Několik poznámek ke smyslu ukládání trestu zákazu pobytu aneb krátké zamyšlení nad jedním „bezvýznamným“ rozhodnutím soudu prvního stupně

V červnu roku 2008 byl Městským soudem v Brně vyhlášen jeden z mnoha, na první pohled ničím nevýjimečný rozsudek. V konkrétním případě se jednalo o zcela obyčejnou a z pohledu teorie trestního práva nezajímavou kauzu dvou kapesních zlodějů. S ohledem na uvedené se v tomto článku otázkami jejich viny ani zabývat nebudu. V odůvodnění rozsudku však nalézáme velice zajímavou pasáž týkající se zdůvodnění uložení trestu. Lépe řečeno, zdůvodnění jeho neuložení, když soud objasňuje, proč se v konkrétním případě rozhodl vedle dalších trestů neuložit také trest zákazu pobytu podle § 57a trestního zákona. Nutno dodat, že zmiňovaný rozsudek byl následně, na základě odvolání státní zástupkyně, rozsudkem Krajského soudu v Brně2 právě ve výroku o trestu zrušen, a bylo nově rozhodnuto, že se tento trest obžalovaným ukládá. Přesto, že se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně neztotožnil, je vzhledem k zajímavé netradičnosti argumentace obsažené v odůvodnění prvostupňového rozsudku vhodné se při něm pozastavit i z pohledu teorie trestního práva. Autor tohoto textu předesílá, že jeho cílem za žádných okolností není dospět k závěru, který ze dvou níže uvedených názorů na ukládání trestu zákazu pobyt je správný či lepší. Cílem tohoto článku je spíše poukázat na to, že i na tak „samozřejmou“ věc, jako je ukládání trestu zákazu pobytu může přímo v soudní praxi vyvstat značně „nonkonformní“ názor, a na jeho základě se v teoretické rovině hlouběji zamyslet nad smyslem a účelem trestu zákazu pobytu, jeho potenciálu efektivně ovlivnit chování pachatelů a nad tím, zda a v jakých případech je vhodné tento trest ukládat.