K povaze tzv. české „výjimky“ z Listiny základních práv EU

Protokol č. 30 k Lisabonské smlouvě (o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království; dále též „Protokol“ či „britskopolský protokol“), jejž si vyjednala Velká Británie a Polsko během mezivládní konference v letech 2007 – 2008, patří k interpretačně nejnáročnějším změnám v primárním právu, k nimž vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dochází. Interpretace Protokolu, k němuž má nyní přistoupit i Česká republika, se v politickém diskursu i v právní doktríně liší. Dosud lze zaslechnout teze, že Protokol představuje jakousi „výjimku“ (anglicky „opt-out“) z Listiny základních práv EU (dále Listiny). Rovněž v právní vědě se lze setkat s obdobnými domněnkami, podle nichž „Listina základních práv EU ve Velké Británii a Polsku prakticky neplatí“, „je omezena oblast aplikace Listiny“ či dokonce dochází ke „zhoršení oproti platné právní úpravě“. Naopak podle jiných právních názorů může snaha nerozšiřovat soudní přezkoumatelnost národních právních aktů z hlediska jejich konformity s Listinou vyjádřená v Protokolu vzhledem k obecné vázanosti členských států základními právy dle čl. 6 odst. 3 SEU „jít do prázdna“, popřípadě je konstatováno, že Protokol představuje pouze interpretační upřesnění (jak ostatně vyplývá i z jeho preambule), jež sice může mít konstitutivní účinky vzhledem k možnému extenzivnímu výkladu některých pojmů ze strany Evropského soudního dvora, nicméně jako takový nepředstavuje jakékoli odchýlení od materiálního standardu ochrany základních práv v EU.