Stát a náboženství: vývoj k postsekularismu?

Článek se zabývá právně filozofickou rovinou vývoje myšlení německého filozofa Jürgena Habermase v oboru vztahu státu (práva) a náboženství. Jeho současná pozice prošla významným myšlenkovým vývojem. Habermas coby představitel postmetafyzického racionalismu ve vztahu ke konzervativnímu pojetí zdůrazňuje univerzalistické aspirace racionalistického osvícenství, nikoliv tedy hodnotové propojení na okcidentální křesťanství. Jeho filozofické myšlení se v právu obecně promítá jako diskursivní teorie práva. Vychází z postupující racionalizace společnosti a důrazu na procesy a instituce v demokratické společnosti. Legitimitu státu a práva nenachází Habermas jinde než v demokratickém racionálním diskursu (komunikativní racionalitě), a dále v aplikaci práva na základě principu přiměřenosti. Odmítá proto jakékoliv čistě náboženské odvolávky v právní argumentaci, přičemž dlouhodobě zdůrazňuje sekulární charakter státu a práva. Zaměřili jsme se na podstatný moment jeho právního myšlení: to prošlo výraznou obměnou ve vztahu k náboženství. Habermas představil svou postsekulární koncepci, v níž je kritický k současnému pojetí sekulárního liberálního státu a požaduje opuštění dichotomie náboženství a sekularismu. Vstup náboženství do veřejné diskuze v současném světě považuje za žádoucí a potenciálně prospěšný, aniž by tím byly ohroženy minimální sekulární základy státu. Mapovaný posun v právním myšlení hodnotíme jako ústupek z dosavadní filozofické linie, nikoliv jako přirozené (vývojové) navázání na program sekularismu.