Ještě jednou k uplatňování zásady "ne bis in idem" v trestně­ právní praxi tentokrát srovnáním argumentace nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 81/95 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. TzN 12/95

V nedávné době vzbudila pozornost odborné právnické veřejnosti diskuze kolem problematického právního závěru, který konstatoval ve svém nálezu sp. zn. IV ÚS 81/95 Ústavní soud. Šlo o rozhodnutí, kterým bylo označeno za rozporné s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), takové rozhodnutí soudu, kdy došlo k opětovnému odsouzení pachatele trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr.z.), t.j. za situace, kdy již dříve byl pachatel pro stejný trestný čin pravomocně odsouzen. Takovéto rozhodnutí není v souladu se zásadou "ne bis in idem" obsaženou v označených ustanoveních, tedy zásadou, podle které nesmí být nikdo trestán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.