Fenomén “sociáldemokratizace” bývalých komunistických stran se stal jedním z nejzajímavějších jevů, které přinesly systémové změny konce 80. a začátku 90. let. Dnes, více jak deset let po odstartování těchto proměn, je možné s odstupem času bilancovat a srovnávat úspěšnost této transformace v jednotlivých státech střední a východní Evropy. Tento referát se zaměřuje na přeměnu Komunistické strany Slovenska (KSS), přičemž se omezuje pouze na léta 1989 – 1991, tedy na první, nicméně asi nejdůležitější, fázi její transformace. Transformace, která skončila jen relativním úspěchem. Úspěchem proto, že na rozdíl od českých komunistů (Komunistické strany Čech a Moravy) u nichž transformace na sociálnědemokratickou stranu neproběhla vůbec, se transformace podařila. Avšak nově vytvořený subjekt – Strana demokratické levice (SDĽ) – sice měl ve slovenské politice 90. let značný význam, ale nestal se, na rozdíl od polských, maďarských či třeba litevských postkomunistů, hlavním pólem levé části slovenského politického spektra. Míru úspěšnosti transformace KSS ovlivnila celá řada faktorů. Tato analýza si vybírá pouze dva nejdůležitější, jež se naplno projevily v rozhodující době po změně režimu v roce 1989. Za prvé je to připravenost stranické elity k reformě strany a za druhé ochota členské základny tuto reformu akceptovat a podporovat. Komparačním rámcem, v němž je posuzována míra úspěchu transformace KSS jsou komunistické strany tří sousedních států – Polska, Maďarska a Česka. Maďarští a polští (post)komunisté (Maďarská socialistická strana a Sociální demokracie Polské republiky) jsou příkladem nejenom poměrně hladké transformace, ale i úspěšného procesu hegemonizace levé části politického spektra.