Interakce výlučné pravomoci a porušování práv k duševnímu vlastnictví na internetu v novém nařízení Brusel I bis, aneb jak se ignorují hlasy z praxe

Práva k duševnímu vlastnictví ve vztazích s mezinárodním prvkem jsou dle převažujících názorů i v současné době stále ovládána zásadou teritoriality. Tak je tomu i tehdy, jsou-li tyto vztahy realizované v prostředí internetu. Tato zásada, která byla zcela pochopitelnou v počátcích vzniku práv k duševnímu vlastnictví, se v oblasti mezinárodního práva soukromého promítá jak do fáze určování pravomocného orgánu, tak do fáze nalézání práva rozhodného. V evropské unii přitom existuje řada právních předpisů aplikovatelných na tuto oblast, které jsou právě promítnutím uvedené zásady. Tyto předpisy však povětšinou nereagují na „nový“ trend využívání práv k duševnímu vlastnictví v prostředí internetu. Promítnutí původního, tj. klasického pojetí zásady teritoriality v kombinaci s touto skutečností tak v praxi často vede k nemalým komplikacím. V prosinci roku 2012 přitom došlo ke schválení nového nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, takzvaného nového nařízení Brusel I bis. Nabízí se proto otázka, zda v tomto relativně novém předpisu evropský zákonodárce na výše uvedené problémy efektivně reaguje. Tento článek poukazuje na vybrané problémy nejčastěji používaných předpisů Evropské unie v této oblasti, a to zejména na interakci výlučné pravomoci a porušování práv k duševnímu vlastnictví na internetu, a analyzuje, jak se s těmito problémy v novém nařízení Brusel I bis evropský zákonodárce vlastně vypořádal.