The Principle of Non-Refoulement in the 1951 Geneva Refugee Convention and Contemporary Asylum Practice

Zásada non-refoulement bývá často směšována se zásadou azylu. Azyl však představuje přijetí jednotliv­ce za účelem pobytu a trvalé ochrany před jurisdik­cí jiného státu. Non-refoulement a azyl nejsou synonymní, neboť se nutně neaplikují souběžně, a to ve všech případech. Subjektivně nazřeno, azyl je výkonem svrchovanosti státu. Jedinec tak nemá právo na azyl a nemůže tudíž nárokovat poskytnutí ochrany. Zásada non-refoulement zahrnutá do čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků na straně druhé zakládá právo jednotlivce, čili oprávněné osoby nebýt navráce­na do země, kde by její život anebo svoboda byla ohro­žena z důvodu rasy, náboženství, národnosti, členství v určité společenské skupině nebo pro její politický ná­zor. Princip non-refoulement neobsahuje právo jedin­ce na azyl a ani tak nečiní Ženevská úmluva v obecném pojetí. Jestliže uprchlík coby žadatel získává azyl, je to dáno aplikací vnitrostátní legislativy, spíše než násled­kem použití Ženevské úmluvy. Zásada azylu se objevu­je v některých mezinárodních dokumentech. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 stanoví, že každý má právo vyhledat a požívat azyl před pronásledová­ním v jiných zemích. Všeobecná deklarace není bez­prostředně použitelná a nekonstituuje takové subjektiv­ní oprávnění azylu. Azyl je taktéž zmíněn v Deklaraci o územním azylu z roku 1965. Podle Deklarace azyl udělený státem by měl být respektován jinými subjek­ty mezinárodního práva. Poskytnutí azylu tedy zůstává záležitostí národní suverenity a uvážení.