Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy?

Římské právo položilo základy kontinentálního práva, přičemž nejinak je tomu i v právu dědickém, v jehož uspořádání a institutech jsou dodnes římskoprávní rysy na mnoha místech zjevné. Jedním ze stěžejních prvků dědického práva je vymezení skutečností, na jejichž základě vstupuje dědic do práv a povinností zůstavitele. Tyto skutečnosti, umožňující potenciálnímu dědici nabytí pozůstalosti, se označují jako delační důvody, jelikož se mu zůstavitelova pozůstalost nabízí, snáší, je mu odevzdávána (defertur). Je běžně uváděno, že v římském právu existují toliko dva delační důvody, potenciálnímu dědici je tak dědictví odevzdáváno buď na základě závěti (testamentum) a není-li této, tak na základě zákonné posloupnosti (ab intestato). Nadto tyto dva důvody zásadně nelze kombinovat (nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest). Jakkoliv se tedy může zdát, že tertium non datur, je cílem tohoto článku zkoumat možné uplatnění dalšího delačního důvodu, totiž dědické smlouvy, čímž bych chtěl na tomto místě dále rozvést úvahu, jež je spíše jen obiter dicta v mé diplomové práci.