Obyčej a zákon z hlediska komunikace a kulturní identity společnosti

K proměnám kulturní identity, tohoto výlučně lidského intersubjektivního závazku symbolické povahy, nedochází náhle. Ve vzájemné souhře a střetávání vědění (idejí), regulativů a artefaktů, jež společně tvo­ří smysluplný svět kulturně sdílených významů, hraje stěžejní roli symbolická lidská komunikace, jíž se člověk musí učit a která formuje i jeho samotného prostřednictvím vztahů k druhým. Než se objevila první města, byla vztahová lidská realita ukotvena do široce institucionalizovaného světa pospolitých rituálů, pře­dávané a neustále opakované přítomnosti. Komplexní městská civilizace soustředila velké množství lidí, vy­tvořila podmínky pro dělbu práce a specializaci těch skupin obyvatelstva, které se už nemusely zabývat prů­běžným zajišťováním obživy ani související výrobou. Město se stává nejen komunikační křižovatkou a ob­chodním centrem, ale též sídlem moci: diferencuje se zde postupně moc politická a náboženská. Rozkošatělá a dynamizovaná městská kultura pak přináší do lidské každodennosti řadu novot, které jsou v rozporu s tradovanými způsoby myšlení a jednání, "přirozenými" v epoše mluvení. Městská organizace vyžaduje jiný typ integrující správy a revolučním nástrojem se přitom stává psaný záznam, uplynou však ještě mnohá sta­letí, než se písmo transformuje v běžný nástroj dorozumění a poznenáhlu i samostatný systém podílející se na utváření dalších epoch. Proměna kulturního typu lidské společnosti tak kráčí ruku v ruce s proměnou ve sféře intersubjektivních komunikací, mění se sdílená kulturní identita, individuální identity sociálních aktérů, způsob společenské kontroly i normativní regulace vzájemných vztahů, kterým se věnuje tento text.