Odkaz v Římě a domácím právním vývoji

Dědické právo je charakterizováno principem universální sukcese, díky němuž dědic nastupuje do právního postavení zůstavitele (in locum et in ius defuncti). Vzhledem k velké úctě Římanů vůči mrtvým a s tím spojenému nazírání práva dědického nikoliv coby zjevu ryze majetkového je patrno, že dědickému právu byl v Římě přisuzován větší význam, než je tomu dnes. Jeho obraz by však byl značně neúplný, ponechali-li bychom stranou instituty sukcese singulární, odkazy (legata a fideicommissa). A právě problematice odkazů se věnuje tento článek, cílem je tedy vymezit odkazy vůči jiným právním institutům a zabývat se jejich charakteristickými rysy, jakož i rozebrat jednotlivé druhy odkazů v antickém Římě. Následně bude pojednáno o úpravě odkazů v domácím právním vývoji od vydání ABGB až do úpravy v nově přijatém zákoníku.