Stát a některé zvláštní případy působení základních práv a svobod

Obecně je přijímáno, že základní práva a svobody (dále také jen zkráceně „základní práva“) mají povahu veřejného subjektivního práva, tedy vymezují vztah mezi jednotlivcem a státem, resp. veřejnou mocí navzájem. 1 Z hlediska právní dogmatiky se subjekty základních práv a svobod rozlišují na jejich nositele a adresáty. Zatímco v případě adresátů se jedná o subjekty povinné, tedy ty, kterým ze základních práv plynou povinnosti, jako nositelé se označují subjekty, kterým naopak základní práva přinášejí určité benefity. V případě naznačené konstrukce působení základních práv je jejich adresátem výlučně stát, resp. jen subjekty vykonávající veřejnou moc (vedle státu tedy přicházejí do úvahy zejména územní samosprávné korporace či korporace zájmové samosprávy). Nositelem je naopak jednotlivec či právnická osoba soukromého práva, tedy subjekty nedisponující výkonem veřejné moci. Ona veřejnost těchto práv zahrnuje prvek vrchnostenského působení, což je odlišuje od práv působících mezi subjekty formálně rovnými, které jsou obsahem soukromoprávních předpisů. V případě základních práv a svobod tak v kontra pozici stojí zájem jednotlivce proti zájmu veřejnému.