Dočasné útočiště

Od konce 70. let se začíná v mezinárodně právním názvosloví vyskytovat termín "dočasné útočiště". Obrat má blízko k dalším výrazům, jako jsou "dočasný azyl", "prozatímní azyl", "dočasné bydliště" nebo "dočasná ochrana". Všechny uvedené fráze sbližuje časový prvek, spočívající v přechodnosti, a nedostatečně krystalizovaný obsah, čímž dochází k terminologickému překrývání i nejasnostem. Zatímco pojem "azyl" skýtá rozsáhlejší ochranu a naznačuje trvalé řešení, dočasné útočiště či dočasné bydliště se vyhýbají ideálu nalézt permanentní stav.

Během 80 let se chopila pojmu "dočasného útočiště" mezinádně právní nauka, aby osvětlila jeho náplň, přestože měl být důsledně a výlučně používán k deskripci omezené formy ochrany v souladu s článkem 31 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Výraz tak neměl popisovat novou realitu, neboť se týkal hromadného proudu uprchlíků, kteří zpravidla vstupovali na území přijímajícího státu mimo řádné právní kanály. Výkonný výbor programu vysokého komisaře (EX COM) v dočasném útočišti spatřoval druh přechodné ochrany, vhodné pro hromadnou migraci osob. Názorové střetávání se tak projevovalo v praxi i teorii mezinárodního práva.