jeho názoru zvolila Blairova New Labour,. jediná masová strana staré Evropy, jež se z hlubin porážky pozvedla k novému vzestupu díky přizpůsobení se nové realitě, především prostřednictvím revolučních změn ve způsobu komunikace s voliči a veřejností (Calise 2000: 37). Čtvrtá kapitola (La rivincita inglese) ukazuje na příkladu New Labour různé souvislosti a důsledky profesionalizace, centralizace a personalizace tradičních masových stran, probíhající v novém prostoru komunikace, hegemonizovaném (starými i novými) masovými sdělovacími prostředky a charakterizovaném reprodukcí veřejného mínění stále více nepřístupného tradičním komunikačním kanálům a poselstvím politických stran. Uspěch New Labour byl podle Caliseho umožněn centralizací funkce komunikace strany s voliči, projekcí celistvého obrazu strany, jednotné linie ve všech nejdůležitějších otázách, jinak řečeno tento úspěch spočíval v umění propojit tendenci k personalizaci, dominující volební scéně, jako nástroje k obnovení programové soudržnosti a jednoty Labouristické strany. Pozornost věnovaná New Labour a britské stranické politice nevyplývala však v Caliseho případě pouze z vazby těchto fenoménů k obecnému tématu "proměny stran"; Calisemu šlo zároveň o to ukázat, jak zavádějící a kontraproduktivní byl v Itálii (v kontextu tzv. Druhé republiky) velmi rozšířený mýtus balzamovaného, údajně dokonalého a neměnného britského bipartismu.