Zákonodárství: opět "hra bez hranic"?
Roč.12,č.2(2004)
Abstrakt
Stránky:
122–127
Na první pohled by bylo lze se domnívat, že prošel-li koncept dělby moci a sebeomezování držitelů jejích částí již zhruba třísetletým vývojem od Montesquica a Locka, mělo by již být vskutku vrostlé do povědomí jednotlivců a sborů vykonávajících konkretizovaný druh pravomoci, že jim nepřísluší vykonávat pravomoci jiné, a to ani tehdy, pokud by nabyli pocitu, že je k takovému přitáhnutí moci ospravedlňuje větší moudrost či větší blízkost lidu. Následující článek vychází ze zjištění, že tomu tak dosud vždy není a že dosud zejména v našem Parlamentu přežívají jisté reminiscence na dávné doby, kdy úspěchem fungování demokracie bylo již to, že moc byla vykonávána nejen panovníkem, ale i volenými zástupci lidu; či na méně dávné doby tzv. vlády shromáždění. Díky těmto reminiscencím je občas přijat zákon zabývající se oblastí nespadající vůbec do kompetence moci zákonodárné, či dokonce zákon, jenž vzbuzuje pochybnosti i o své normativní povaze a odkazuje spíše na zásadu o účelu světícím prostředky.
122–127
Copyright © 2017 Kateřina Šimáčková, Pavel Molek