Online spotřebitelské smlouvy a hraniční určovatel „zaměřování činnosti“ ve světle judikatury Soudního dvora Evropské Unie

Řada spotřebitelských smluv, které jsou uzavírány online prostřednictvím internetových stránek, a právní otázky s nimi souvisejícíje nutné posuzovat dle norem mezinárodního práva soukromého. Tyto smlouvy totiž často obsahují mezinárodní prvek, který může spočívat v subjektech (různá státní příslušnost nebo domicil kontrahentů). Spotřebitelská smlouva může být nejen uzavřena prostřednictvím internetu, ale i plněna online (například nákup a stahování digitálního obsahu jako je hudba, filmy nebo hry) a placena online prostřednictvím bankovního převodu nebo platby kreditní kartou. Kdykoliv je soukromoprávní smluvní závazkový vztah spojen se dvěma a více zeměmi a jejich právními řády, je potřeba odpovědět na dvě základní otázky; který soud je příslušný/pravomocný k rozhodnutí sporu, tedy mezinárodní pravomoc soud; a jaké je právo rozhodné.
Díky nárůstu používání nových komunikačních technologií a internetu je pro spotřebitele poměrně snadné nakupovat virtuálně po celém světě a vstupovat do právních vztahů s mezinárodním prvkem, což je v offline prostředí mnohem obtížnější. Na internetu (v tzv. kyberprostoru) však neexistují „fyzické“ hranice mezi státy a jejich jurisdikcemi, dochází k přehodnocování pojetí suverenity státu a zásady teritoriality. S globalizací a evropeizací v (evropském justičním) prostředí je otázkou, nakolik je možné na online vztahy aplikovat stávající kolizní normy a jejich hraniční určovatele, případně jakým způsobem je nutné jejich obsah interpretovat. Ačkoliv většina hraničních určovatelů není online prostředím ovlivněna (například obvyklé bydliště stran), u řady dalších je jejich použití problematičtější (například místo plnění smlouvy).