Blanketní uchovávání komunikačních údajů v judikatuře evropských soudů

Podstatu směrnice o uchovávání údajů (plným názvem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. 3. 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES, dále též „Data Retention Directive“, „DRD“) představuje vymezení povinnosti poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí uchovávat provozní a lokalizační údaje, resp. související údaje nezbytné k identifikaci účastníka nebo uživatele. Uchovávání obsahu sdělení nepředepisuje, ale v některých případech svými důsledky zaručuje. Směrnice deklarovala záměr zajistit dostupnost údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, a to po dobu 6 až 24 měsíců. V případě žádosti příslušných vnitrostátních orgánů jsou správci těchto údajů povinni k jejich poskytnutí. DRD znamenala komplexnější zásah do právní regulace elektronických komunikací, jak vyplývá již z jejího názvu předznačujícího změnu směrnice 2002/58/ES. K dalším přesahům náleží povinnost Evropské komise podávat zprávy týkající se používání souvisejících směrnic. DRD nabyla účinnosti dne 3. 5. 2006.