Koncept bránící se demokracie v judikatuře Ústavního soudu ČR

Podoba evropských demokracií se v průběhu 20. století značně proměnila. Po demokratickém „jásotu“ v 20. letech přišla pro demokracie tvrdá rána v podobě zneužití jejich principů nedemokratickými aktéry k usurpaci moci, kteří po svém nástupu budované hodnoty zničili. Po mementech nacistické (a později i komunistické) totality, si ideologové demokracie uvědomili, že neexistence účinných obranných mechanismů de facto napomohla vzniku těchto diktatur. Aby takovémuto zničení demokracie do budoucna zabránili, tak vedle deklarace platnosti základních lidských práv a svobod pro všechny občany (jakožto základního principu demokracie) byla stanovena i možnost jejich degradace, a to právě v případech, kdy by jejich výkon ohrožoval demokracii nebo její základní zásady. Zvýrazněna byla rovněž ochrana lidské důstojnosti za účelem ochrany menšin, na které ve velké míře dopadly politiky nacistického Německa či fašistické Itálie. K pojmu demokracie se tedy přidal přívlastek bránící se, obranyschopná či militantní, který vyjadřuje způsob jejího chování k sobě samé a připravenost bojovat za své zachování.