O starých láskách se pravívá, že odmítají rezavět, což neplatí pouze o dámách, které dovedou ztiziánovatět kdykoliv, a bohužel též o výrobě nerezových materiálů, v důsledku toho dražších, než by bylo záhodno. Jak jsem zjistil, nezpůsobilo několikaleté – naštěstí plodné – extempore v divadle žádnou změnu v mé staré náklonnosti k rozhlasu, kde jsem tentokrát našel dveře dokořán: potřebovali někoho, kdo by měl na starosti co možná veškeré mluvené nebo zpívané slovo v hudební redakci, tehdy silně obsazené. Ještě neodešel do penze Jan Slabý, v plném zápřahu produkoval pořady Ladislav Kozderka, folkloru a vůbec hudbě ze světa vládl Jaromír Nečas, hudbě tak řečené vážné se věnovala Jitka Fukačová, o repertoár estrádního orchestru se staral Slávek Sedláček, o pop a jazz Vladimír Popelka, takto kolega chemik, tuším z Pardubic. Tomu všemu šéfoval Zdeněk Cupák, jehož obzor zaplňovala především hudba symfonická – ale jak jsem se docela mimoděk dozvěděl, učarovala mu též vyšší matematika, která mu byla relaxačním oborem. (Skoro jsem byl nakloněn koupit si klobouk, abych mohl před takovýmto koníčkem smeknout, srdce hudebnická sekloní spíše k disciplinám pozemštějším, hledajíce podvědomě životní rovnováhu.)