Interpretace pojmu sociální výhody podle nařízení Rady (EHS) 1612/68 v judikatuře Evropského soudního dvora

Volný pohyb osob patří mezi čtyři základní politiky ES. Odstranění překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu je jedním z předpokladů fungování vnitřního trhu. Základní svoboda pohybu osob byla tvůrci zakládacích smluv chápána pouze v souvislos­ti s ekonomickou integrací. Původně se volný pohyb osob v rámci ES omezoval pouze na volný pohyb příslušníků členských států a členů jejich rodin za účelem výkonu pracovní činnosti nebo podnikání. Podmínkou volného pohybu osob byl hospodářský charakter jejich činnosti na území jiného členského státu. Na základě Jednotného evropského aktu byly v roce 1990 přijaty tři směrnice, týkající se rozšíření volného pohybu osob o další kategorie, konkrétně o osoby žijící z nezávislých příjmů, důchodce a studenty. Maastrichtská smlouva o založení Evropské unie z roku 1992 zavedla pojem občanství Unie a rozšířila volný pohyb osob na všechny občany Evropské unie. Smlouva o založení Evropského společenství (dále jen Smlouva) tak v čl. 18 stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omeze­ní a podmínek stanovených touto Smlouvou a předpisy přijatými k jejímu provedení. Volný pohyb pracovní­ků však zůstává i nadále podstatnou součástí volného pohybu osob.