Suverenita mezi křesťanstvím a právní modernitou

Pojem suverenity se díky projevu prezidenta republiky v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR v září loňského roku dostal do centra veřejného diskurzu v naší zemi. Prezident ve svém projevu hovořil o parlamentu jakožto o primárním zdroji, „z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě – tedy včetně moci výkonné a soudní.“ U této formulace však nezůstal, ale připojil k ní konstatování, že právě proto je nutno parlament považovat za suveréna. O uznání této (suverénní) autority parlamentu proti různým soudním tělesům, která si chtějí uzurpovat větší díl moci, než jim přísluší, mu pak jde především. Není se co divit, že tvrzení prezidenta o suverenitě parlamentu vyvolalo mnohé kritické reakce, neboť jím vykreslený obraz parlamentu jakožto suveréna nemá oporu ani v Ústavě, podle níž je zdrojem veškeré státní moci lid a parlament je pouze jedním z orgánů, prostřednictvím nichž lid svou moc vykonává (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), ani v doktríně, protože rozlišení mezi konstitutivní a zákonodárnou mocí je jádrem moderního konstitucionalizmu. V tomto článku se však nechci zabývat spory o význam klíčových stavebních kamenů moderního státu, které se odehrávají v české kotlině, ale rád bych nabídnul širší pohled na fenomén suverenity, a to z perspektivy konceptuální historie tohoto klíčového právně filozofického pojmu. Protože není možno přehlížet širší myšlenkové zdroje moderních právních konceptů, které nejsou v našem prostředí téměř zpracovány, je třeba vyjít z relevantních zahraničních autorů.