Situace ozbrojeného konfliktu a svévolného násilí jako důvod pro přiznání mezinárodní ochrany

V oblastech svévolného násilí je pro osobu mnohem složitější prokázat, že právě ona je vystavena riziku újmy. Mimoto praxe prokázala, že většina občanských válek nebo vnitrostátních ozbrojených konfliktů má svůj původ v etnickém, náboženském nebo politickém násilí. Soudy však často uvádějí, že kdyby měly být rasově motivované útoky během ozbrojeného konfliktu důvodem pro aplikaci Úmluvy o právním postavení uprchlíků, pak by téměř všichni jednotlivci, ať na té či oné straně konfliktu, požívali ochranu. Z tohoto důvodu požadují, aby žadatel o uprchlickou ochranu prokázal, že je ve větším riziku ohrožení, než zbytek populace v daném státě z Úmluvou o právním postavení uprchlíků daných důvodů. Test rizika újmy tak nepřihlíží ke stavu obecného násilí a je totožný s testem v místě, kde ozbrojený konflikt neprobíhá. Tento „jednotný“ test vede k paradoxnímu výkladu, že žadatel o ochranu prchající z oblasti ozbrojeného konfliktu musí prokázat předvídatelné, reálné a osobní riziko v rámci reálného rizika. Situaci ozbrojeného konfliktu, svévolného násilí a mezinárodní ochrany je v evropském prostoru mimo jiné i předmětem kvalifikační směrnice. Cílem tohoto příspěvku je zabývat se konceptem doplňkové ochrany, který je obsažen v kvalifikační směrnici v kontextu otázky, jak mezinárodní právo chrání jednotlivce prchajícího z místa ozbrojeného konfliktu nebo z místa svévolného násilí.