Konkordát pro XXI. století

Letos v létě, přesněji 25.7., uplynulo 5 let od podpisu dokumentu, který měl být na dlouhá léta moderní smluvní úpravou vzájemného soužití státu a katolické církve, stal se však neúspěšným a paradoxně na dlou­há léta posledním pokusem o jakýkoliv posun mezi uvedenými subjekty.
Oněch 21 článků vstoupivších v roce 2002 do his­torie jako Smlouva mezi Českou republikou a Sva­tým stolcem o úpravě vzájemných vztahů nebylo, jak se dnes zdá, zrovna ideálním začátkem nové kapitoly česko-vatikánských dějin. Kapitoly, jež si činila ambi­ce - jak stojí v preambuli - nést se ve znamení spo­lehlivé a harmonické spolupráce, ve znamení vytváře­ní a ochrany duchovních, kulturních a lidských hodnot a rovněž potenciálu, kterým katolická církev disponuje v procesu usmíření ve světě, ve znamení a pod záštitou přirozených a nezadatelných práv a základních svobod člověka, v zájmu zvýšení právní jistoty a ku prospě­chu občanům. Zvláště pak přesvědčení o prospěšnosti a nutnosti úpravy vzájemných vztahů způsobem odrá­žejícím vývoj vztahů mezi státem a katolickou církví, kterýmžto obratem smlouva spolu se zdůrazněním sta­leté tradice společných dějin1 začíná, zní dnes, s odstu­pem pěti let nečinnosti, téměř jízlivě...