K vymezení rozsahu přezkumu v obnoveném řízení před Ústavním soudem

Ačkoli se pro aktualitu v tomto čísle nabízí mimo Lisabonské smlouvy celá řada dalších novinek (spor o stykový zákon a jeho dopady, návrhy vládních expertů na šest nových variant volební formule), zůstaňme přece jen u toho, co je třeba dokončit. V minulé aktualitě tento časopis informoval o prvních dvou vyhovujících rozhodnutích ve věci návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem podle § 119 až 119b zákona o Ústavním soudu. Na tomto základě se tak mohl Ústavní soud vrátit v rámci obnoveného řízení ke dvěma ústavním stížnostem (iudicium rescissorium), které byly v roce 2001 odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné. Tato problematika tak nepřímo zapadá do probíhající diskuse nad Lisabonskou smlouvou a budoucím rozhodnutím Ústavního soudu v této věci, neboť se rovněž dotýká citlivé otázky státní suverenity, protože ukládání trestů (potestas punitiva) je jejím tradičním příznakem. Ačkoli tyto dva případy nevyvolávají tolik diskusí a otázek jako řízení ve věci Lisabonské smlouvy, přesto mají velký význam, když na nich bude stavět nejen další judikatura Ústavního soudu, ale jak se pokusím ukázat, rovněž judikatura obecných soudů v trestních věcech. Proto není od věci podívat se blíže zejména na jeden z předmětných nálezů, kde se musel Ústavní soud vypořádat s několika otázkami, které pro něj byly nové a které nejsou pochopitelně řešeny ani v komentářové literatuře, neboť ta zatím mohla obsahovat jen názory de interpretatione ferenda.