Terorismus, extradice a princip non-refoulement

Je v diskreci hostitelského státu určit, zda daná osoba naplňuje definiční znaky uprchlické definice vtě­lené do Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 (dále jen Ženevská úmlu­va). Dané rozhodnutí má účinky erga omnes partes. Tudíž má závazné účinky ke všem smluvním stranám Ženevské úmluvy. Uprchlický status tak, jak byl určen jednou smluvní stranou, může být zpochybňován jinou stranou pouze ve výjimečných případech a to tam, kde se prokazatelně dokáže, že daná osoba nesplňuje po­žadavky Ženevské úmluvy a osoba spadá pod článek 1F. Jak při extradici, tak při exkluzi musí dožáda­ný/hostitelský stát splnit svůj závazek plynoucímu mu ze zákazu refoulement. Musíme se tedy ptát. Jakou ro­li hraje princip non-refoulement ve vztahu terorismus, extradice, azyl? Nástin odpovědi na tuto otázku budiž cílem tohoto příspěvku.